ECLI:CZ:US:2021:4.US.3515.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3515/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2020 sp. zn. 10 To 73/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2020 č. j. 4 T 11/2014-4132, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. 4 T 11/2014 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 10 To 129/2016 uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se stručně uvedeno dopustil tím, že v období od měsíce listopadu 2013 do jeho zadržení dne 28. 3. 2014 se snažil poškozenou D. P., která se s ním rozešla, opakovaně se stupňující se intenzitou osobně v místě jejího bydliště a v místě jejího zaměstnání, jakož i prostřednictvím nepřiměřeně četného a obtěžujícího telekomunikačního provozu a elektronické pošty, vytrvale přimět k obnovení jejich partnerského soužití, a to i za použití nejrůznějších zákeřných a poškozenou psychicky deptajících pohrůžek. V důsledku tohoto jednání stěžovatele se u poškozené začaly stupňovat psychické obtíže, které si vyžádaly hospitalizaci na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové od 9. 4. 2014 do 12. 5. 2014 s prognózou další dlouhodobé léčby ve formě intenzivní psychoterapie a užívání antidepresiv, přičemž uvedená porucha koncem roku 2014 u poškozené přerostla v plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchu, která u ní probíhá do současnosti. Za to byl stěžovateli podle §175 odst. 3 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu pobytu na území města R. na dobu osmi let. Současně mu byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uložena povinnost zaplatit majetkovou škodu Zaměstnanecké pojišťovně ŠKODA ve výši 75 104 Kč, a na nemajetkové újmě poškozené D. P. částku 80 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 12. 2. 2015 do zaplacení.
3. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 10 To 129/2016 Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1147/2017 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1147/2017 Ústavní soud usnesením ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3908/17 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. První návrh stěžovatele na obnovu řízení krajský soud usnesením ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 4 T 11/2014 zamítl, neboť neshledal podmínky obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl vrchní soud usnesením ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 10 To 92/2018.
6. Následně K. B. (matka stěžovatele) podala další žádost o povolení obnovy řízení a stěžovatel se k této žádosti připojil. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §283 písm. d) trestního řádu návrh zamítl. Nezjistil existenci takových (nových) skutečností, které by mohly přivodit jiné rozhodnutí o vině než to, které ve věci již bylo pravomocně učiněno, ani takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že by uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Zdůraznil, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení znovu opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v původním řízení, přičemž řízení o obnově nemůže nahradit jiné opravné prostředky, kterých stěžovatel neúspěšně využil. Argumentace stěžovatele podle krajského soudu nebyla způsobilá odůvodnit povolení obnovy v předmětné věci. Tvrdil-li stěžovatel, že poškozená (ale i další osoby) nemluví pravdu, že jeho odsouzení bylo nezákonné, že poškozená byla ke svým výpovědím nucena a že jeho obvinění je smyšlené, šlo podle krajského soudu o opakování již dříve uplatněné obhajoby, se kterou se procesní soudy již v původním řízení řádně a bez důvodných pochybností vypořádaly. Z rozsáhlých tvrzení stěžovatele ani z popisu důkazů, které učinil při veřejném zasedání, neplynuly konkrétní skutečnosti, které by byly takové závažnosti, aby je soud prověřoval z moci úřední. K návrhu na výslech poškozené krajský soud dodal, že tato byla v původním řízení slyšena a dokončení či opakování jejího výslechu se stěžovatel dožadoval jak v původním řízení, tak při předchozím návrhu na povolení obnovy řízení. Procesní soudy ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, proč další výslech poškozené konat nebudou. Poukázal na to, že nový výslech poškozené není ničím odůvodněný a je veden jen přáním stěžovatele. Z uvedených důvodů krajský soud nedospěl k závěru, že by stěžovatel osvědčil existenci nových skutečností nebo důkazů, neboť nic nového neuvedl. Reálný základ podle krajského soudu neměla ani námitka stěžovatele, že rozsudek nekopíruje obžalobu, neboť totožnost byla zachována. Krajský soud proto uzavřel, že návrh na obnovu řízení nesplňuje zákonné podmínky, protože neobsahuje žádné takové skutečnosti, které by ve spojení s dalšími důkazy mohly zvrátit stav tak, jak byl zjištěn nalézacím i odvolacím soudem a podrobně odůvodněn v odsuzujících rozhodnutích.
7. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stejně jako u dřívějšího řízení o návrhu na povolení obnovy řízení neshledal v postupu krajského soudu žádných podstatných vad, které by jej měly vést k tomu, aby napadené usnesení zrušil. Poukázal na to, že již v předchozím řízení o návrhu na povolení obnovy byl stěžovatel upozorněn na fakt, že soudy obecně nejsou v trestním řízení povinny vyhovět všem důkazním návrhům stran, ale provádějí dokazování toliko v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí. Vrchní soud neshledal, že by zamítnutím návrhů na doplnění dokazování byly překročeny zákonné meze dané především §216 odst. 1 a §238 trestního řádu v intencích podmínek pro obnovu řízení. Podle názoru vrchního soudu krajský soud svůj postup i rozhodnutí řádně odůvodnil, proto na jeho závěry odkázal. Podotkl, že argumentace stěžovatele se do značné míry míjí s charakterem obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, a to především co se týká jeho argumentace, že byl odsouzen za něco, co nebylo součástí obžaloby. K tomu vrchní soud dodal, že podobné pochybení by rozhodně nebylo důvodem obnovy řízení a že nelze než nepoukázat i na to, že pravomocné rozhodnutí bylo přezkoumáváno také v dovolacím řízení a neúspěšná byla i stížnost odsouzeného k Ústavnímu soudu. Mimo meze aplikace §278 trestního řádu jsou podle vrchního soudu také poukaz na postup ve smyslu §88 odst. 8 trestního řádu, námitky vůči rozhodování o vazbě stěžovatele v původním řízení, odkaz na záznam o vysvětlení později slyšené svědkyně, jakož i námitky, kterými stěžovatel brojí proti neúplnosti původního dokazování, a to výslechu poškozené a jejího znaleckého zkoumání. K tomu vrchní soud zopakoval, že tvrzení poškozené nezůstala v původní důkazní situaci osamocená, ale byla doplněna i o důkazy další, jež je podporovaly. Za nové relevantní skutečnosti nelze podle vrchního soudu považovat ani reakce jednotlivých orgánů na četné podněty stěžovatele, resp. interpretace reakcí těchto orgánů stěžovatelem. Stejně tomu je i při zpochybňování původních znaleckých závěrů či v případě odkazu stěžovatele na rozhodování o předběžném opatření v jeho další trestní věci.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje důkazní návrhy, které vznesl v návrhu na povolení obnovy řízení, u veřejného zasedání před krajským soudem i ve stížnosti proti usnesení krajského soudu. Dále namítá, že tyto jeho důkazní návrhy nelze odmítnout jako neurčité, neboť je popsal a uvedl, jakou skutečnost má ten který důkaz prokázat. V této souvislosti poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, hodnocení důkazů, zásad spravedlivého procesu, obnovy řízení a principu presumpce neviny. Má za to, že obecné soudy nerozhodly o všech důkazech, které navrhoval, a ani se s nimi ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly. Je přesvědčen, že jím uvedené nové skutečnosti a důkazy odůvodňují jiné rozhodnutí o vině a trestu v jeho prospěch, a proto jsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
12. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
13. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejním zejména bude, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
14. Stěžovatel od počátku trestního řízení i v návrhu na povolení obnovy svoji vinu popírá, poukazuje na to, že svědci včetně poškozené lžou a že jsou stejně jako znalci ovlivňováni dalšími osobami, a to i orgány činnými v trestním řízení či zmocněncem poškozené. Má za to, že jeho obvinění je smyšlené a odsouzení nezákonné a že poškozená byla ke svým výpovědím nucena. K prokázání těchto skutečností navrhoval provést jednak opětovný výslech poškozené, jednak řadu dalších důkazů, které měly prokázat údajné pochybnosti o postupu orgánů činných v trestním řízení a o věrohodnosti původní výpovědi poškozené. Krajský soud nařídil při projednání návrhu na povolení obnovy řízení veřejné zasedání, v němž se stěžovatel jasně vyjádřil k tomu, jakou skutečnost má každý jím navrhovaný důkaz prokazovat a jaké závěry nalézacího soudu by měl vyvrátit. Krajský soud měl tak nepochybně dostatek podkladů k tomu, aby posoudil důkazní hodnotu navrhovaných důkazů. Nelze mu klást k tíži, že navrhované důkazy neprovedl, neboť své rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil. Z rozsáhlých tvrzení stěžovatele ani z popisu důkazů, které učinil při veřejném zasedání, podle krajského soudu neplynuly žádné konkrétní skutečnosti takové závažnosti, aby je z moci úřední prověřoval. Stejně tak vyhodnotil jako ničím neodůvodněný a vedený jen přáním stěžovatele další výslech poškozené. Krajský soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť důkazy předložené v rámci obnovy řízení nelze považovat za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy soudu známými už dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Takové rozhodnutí je plně v jeho kompetenci.
15. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stojí na stanovisku, že za nový důkaz soudu dříve neznámý nelze považovat důkaz, jehož provedení stěžovatel navrhoval již v původním řízení, nehledě na to, že tento důkaz není sám o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými dříve způsobilý odůvodnit jiné než původní rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2751/19). Uvedené platí tím spíše za situace, kdy byl navrhovaný důkaz v původním řízení již proveden.
16. Ve stížnosti proti usnesení krajského soudu stěžovatel zopakoval námitky, které uplatnil již v návrhu na povolení obnovy řízení a u veřejného zasedání, zejména pak opětovně poukázal na nedokončený výslech poškozené v kontextu s jejími projevy v souvisejícím řízení vedeném u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 75/2017. Ke stížnosti připojil řadu dalších důkazů, které od něj krajský soud nepřevzal. Vyjádřil přesvědčení, že jím uváděné nové skutečnosti a důkazy odůvodňují jiné rozhodnutí o jeho vině a trestu. Vrchní soud však po přezkoumání věci neshledal žádné pochybení krajského soudu a na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal. Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu v plném rozsahu odkazuje a opakování jejich závěrů o navržených důkazech a jejich vyhodnocení považuje za nadbytečné.
17. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud shledal, že obecné soudy se zabývaly důkazními návrhy stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
18. Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
19. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy nedošlo. Stěžovatel se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) aj.].
20. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu