ECLI:CZ:US:2021:4.US.3173.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3173/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Ondračky, zastoupeného Mgr. Žanetou Pröll, advokátkou, sídlem 28. října 3390/111a, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2021 č. j. 19 A 13/2021-39, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a 3 a v čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požaduje, aby Ústavní soud krajskému soudu přikázal přiznat odkladný účinek jeho žalobě ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 19 A 13/2021. Dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl shledán vinným tím, že dne 30. 11. 2020 řídil motorové vozidlo, jehož tabulka zvláštní registrační značky byla nečitelná [přestupek podle §125c odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů], a téhož dne současně při řízení vozidla držel v ruce mobilní telefon [přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu], a za tyto přestupky mu Magistrát města Ostravy rozhodnutím ze dne 18. 5. 2021 č. j. SMO/264758/DSČ/Mich uložil pokutu ve výši 7 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu osmi měsíců. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 8. 2021 č. j. MSK 76468/2021 zamítl a rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatel se žalobou u krajského soudu domáhá přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka a současně navrhl, aby žalobě byl přiznán odkladný účinek (§73 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."). Krajský soud napadeným usnesením žalobě odkladný účinek nepřiznal (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek (II. výrok). Krajský soud zvažoval, zda zákaz řízení představuje pro stěžovatele zásadní újmu, neboť stěžovatel tvrdil, že vozidlo používá každodenně k výkonu podnikatelské činnosti, mimo jiné k zásobování kavárny a nutným transportům při provozu půjčovny a servisu elektrokol. Dospěl k závěru, že tvrzení nejsou dostatečná ohledně nemožnosti vykonávat podnikatelskou činnost bez možnosti řídit motorové vozidlo. Po stěžovateli bylo možné podle krajského soudu požadovat, aby při výkonu své podnikatelské činnosti přijal opatření, jakými jsou např. změna organizace práce, využívání hromadných dopravních prostředků či pomoc třetích osob nebo spolupracovníků. Ač jde o opatření omezující či nákladnější, nelze dovodit, že by stěžovateli vznikla nenahraditelná újma.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel vykonává trest zákazu řídit motorová vozidla, aniž by o jeho vině a trestu rozhodl soud, a to ani nepřímo přezkoumáním správního rozhodnutí, v čemž stěžovatel spatřuje porušení čl. 40 odst. 1 Listiny. Namítá, že je na něj nahlíženo jako na vinného ze spáchání přestupku a takto vykonává i uložený trest, přestože jeho vina nebyla soudem dosud vyslovena, a tím došlo k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny.
5. Přiznání odkladného účinku žalobě je v §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněno tím, že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a tím, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel uvádí, že trest je újmou ze své podstaty a je rovněž vyloučena újma třetím osobám vzniklá odkladem jeho výkonu, a jeho odkladem nebude porušen ani důležitý veřejný zájem. Stěžovatel se naopak domnívá, že je dán veřejný zájem na soudním přezkumu rozhodnutí o uložení trestu před dokončením jeho výkonu, čímž se eliminuje nezákonný zásah do práv, shledá-li následně soud rozhodnutí o přestupku nezákonným.
6. Podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účinného do 30. 6. 2017, musel správní orgán vyhovět žádosti o odložení výkonu rozhodnutí o přestupku, podal-li účastník žalobu proti tomuto rozhodnutí. Jde o zrušenou úpravu, kterou zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky"), neobsahuje, a dotčené osoby jsou tak odkázány jen na institut odkladného účinku žaloby (§73 s. ř. s.). Podle stěžovatele ani v důsledku rekodifikace přestupkového práva nemá správní soud možnost uvážení, zda je uložený trest pro toho, jemuž byl uložen, újmou závažnou a reálnou. Přesto krajský soud konstatoval, že uložený trest není pro stěžovatele újmou dostatečnou pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatel namítá, že využil-li svého práva domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku, pak je třeba na něj do skončení řízení před soudem hledět jako na nevinného v tom smyslu, že nebude nucen do skončení tohoto řízení vykonávat trest.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
9. Předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o žalobě, tj. rozhodnutí o odkladném účinku, které je zákonem konstruováno jako dočasné (srov. §73 odst. 3 s. ř. s.). Proto je nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit "v rámci soustavy soudů" [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243]. U dílčího a dočasného rozhodnutí provádí Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti jen tzv. omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí 1) mělo zákonný podklad, 2) bylo vydáno příslušným orgánem a 3) není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); a dále např. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17, bod 6.; ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17; ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17, ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1028/18, bod 9.; a ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18, bod 9.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení krajského soudu mělo zákonný podklad v §73 s. ř. s. a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem (krajským soudem) a z níže uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že nebylo projevem svévole.
11. Ústavní předpisy nebrání tomu, aby zákonodárce činy, u kterých jejich protiprávnost vyžaduje uložení trestu, rozdělil zákonem, jenž zohledňuje jejich typovou závažnost a povahu trestu, který za ně lze uložit, na činy soudně trestné (trestné činy) a správní delikty (přestupky, správní disciplinární delikty, správní pořádkové delikty a platební delikty).
12. V posuzované věci správní orgán stěžovatele shledal vinným jednak z přestupku řízení vozidla, jehož tabulka registrační značky je zakryta, nečitelná nebo upravena anebo umístěna tak, že je znemožněna nebo podstatně ztížena její čitelnost [§125c odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o silničním provozu], jednak z přestupku řízení vozidla s telefonním přístrojem v ruce [§125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu]. Za první přestupek lze uložit pokutu od 5 000 do 10 000 Kč a zákaz činnosti od 6 měsíců do jednoho roku [§125c odst. 5 písm. d) a odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu] a za druhý přestupek pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč [§125c odst. 5 písm. g) téhož zákona]. Ústavní předpisy nekladou překážku pro to, aby zákonodárce s ohledem na typovou závažnost takového protiprávního jednání a povahu trestu, který za ně lze uložit, jednání, která jsou stěžovateli kladena za vinu, zákonem označil za přestupek. Není porušením čl. 40 odst. 1 Listiny, když o vině a trestu za takové přestupky rozhoduje na základě zákonného zmocnění správní orgán, a nikoli soud. Na soudní přezkum takového správního rozhodnutí se nevztahuje čl. 40 odst. 1 Listiny, nýbrž čl. 36 odst. 2 Listiny. Základní právo na přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) samo o sobě nezaručuje, že soudní přezkum musí proběhnout dříve, než je správním orgánem uložená sankce vykonána či je započato s jejím výkonem. Z tohoto pohledu krajský soud neporušil stěžovatelova základní práva, když zamítl jeho návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.
13. Presumpce neviny stěžovateli svědčila do právní moci rozhodnutí vedlejšího účastníka, tj. do rozhodnutí o odvolání proti správnímu rozhodnutí o přestupku (§69 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a contrario). Z čl. 40 odst. 2 Listiny nevyplývá, jak dovozuje stěžovatel, že by na něj bylo třeba hledět jako nevinného ze spáchání těch přestupků, jimiž byl správním orgánem pravomocně uznán vinným, až do rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti správnímu rozhodnutí o těchto přestupcích. V čl. 40 odst. 2 Listiny se uvádí, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Správní soud při přezkumu rozhodnutí správního orgánu svým rozsudkem vinu nevyslovuje (vinu vyslovil a sankci uložil již správní orgán), nýbrž při splnění podmínek řízení žalobu buď zamítá, nebo napadené rozhodnutí ruší či deklaruje jeho nicotnost. U správního rozhodnutí Listina počítá se soudním přezkumem zákonnosti (viz čl. 36 odst. 2), což nelze ani při zamítnutí takové žaloby (tj. ponechání správního rozhodnutí o přestupku bez změny) ztotožňovat s odsuzujícím rozsudkem ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Z čl. 40 odst. 2 Listiny nelze dovozovat požadavek, aby soudní přezkum správního rozhodnutí o přestupku proběhl dříve, než je správním orgánem uložená sankce vykonána či započato s jejím výkonem. Uvedené ovšem nic nemění na tom, že správní soud při soudním přezkumu rozhodnutí o přestupku je povinen na základě námitek nezávisle a nestranně přezkoumat jak soulad právního hodnocení správního orgánu se zákonem, tak správnost skutkových zjištění, jakož i zachování procesních práv v řízení před správním orgánem.
14. Ke stěžovatelově argumentaci, že přiznáním odkladného účinku jeho správní žalobě by se eliminoval případný nezákonný zásah do jeho práv, když by krajský soud nakonec pro nezákonnost zrušil napadené správní rozhodnutí vydané v přestupkové věci, Ústavní soud připomíná, že Listina v čl. 36 odst. 3 zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Listina tedy vychází z toho, že škoda vzniklá nezákonným rozhodnutím se nahrazuje po jejím vzniku. Ústavní předpisy však nevyžadují, aby správní žaloba proti rozhodnutí o přestupku byla vždy vybavena odkladným účinkem nebo aby na jeho přiznání byl bez dalšího nárok po podání příslušné žádosti. Z ústavního hlediska proto není důvodem pro přiznání odkladného účinku žalobě samotná skutečnost, že výkon správního rozhodnutí, kterým byl stěžovateli uložen trest, je stěžovateli schopen způsobit škodu, shledal-li by soud následně, že takové správní rozhodnutí bylo nezákonné a pro nezákonnost ho zrušil. Zákonodárce podmínil přiznání odkladného účinku žalobě proti správnímu rozhodnutí v §73 odst. 2 s. ř. s. tím, že soud poměří újmu pro žalobce plynoucí z napadeného rozhodnutí s újmou, kterou by jiným osobám způsobilo přiznání odkladného účinku žalobě, a se zásahem do důležitého veřejného zájmu, s nímž by jeho přiznání mohlo kolidovat. Krajský soud se nedopustil neústavnosti, když z této zákonné úpravy vycházel a zabýval se stěžovatelovým tvrzením o újmě, kterou by mu mělo správní rozhodnutí způsobit.
15. Při posouzení stěžovatelových námitek proti hodnocení krajského soudu k §73 odst. 2 s. ř. s. a charakteru újmy, jež výkonem správního rozhodnutí stěžovateli hrozí, a kvalitě stěžovatelových tvrzení, jimiž tuto újmu v návrhu na přiznání odkladného účinku popisoval, Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil svévole. Krajský soud se charakterem tvrzené újmy zabýval, popsal, proč má za to, že stěžovatel svou podnikatelskou činnost vhodnými opatřeními může uzpůsobit tak, že ji bude moci vykonávat i se zákazem řízení motorových vozidel, a rozebral, proč stěžovatelem tvrzenou újmu nepovažoval za dostatečnou pro přiznání odkladného účinku. Úvahám krajského soudu nelze upřít logický základ a srozumitelnost. Ústavní soud dodává, že krajský soud tak učinil ve věci přestupku v dopravě, kde lze v obecné rovině kolidující veřejný zájem, do něhož by přiznání odkladného účinku zasáhlo, spatřovat v tom, aby osoby, které podle pravomocného správního rozhodnutí svým jednáním závažně ohrozily bezpečnost či pravidla silničního provozu, byly po přechodnou dobu zbaveny možnosti řídit motorové vozidlo, a snížilo se tak nebezpečí, že budou v závadném ohrožujícím jednání pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015 č. j. 8 As 62/2015-29, bod 13), a aby se tak stalo v době co nejkratší od posuzovaného jednání (od právní moci rozhodnutí o přestupku), kdy má sankce největší význam z hlediska individuální i generální prevence. V dané souvislosti lze zmínit, že v rozhodnutí o přestupku Magistrátu města Ostravy se uvádí, že stěžovatel má v evidenční kartě řidiče 36 záznamů o spáchání přestupku v dopravě. Ústavní soud neshledal z ústavního hlediska prostor pro zásah do hodnocení krajského soudu k újmě a nesplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, tím spíše, že napadené rozhodnutí podroboval toliko tzv. omezenému testu ústavnosti (bod 9.).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V této procesní situaci návrh podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. O tomto návrhu Ústavní soud nevydával samostatné rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu