ECLI:CZ:US:2021:4.US.440.21.1
sp. zn. IV. ÚS 440/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Veselé, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 20 Cdo 2390/2020-585 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2020 č. j. 84 Co 326/2019-563, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, a Jaroslava Veselého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že ve věci výkonu rozhodnutí pro 84 567 556 Kč s příslušenstvím a 8 246 700 Kč s příslušenstvím Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") k návrhu stěžovatelky usnesením ze dne 14. 8. 2019 č. j. 16 E 8/2017-529 zastavil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci ve společném jmění stěžovatele a vedlejší účastnice, a to pozemku p. č. st. X1, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X2, v obci a katastrálním území L. (dále jen "nemovitá věc"), (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí (výrok II.). Okresní soud dovodil, že tímto výkonem rozhodnutí vymáhané deliktní závazky vedlejšího účastníka podle §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen "zákon č. 40/1964 Sb."), nespadají do společného jmění manželů (dále též "SJM") a výkon rozhodnutí proto nemůže za této situace postihovat majetek tvořící společné jmění manželů.
3. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice (oprávněná) odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici jako oprávněné náklady řízení před okresním soudem ve výši 1 200 Kč (výrok II.) a dále je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 1 983 Kč (výrok III.). Krajský soud konstatoval, že zastavení výkonu rozhodnutí je třeba projednat podle §262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2015 (dále jen "o. s. ř."). "Zvláštním právním předpisem" podle tohoto ustanovení je pak právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek vedlejšího účastníka, který je předmětem výkonu rozhodnutí. S ohledem na dobu vzniku závazku vedlejšího účastníka danou pácháním trestné činnosti vedlejším účastníkem (od října 2008 do prosince 2009) je zvláštním právním předpisem, na jehož základě je třeba posoudit, zda je majetek ve SJM postižen nepřípustně, zákon č. 40/1964 Sb. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že vymáhaný závazek přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům vedlejšího účastníka a stěžovatelky podle §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., tudíž je výlučným závazkem vedlejšího účastníka. Z §262a odst. 1 věty první o. s. ř. vyplývá, že podle právního stavu v době vzniku dluhu vedlejšího účastníka bylo přípustné postihnout SJM povinného a jeho manžela. Krajský soud proto dovodil, že výkon rozhodnutí je veden pro závazek vedlejšího účastníka vzniklý před 1. 1. 2014 z deliktního jednání vedlejšího účastníka, za trvání manželství vedlejšího účastníka a jeho manželky, přičemž rozsah SJM nebyl nikdy modifikován. Při posuzování otázky, zda postižení majetku tvořícího součást SJM pro výlučný dluh vedlejšího účastníka v daném případě nebrání existence skutečností uvedených v §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dospěl krajský soud k závěru, že to je z povahy věci vyloučeno. Krajský soud proto dovodil, že uspokojení vymáhané pohledávky vedlejší účastnice ze SJM je přípustné, proto usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, poněvadž není přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a stěžovatelkou předestřená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost. Nejvyšší soud přitom v odůvodnění vysvětlil, proč stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016 a ze dne 26. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 5402/2015) na posuzovanou věc nelze aplikovat.
5. Nejvyšší soud poukázal na to, že k totožným námitkám stěžovatelky a vedlejšího účastníka se vyjádřil již v usnesení ze dne 24. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2714/2019 a v usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. 20 Cdo 320/2020 [Ústavní soud usnesením ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2056/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl]. Vyložil v nich, že na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci §262b odst. 1 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb., účinné od 1. 7. 2015, lze postihnout majetek v SJM pro vymožení dluhu, jenž podle občanského zákoníku netvoří SJM. Rozsah postižitelnosti majetku v SJM nebo majetku manžela povinného je třeba posuzovat podle právního předpisu účinného v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního výkonu rozhodnutí, což je v dané věci §143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. (k tomu srov. též §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen "zákon č. 89/2012 Sb."). Proto je aplikace §732 zákona č. 89/2012 Sb., v předmětné věci vyloučena. Nejvyšší soud poukázal na to, že podle právního stavu v době vzniku dluhu vedlejšího účastníka (tedy podle právního stavu do 31. 12. 2013) je podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství, a zda (ne)byl předmětem vypořádání SJM. Je nepochybné, že předmětný dluh vedlejšího účastníka vznikl za trvání manželství, které dosud nebylo rozvedeno (k vypořádání SJM nedošlo). Následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM je vystaveno jakékoliv SJM v režimu do 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou Nejvyššího soudu dlouhodobě dovozován (viz např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1427/2017, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 933/18 odmítl).
6. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozhodnutí krajského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04; dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 5767/00).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to od rozhodnutí ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, které potvrzuje, že z dluhu by měl být zavázán výlučně sám vedlejší účastník, a není tedy možné, aby byl dluh zahrnut do SJM. Dále se odchýlil od rozhodnutí ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, ze kterého je zjevné, že za daného skutkového a právního stavu je nutno vycházet z účinných procesních předpisů, a proto je nutno aplikovat při rozhodování dané věci aktuálně účinný občanský soudní řád - tento však neupravuje možnost postihnout ve vykonávacím řízení majetek, který je součástí SJM, pro vymožení dluhu, který do SJM nepatří. Rovněž se odchýlil od rozhodnutí ze dne 26. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, ze kterého vyplývá, že vznikl-li předmětný dluh vedlejšího účastníka za trvání manželství vedlejšího účastníka a stěžovatelky v letech 2008 a 2009, tj. ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., je v takovém případě nutno aplikovat zákon č. 40/1964 Sb. - tento však rovněž neupravuje možnost postihnout ve vykonávacím řízení majetek, který je součástí SJM, pro vymožení dluhu, který do SJM nepatří.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné věci je naplněn zákonný důvod k zastavení výkonu rozhodnutí obsažený v §262b odst. 1 o. s. ř., neboť je výkonem rozhodnutí postižen majetek ve SJM, ačkoliv ho podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 40/1964 Sb.) nelze postihnout.
9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, když návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. Krajský soud sice přisvědčil argumentaci stěžovatelky o nutnosti aplikovat na danou situaci hmotné právo - zákon č. 40/1964 Sb., jejímž závěrem je skutečnost, že předmětný dluh (odpovídající pohledávce) není součástí SJM stěžovatelky a vedlejšího účastníka, avšak jde o výlučný dluh vedlejšího účastníka, jakož i argumentaci stěžovatelky o nutnosti aplikovat na danou situaci procesní právo - v současné době účinný občanský soudní řád, který v problematice možnosti postižení SJM pro vymožení výlučného dluhu jednoho z manželů pouze odkazuje na zvláštní právní předpis, kterým je v dané situaci zákon č. 40/1964 Sb., jenž současně postižení SJM k vymožení výlučného dluhu jednoho z manželů neupravuje, a zároveň "daný občanský soudní řád" sám o sobě (bez aplikace odkazu) takovou možnost nepřipouští, avšak zároveň nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že za takovéto situace, při takovéto aplikaci daných právních předpisů nelze postihnout SJM k vymožení výlučného dluhu jednoho z manželů, neboť to aplikovatelná právní úprava neumožňuje.
10. Rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatelky obsahuje prvek svévole a dosahuje extrémního rozporu s principy spravedlnosti, které má za následek porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a na ochranu jejího vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Těžištěm argumentace stěžovatelky v posuzované věci je její nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily problematiku uspokojení výlučného dluhu vedlejšího účastníka vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM v právním režimu do 31. 12. 2013.
16. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností téže stěžovatelky, brojící obdobnou argumentací proti rozhodnutím obecných soudů řešícím rovněž problematiku uspokojení výlučného dluhu vedlejšího účastníka vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM, se Ústavní soud zabýval a usnesením ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2056/20 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
17. Ve výše uvedeném usnesení Ústavní soud přisvědčil obecným soudům, že v posuzované věci je podstatné, že vymáhaný dluh vznikl za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a proto se s ohledem na znění §3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb. stěžovatelka nemůže domáhat zastavení výkonu rozhodnutí v rozsahu upraveném v §732 zákona č. 89/2012 Sb., podle kterého vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle §742 zákona č. 89/2012 Sb., to platí i v případě povinnosti manžela plnit výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů, anebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě před uzavřením manželství (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2056/20).
18. Ústavní soud v uvedeném usnesení k námitce stěžovatelky, že nelze postihnout SJM k vymožení výlučného dluhu jednoho z manželů, neboť to zákon č. 40/1964 Sb. neumožňuje, poukázal na závěry, které vyslovil v obdobné věci v usnesení ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 3698/19, ve kterém Ústavní soud uvedl, že považuje soudem zvolené kritérium doby vzniku pohledávky, resp. jí odpovídajícího dluhu, pro určení aplikovatelné právní úpravy obsažené v §732 in fine zákona č. 89/2012 Sb., za přijatelné [v podrobnostech k otázkám spojeným s retroaktivitou a podmínkami přijatelnosti jejích variant odkázal Ústavní soud na nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), popř. z recentní doby nález ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 21/17 (89/2019 Sb.)].
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich hodnocením použití různých právních norem a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však za situace, kdy je dáno jednoznačné znění přechodného ustanovení §3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
20. Pro úplnost Ústavní soud, stejně jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 2056/20, dodává, že v předmětné věci byl zvolen způsob výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Jde o institut zajišťovací, jehož přímým důsledkem je vznik zástavního práva (sekundárně zápis zástavního práva) k dotčené nemovitosti v katastru nemovitostí a z toho plynoucí zajištění pořadí oprávněného pro případ uspokojování věřitelů povinného z prodeje této nemovitosti (viz §338d o. s. ř.). Nemovitost je tedy stále v SJM vedlejšího účastníka a stěžovatelky, kdy každý je vlastníkem celku, omezen pouze stejným rozsahem vlastnického práva druhého manžela. V případě nemovitosti v SJM nelze zajistit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva - tedy především zajistit zápis v katastru nemovitostí - jinak, než zatížením celé takové nemovitosti.
21. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud o možném uspokojení výlučného dluhu vedlejší účastnice vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které krajský soud rozhodl rozhodnutím, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
22. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přitom přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč stěžovatelkou uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze v dané věci aplikovat a současně i zdůvodnil, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu