ECLI:CZ:US:2021:4.US.3068.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3068/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Tylové, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. srpna 2021 č. j. 13 C 2/2021-117, za účasti Okresního soudu v Příbrami, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 400 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Z důkazů provedených při jednání okresní soud zjistil, že podle zápisu o provedené přepravní kontrole č. 86535 byla stěžovatelka dne 3. 9. 2020 v čase 16:20 hodin kontrolována na lince B metra na Karlově náměstí. Její osobní údaje byly zjištěny z jejího občanského průkazu. Stěžovatelka jinak porušila smluvní přepravní podmínky, a to tím, že se dopustila agresivního jednání, opakovaně opouštěla místo přepravní kontroly, napadla přepravního kontrolora, neuposlechla výzvu přepravního kontrolora, poškrábala přepravního kontrolora, mařila výkon přepravní kontroly a zanechala na místě osobní doklad. Svědek Kamil Popelka zejména vypověděl, že stěžovatelka jízdní doklad nepředložila, přičemž ze zápisu nepozná, zda stěžovatelka měla či neměla platný jízdní doklad, neměla-li by platný jízdní doklad, tak by tam musel být ještě jeden zápis s přirážkou kategorie A na částku 1 500 Kč. Protože mu cestující nechala občanský průkaz v ruce, tak jej odevzdal na policii. Svědek František Sládek mimo jiné vypověděl, že doklad totožnosti vyžadují vždy, když není platný jízdní doklad či dojde k porušení přepravních smluvních podmínek. Stejnopis zápisu stěžovatelka nepřevzala, odmítla ho podepsat a svědka události neuvedla. Za toto jednání jí byla uložena přirážka ve výši 400 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice dostatečně prokázala svá žalobní tvrzení o tom, že stěžovatelka porušila smluvní přepravní podmínky vedlejší účastnice jiným způsobem (podle čl. 8 odst. 7 smluvních přepravních podmínek cestující, který jinak porušuje ustanovení drážního zákona, či prováděcí vyhlášky či smluvních přepravních podmínek, zaplatí přirážku ve výši 400 Kč), když mařila výkon přepravní kontroly, napadla přepravního kontrolora a poškrábala ho, nesetrvala na místě přepravní kontroly a bezdůvodně toto místo opustila. Již pouze za opuštění místa přepravní kontroly jí podle soudu mohla být uložena přirážka ve výši 400 Kč. Soud neshledal žádný důvod, proč by slyšení svědci - revizoři - uváděli nepravdu či chtěli stěžovatelku křivě obvinit. Ani stěžovatelka soudu nesdělila, jaký by k tomuto revizoři měli důvod či motiv. Soud hodnotil výpovědi těchto svědků jako věrohodné, jejich výpovědi se vzájemně doplňovaly a byly v souladu. Přestože účastníci učinili nesporným, že stěžovatelka měla řádně uhrazeno jízdné, nelze podle soudu vyloučit, že stěžovatelka i v tomto případě byla černým pasažérem, což by mohlo být i vysvětlení pro to, jak se následně chovala. Výpověď stěžovatelky soud nehodnotil jako věrohodnou. Okresní soud uzavřel, že stěžovatelka porušila smluvní přepravní podmínky vedlejší účastnice a právem jí byla uložena přirážka ve výši 400 Kč (viz výše citovaný čl. 8 odst. 7 smluvních přepravních podmínek), kdy zároveň má vedlejší účastnice nárok i na zákonný úrok z prodlení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud se v předmětné věci dopustil procesního pochybení, resp. procesní svévole, tím, že v protokolu neuvedl poučení podle §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Okresní soud přednesl svůj názor na věc v okamžiku, kdy na něj stěžovatelka již nemohla nijak reagovat. Stěžovatelka dále namítá, že soud neprovedl jí navrhované důkazy, konkrétně stěžovatelka uvádí důkaz kamerovým záznamem. Stěžovatelka namítá, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Podle stěžovatelky nebyl žádný důvod, aby poskytovala revizorovi svůj občanský průkaz k prokázání své totožnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že strany učinily nesporným, že měla řádně uhrazené jízdné a že nebyla "černým pasažérem", a proto soud nebyl oprávněn takovou nespornou skutečnost na základě své vlastní libovůle měnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud konstatuje, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi které se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), ale rovněž dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jsou ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
8. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu, navíc v nyní posuzované věci stěžovatelka porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nenamítá.
9. Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti okresní soud v posuzované věci dostál, když v napadeném rozsudku vysvětlil, že stěžovatelka trvala na vyžádání kamerových záznamů z předmětného incidentu soudem, avšak soud tento důkaz zamítl jako nadbytečný. Okresní soud k tomu dodal, že podle sdělení vedlejší účastnice jsou navíc kamerové záznamy uchovávány jen určitou dobu, nyní již k dispozici nejsou.
10. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud provedl v předmětné věci dokazování v dostatečném rozsahu a neprovedení navržených důkazů řádně odůvodnil. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že okresní soud uzavřel, že stěžovatelka porušila smluvní přepravní smluvní podmínky vedlejší účastnice jiným způsobem (tím, že mařila výkon přepravní kontroly, napadla přepravního kontrolora tím, že ho poškrábala, nesetrvala na místě přepravní kontroly a toto bezdůvodně opustila), tedy nikoli tím, že by neměla řádně uhrazeno jízdné. Proto jí byla uložena přirážka ve výši 400 Kč, kterou má stěžovatelka povinnost zaplatit spolu se zákonným úrokem z prodlení. Uvedený závěr okresního soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
11. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Okresní soud se předmětnou věcí řádně zabýval. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nevidí žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu