ECLI:CZ:US:2021:4.US.3048.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3048/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2021 sp. zn. 6 To 50/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2021 sp. zn. 41 T 4/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 41 T 4/2014 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí, a odsoudil ho podle §212 odst. 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a uložil mu trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu deseti let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněné K. V. a o zproštění obžaloby Z. K., pro skutek spočívající ve spolupachatelství po předchozí vzájemné dohodě se stěžovatelem na konkretizovaném jednání. Současně městský soud rozhodl o nároku poškozené České republiky - Úřadu práce České republiky na náhradu škody.
3. K odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, stěžovatele a spoluobviněné rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 6 To 85/2016, jímž napadený rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. b) - e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil jednáním blíže popsaným ve výrokové části rozsudku, a za tento skutek ho odsoudil podle §212 odst. 6 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu osmi let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněné. Podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou náhradu škody ve výši 1 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl Z. K. podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 1 KZV 95/2013-93, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vůči tomuto obviněnému vrchní soud rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody téhož poškozeného podle §229 odst. 3 trestního řádu.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 5. 2018 sp. zn. 6 Tdo 410/2018 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů usnesením ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 2592/18 zčásti (ohledně rozsudku městského soudu, který zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do ostatních rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
6. Stěžovatel podal dne 7. 4. 2021 návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 41 T 4/2014, městský soud napadeným usnesením stěžovatelův návrh podle §283 písm. d) trestního řádu za použití §278 odst. 1 trestního řádu zamítl s odůvodněním, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
7. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností, které tvrdil, a důkazů, které předložil, a nesouhlasí s jejich závěry. Za skutečnost orgánům činným v trestním řízení dříve neznámou označuje zvukové nahrávky, které podle něj dokazují, že po "personálních pracovnicích" výslovně požadoval, aby se řídily jeho pracovními instrukcemi, které jim zakazovaly jakkoli nutit "řadovým zaměstnancům" tzv. rámcové smlouvy. Stěžovatel nemohl zjistit, že "personální pracovnice" jeho pokyn vědomě porušují. Těmito důkazními prostředky se obecné soudy nezabývaly a neporovnávaly je s výsledky dokazování v původním řízení. Obecné soudy měly obsah předmětných nahrávek konfrontovat s výpověďmi odsouzené K. V. a svědkyň M. B. a D. V., dříve P., oproti tomu však rozvíjely v trestním řízení nepřípustné spekulace, domněnky a dohady o tom, co bylo či mohlo být obsahem těch částí rozhovorů, které nejsou zachycené na stěžovatelem předložených nahrávkách, jakož i o skutečnostech, které nevyplývají z provedeného dokazování.
9. Stěžovatel rovněž polemizuje s konstatováním soudů, že nejde o nové důkazy, pořídil-li si je v letech 2010 až 2011 sám na svůj mobilní telefon, a tedy si musel být vědom jejich existence a obsahu již v původním řízení. Podle stěžovatele se nahrávky objevily náhodou až po skončení původního řízení, a to při úklidu v domácnosti jeho matky. Stěžovatel též odmítá stanovisko vrchního soudu, že nahrávky jsou nevěrohodné, neboť není objasněné, proč nezachycují poradu celou, nýbrž jen úseky v délce desítek vteřin až několik minut. Stěžovatel namítá, že jejich fragmenty předložil proto, že odstranil "dlouhé části šumu". Tvrzení soudů, že nahrávky byly pořízené v souvislosti se snahou stěžovatele zajistit si podklady pro obhajobu, došlo-li by k odhalení trestné činnosti a před jejich předložením v řízení o povolení obnovy byly zmanipulovány, je v rovině nepodložených spekulací. Obecné soudy se tím zpronevěřily nosným důvodům řady nálezů, v nichž se Ústavní soud zabýval právem na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a právem na obhajobu.
10. Stěžovatel následně zaslal Ústavnímu soudu podání, které vyhotovil samostatně, obsahující opakování výše rekapitulované argumentace.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
14. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], ani posuzovat vinu či trest [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl• ÚS-st. 50/20 (253/2020 Sb.)].
15. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat na existenci důvodů pro obnovu řízení, respektive zda příslušný soud rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].
16. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí. Obecné soudy po přezkoumání věci řádně a podrobně odůvodnily, proč neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud připomíná, že v řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost), nýbrž se posuzuje, zda nová skutečnost či důkaz, který byl dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámý, popř. jiná zákonem stanovená skutečnost (ať už v době původního rozhodnutí existovala, nebo nastala či vznikla až později, např. nová výpověď dříve neznámého svědka), by mohla odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti neuvádí konkrétní skutečnosti nebo důkazy, které podle jeho mínění obecné soudy nepodrobily zkoumání z hlediska důvodů pro povolení obnovy řízení, nýbrž polemizuje se závěry, které přijaly poté, co se řádně zabývaly tím, zda jím předložené zvukové záznamy představují důkaz, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci.
17. Městský soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a podrobně odůvodnil, proč neshledal žádné důvody pro odlišný závěr. Dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení, neboť obsahem audionahrávek jsou velice krátké výseče rozhovorů osob, které jsou dílem nesrozumitelné, ale především jsou výsledkem manipulací s původními nahrávkami, které byly zjevně ve prospěch stěžovatele kráceny. V původním řízení byla vyvrácena obhajoba stěžovatele, kterého neusvědčovaly pouze výpovědi K. V. a D. V., ale konkrétně i výpovědi svědků z řad zaměstnávaných osob a další důkazy. Vrchní soud po přezkoumání věci shledal, že městský soud dospěl ke správnému závěru, že v předmětné trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení.
18. Ústavní soud neshledává neústavním závěr obecných soudů, že stěžovatelem předložené útržky nahrávek nepředstavují nový důkaz, na základě kterého by mohly dojít k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele, neboť takovým důkazem by mohly být pouze neupravené záznamy. Stěžovatelovy námitky, že k úpravám došlo se záměrem odstranit "dlouhé části šumu", ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy též věcně udržitelným způsobem poukazovaly na další důkazní prostředky, na jejichž základě rozhodly v původním řízení, s tím, že nyní předložené útržky zvukových nahrávek nejsou způsobilé je přesvědčivě zpochybnit. Jinými slovy, na základě předmětných nahrávek - byť by (jak tvrdí stěžovatel) nebyly zmanipulované - nelze dojít k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele (příp. v dalších výrocích) než v původním řízení. V této souvislosti lze připomenout též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2592/18, zejména body 24. až 27., z nichž vyplývá, že výsledek původního řízení vycházel z širšího spektra důkazů než těch, o jejichž zpochybnění nyní stěžovatel usiluje.
19. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy nejsou nepřiměřenými. V závěrech vrchního soudu, ale také městského soudu, Ústavní soud neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
20. Stěžovatel se domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) a další].
21. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní "materiál" vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly "průchod" takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu s jeho subjektivním přesvědčením o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Vzhledem k výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení (srov. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a nákladů zastoupení (srov. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a nebylo proto třeba o něm samostatně rozhodovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu