ECLI:CZ:US:2021:4.US.448.21.1
sp. zn. IV. ÚS 448/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, sídlem U Javorky 976, Česká Třebová, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2021 č. j. 25 Cdo 3990/2019-690 a I. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2019 č. j. 19 Co 111/2019-626, a s ní spojeném návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní korporace PRVNÍ PRIVÁTNÍ CHIRURGICKÉ CENTRUM, spol. s r. o., sídlem Labská kotlina 1220/69, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu navrhla, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") povinnost nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2019 č. j. 16 C 33/2012-555 (druhým rozsudkem v této věci) zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici částky 1 176 382 Kč s příslušenstvím. Tato částka zahrnovala náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč, náhradu bolestného ve výši 210 306 Kč, vrácení ceny uhrazené za lékařský zákrok u vedlejší účastnice ve výši 71 700 Kč, náhradu nákladů za další operace ve Spojených státech amerických, Chrudimi a Praze ve výši 470 320 Kč, náhradu nákladů na překlady a cestovné ve výši 24 056 Kč a zadostiučinění z titulu ochrany osobnosti ve výši 100 000 Kč. Okresní soud zjistil, že stěžovatelka u vedlejší účastnice v roce 2011 podstoupila plastickou operaci prsů za užití implantátů, po jehož provedení došlo k potížím (vznik píštěle, zánětu) a potřebě dalších zákroků, od nichž stěžovatelka odvozovala nárok na náhradu újmy. Shledal, že vedlejší účastnice stěžovatelku v písemném informovaném souhlasu neseznámila se zvýšeným rizikem provedení zákroku z důvodu předchozího onkologického onemocnění prsu, ale vzal za prokázané, že o zvýšeném riziku byla stěžovatelka zpravena alespoň ústně. Podle okresního soudu by odpovědnost vedlejší účastnice nebyla založena ani v případě, že by se stěžovatelce této informace dostalo. Podle znaleckého posudku bylo u stěžovatelky riziko komplikací vyšší o 10 %. Z výpovědi jejího bývalého partnera vyplynulo, že stěžovatelka by zákrok podstoupila přes všechna rizika, protože tehdy byla čerstvě zamilovaná a chtěla vypadat co nejlépe. Okresní soud uvedl, že vedlejší účastnice nepochybila, když stěžovatelku neinformovala o alternativních metodách zákroku v podobě transplantace vlastních tukových buněk nebo prokrvené tkáně z hýždě či lopatky. Podle znaleckého ústavu užití tukových buněk nebylo v té době ještě obecně akceptováno. Užití vlastní prokrvené tkáně zanechává jizvy. Stěžovatelka alternativu s užitím prokrvené tkáně zavrhla v roce 2012, kdy jí tento zákrok nabízeli lékaři v Chrudimi. Podle okresního soudu by ji tedy zavrhla i v roce 2011 u vedlejší účastnice, byla-li by jí tehdy nabídnuta. Okresní soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož vedlejší účastnice zvolila metodu slibující nejlepší možný výsledek a nemohla učinit více, aby pooperačním komplikacím zabránila. Operace nebyla bezprostřední příčinou infekce. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno porušení povinností vedlejší účastnice a žalobu zamítl.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem, jehož I. výrok je napaden ústavní stížností a jímž potvrdil rozsudek okresního soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 409 099 Kč s příslušenstvím. Dále rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje v částce 71 700 Kč s příslušenstvím (II. výrok), a ohledně částky 695 583 Kč ho zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (III. výrok). V odvolacím řízení zopakoval a doplnil dokazování a ztotožnil se s tím, že o zvýšeném riziku byla stěžovatelka informována alespoň ústně, nikoli však v dostatečné míře. Navíc vůbec (ani ústně) nebyla zpravena o možné alternativě v podobě aplikace vlastních tukových buněk. Z velké řady důvodů krajský soud vyhodnotil jako nevěrohodnou výpověď stěžovatelčina bývalého partnera. Z doplňující výpovědi znalce dovodil, že riziko metody, jíž stěžovatelka podstoupila, bylo vyšší o 20 % (10% riziko komplikací v podobě hematomů a vedle toho 10% riziko vzniku píštěle). O výši tohoto rizika včetně toho, že zvolená metoda nemohla zajistit symetrii prsou, stěžovatelka nebyla poučena. Při řádném poučení o rizicích a alternativách by se podle krajského soudu stěžovatelka pro operaci u vedlejší účastnice nerozhodla. Krajský soud nepřisvědčil závěru okresního soudu, že operační zákrok v roce 2011, revizní operace a pooperační péče u vedlejší účastnice byly lege artis. Stěžovatelce totiž nebyla nasazena antibiotická clona, která je v takových případech běžně aplikována a jež má bránit zánětu. Podle krajského soudu je dána odpovědnost vedlejší účastnice za to, že musel být stěžovatelce vyňat z pravého prsu implantát, a za škody, které v souvislosti s tím vznikly. Podstatnou část požadavku na náhradu škody tvořily náklady na plastickou operaci na klinice Esthé, jež stěžovatelka podstoupila až po péči u vedlejší účastnice. Na klinice Esthé jí byl upraven stav prsou pomocí transplantace tukových buněk. Dané náklady však nebyly vynaloženy v příčinné souvislosti s porušením povinností vedlejší účastnice. Na klinice Esthé se podle krajského soudu stěžovatelka podrobila zákroku, který by podle svého přesvědčení zvolila již v roce 2011, byla-li by o povaze zákroku u vedlejší účastnice náležitě poučena. K vynaložení nákladů na klinice Esthé by tak podle krajského soudu došlo, i kdyby nebylo dáno pochybení vedlejší účastnice, nebylo tak důvodu, aby je nahrazovala vedlejší účastnice. Nároky za náklady na klinice Esthé, s tím souvisejícím cestovným a bolestným činily dohromady 409 099 Kč. Na tuto částku stěžovatelka nárok neměla a krajský soud se ztotožnil se zamítnutím žaloby okresním soudem. Naopak dospěl k závěru, že stěžovatelka má nárok na 71 700 Kč, které zaplatila za operační výkon u vedlejší účastnice, neboť poskytnutý lékařský výkon byl vadný a stěžovatelka od smlouvy odstoupila. V příčinné souvislosti s porušením povinností vedlejší účastnice byly i náklady vynaložené na vynětí prsních implantátů voperovaných vedlejší účastnicí, které si vynutil zdravotní stav stěžovatelky po operaci u vedlejší účastnice (k jejich vynětí došlo ve Spojených státech amerických), nárok na bolestné (vyjma bolestného vztahujícího se k operaci na klinice Esthé), náklady na překlady i tlumočné a nárok na ochranu osobnosti. Ohledně těchto nároků však okresní soud nevedl žádné dokazování, proto jeho rozsudek v této části (zamítnutí žaloby v částce 695 583 Kč) krajský soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl I. výrokem napadeného usnesení, neboť námitky překvapivosti a nepředvídatelnosti rozsudku krajského soudu nezaložily přípustnost dovolání. Jejich prostřednictvím stěžovatelka dovolacímu soudu nepoložila právní otázku ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ale poukázala na vadu řízení, k níž však lze přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen u přípustného dovolání. Vedle toho Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek krajského soudu nebylo možno označit za překvapivý. Nárok byl od počátku posuzován jako nárok na náhradu škody, jehož úspěšné uplatnění si žádá mimo jiné tvrzení a prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou. Stěžovatelce muselo být od počátku jasné, že vylíčení a doložení příčinné souvislosti je podmínkou jejího úspěchu ve věci. Ani argumentace k příčinné souvislosti nezaložila přípustnost dovolání. Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, zkoumá-li se zda jsou dvě události po faktické stránce ve vztahu příčiny a následku. Krajský soud vycházel z toho, že zákroky na klinice Esthé měly povahu následně zvolené alternativy k neúspěšnému zákroku u vedlejší účastnice, kterou by stěžovatelka při řádném poučení upřednostnila. Tvrzení, jímž v dovolání toto hodnocení stěžovatelka zpochybňuje, nemělo povahu právní otázky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyššímu soudu v dovolání předložila právní otázku týkající se překvapivosti rozhodnutí krajského soudu. V dovolání též poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž byl postup krajského soudu v rozporu. Rovněž u vad skutkových zjištění poukázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která se týká takových vad. V dovolání tak nadnesla Nejvyššímu soudu otázku vadnosti skutkových zjištění učiněných krajským soudem s tím, že postup krajského soudu nebyl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Požadavky Nejvyššího soudu na formulaci dovolání považuje za formalizmus, který ji zbavil práva na soudní ochranu.
6. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka považuje za překvapivé. Ve věci krajský soud napadeným rozsudkem rozhodoval podruhé (předešlým usnesením ze dne 25. 5. 2017 č. j. 19 Co 62/2017-416 zrušil původní rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Ve zmíněném usnesení krajský soud žádné výhrady k příčinné souvislosti nevyslovil, tudíž proti jeho závěrům o příčinné souvislosti vysloveným v napadeném rozsudku tak stěžovatelka neměla možnosti právně a skutkově argumentovat. Po vadné léčbě u vedlejší účastnice stěžovatelka zůstala prakticky bez prsou a zohyzděná. Zákroky na klinice Esthé sloužily k reparaci původního stavu a nešlo o zbytečný či svévolný zákrok za účelem pouhého zlepšení estetického vzhledu.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by její dovolání podléhalo poplatku za dovolání. Její žádosti o vrácení zaplaceného soudního poplatku však nebylo vyhověno přípisem ze dne 13. 9. 2019, jelikož údajně nešlo o škodu na zdraví, nýbrž o náhradu za lékařský zákrok.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
10. Vhodné je zdůraznit, že v posuzované věci se Ústavní soud zabývá toliko zamítnutím žaloby v částce 409 099 Kč s příslušenstvím, neboť jen této části žalobního požadavku se týkají rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu v částech napadených ústavní stížností. Vedle toho byla stěžovatelka úspěšná s částí svého nároku (71 700 Kč s příslušenstvím) a o jiné jeho části (695 583 Kč s příslušenstvím) bude okresní soud znovu rozhodovat, což není předmětem ústavní stížnosti.
11. O porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nesvědčí námitka proti způsobu, jakým Nejvyšší soud reagoval na její argumentaci o překvapivosti rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud v usnesení uvedl dvojí hodnocení. Zaprvé, dovolací námitka překvapivosti rozsudku krajského soudu podle něj představuje námitku vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., k níž by mohl přihlížet jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné. Zadruhé zmínil, že i kdyby k takové námitce mohl přihlížet, nebylo by možno rozsudek krajského soudu označit za překvapivý. V posuzované věci nepovažuje Ústavní soud za nezbytné zabývat se tím, zda šlo o námitku vady řízení (§242 odst. 3 o. ř. s.), jak vyhodnotil Nejvyšší soud, nebo o právní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisel rozsudek krajského soudu (§237 o. s. ř.), jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka, jelikož vedle zmínky o vadě řízení Nejvyšší soud po obsahové stránce vyvrátil argumentaci o překvapivosti rozsudku krajského soudu. Stěžovatelce se tedy od Nejvyššího soudu dostalo posouzení této argumentace.
12. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že rozsudek krajského soudu není tzv. překvapivým rozhodnutím. O takové rozhodnutí jde vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu soudu rozhodujícího o opravném prostředku je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat [srov. nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 909/17 (N 158/86 SbNU 599), bod 21.]. Stěžovatelce nebyla v řízení upřena možnost skutkově a právně argumentovat k příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti vedlejší účastnice a vznikem nákladů na zákrok, který po neúspěchu zákroku u vedlejší účastnice podstoupila na klinice Esthé. K příčinné souvislosti se stěžovatelka vyjadřovala již v řízení před okresním soudem. Učinila tak v podání ze dne 25. 7. 2013, založeném na č. l. 180 spisu okresního soudu, na které poukazuje i v ústavní stížnosti. Ve zmíněném podání tvrdila, že zákrok na klinice Esthé podstoupila za účelem alespoň částečného odstranění vad zákroku u vedlejší účastnice. Dále lze zmínit, že při jednání před okresním soudem dne 14. 9. 2016 (protokol o jednání na č. l. 366 spisu okresního soudu) k dotazu stěžovatelčina zástupce znalec odpověděl, že zákrok na klinice Esthé považuje za účelně vynaložené prostředky na reparaci původního zdravotního stavu stěžovatelky, neboť šlo podle jeho názoru o nejlepší možnost, kterou bylo možno zvolit. O účelnosti vynaložení těchto prostředků se v bodě 16. zmiňuje i znalecký posudek založený na č. l. 325 spisu okresního soudu. Nejenže stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k příčinné souvislosti a důkazně podpořit své tvrzení, této možnosti i využila. Ústavní soud tudíž konstatuje, že stěžovatelka nebyla zbavena možnosti skutkově či právně argumentovat. Rozsudek krajského soudu proto není tzv. překvapivým rozhodnutím. Nutno zmínit, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě před tím, než soud vynese rozhodnutí [nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269)]. Krajský soud tudíž nebyl povinen stěžovatelku předem upozorňovat, že se neztotožňuje s jejím názorem o existenci příčinné souvislosti.
13. Z rozsudku krajského soudu nečiní tzv. překvapivé rozhodnutí ani okolnost, že příčinnou souvislost hodnotil jen krajský soud, a nikoli též okresní soud (okresní soud se k ní nevyjadřoval, jelikož neshledal u vedlejší účastnice ani porušení jejích povinností; na rozdíl od něj krajský soud porušení povinností shledal, a proto se zabýval příčinnou souvislostí). Ze zákazu překvapivých rozhodnutí plyne toliko požadavek, aby účastník měl možnost skutkově a právně argumentovat ke všem otázkám relevantním pro rozhodnutí soudu, což bylo v posuzované věci splněno. Okolnost, že se příčinnou souvislostí okresní soud nezabýval a posuzoval ji až krajský soud, souvisí s otázkou dvojinstančnosti řízení. Z ústavního pořádku však nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze (usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), ústavně zaručená práva stěžovatelky tak v daném směru porušena být nemohla. K úrovni podústavního práva lze doplnit, že v rozsudku ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 Nejvyšší soud zmínil, že z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat určení pořadí při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že krajský soud poskytl ucelené a logické odůvodnění závěru, proč neshledal příčinnou souvislost mezi vadným postupem vedlejší účastnice a vznikem nákladů na péči na klinice Esthé. Tento závěr představuje dostatečné vypořádání se stěžovatelčinou argumentací v tomto směru. Krajský soud shledal dvojí pochybení vedlejší účastnice: jednak absenci poučení stěžovatelky o alternativě zákroku v podobě aplikace vlastních tukových buněk místo užití implantátů, jednak pochybení v lékařské péči nenasazením antibiotické clony. Srozumitelně pak rozebral, že po řádném poučení o alternativách zákroku by stěžovatelka u vedlejší účastnice nepodstoupila vložení implantátů, ale že by se rovnou podrobila zákroku s užitím tukových buněk na klinice Esthé. Ústavní soud nepřehlédl, že sama stěžovatelka v řízení setrvale tvrdila, že byla-li by u vedlejší účastnice informována o alternativě zákroku v podobě odebrání a užití tukových buněk, pak by hledala pracoviště, kde by jí provedli tento alternativní zákrok (viz např. protokol o jednání ze dne 6. 12. 2018 na č. l. 531 spisu okresního soudu). Krajský soud doplnil dokazování listinami předloženými stěžovatelkou k zákrokům na klinice Esthé a dospěl k závěru, že povaha podstoupených zákroků a povaha zákroků, které by na dané klinice byly provedeny v případě, že by je stěžovatelka podstoupila rovnou, aniž by se podrobila zákroku u vedlejší účastnice, by byla v podstatě shodná. Z tohoto důvodu shledal, že náklady související s péčí na klinice Esthé by stěžovatelka vynaložila, i kdyby k pochybení vedlejší účastnice nedošlo, a proto u nich neshledal příčinnou souvislost s pochybením vedlejší účastnice. Ke stěžovatelčiným výhradám ke skutkovým zjištěním krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. Důvod k jeho zásahu by byl dán jen v případě zjevného excesu [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], tj. v případě, že přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. nemají-li skutková zjištění soudů vůbec obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Žádného takového pochybení se krajský soud nedopustil, neboť jeho zjištění mají podklad zejména ve vlastním tvrzení stěžovatelky o tom, jak by se zachovala při náležitém poučení o alternativním zákroku, a dále v listinných podkladech o povaze podstoupeného zákroku na klinice Esthé, jimiž krajský soud provedl důkaz.
15. Krajský soud v bodě 50. svého rozsudku uvádí, že stěžovatelka "ani netvrdí, natož aby prokazovala, že kterákoli z položek vyúčtovaných jí klinikou Esthé byla vynaložena v příčinné souvislosti s poškozením jejího zdraví žalovanou (tj. vedlejší účastnicí, poznámka Ústavního soudu)." Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka již v řízení před okresním soudem tvrdila, že zákrok na klinice Esthé (lze dovodit, že mínila všechny jeho položky) podstoupila za účelem napravení vad zákroku u žalované, k čemuž se k jejímu dotazu vyjádřil i znalec (viz bod 12.). Z tohoto důvodu citovanou část odůvodnění krajského soudu Ústavní soud považuje za nesprávnou, což však nedosáhlo úrovně porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť hodnocení krajského soudu shrnuté výše v bodě 14. poskytuje dostatečnou reakci na stěžovatelkou uplatněnou argumentaci k příčinné souvislosti u nákladů na klinice Esthé.
16. Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud nespatřuje v závěru Nejvyššího soudu, že v dovolání stěžovatelka napadala po skutkové stránce závěr o absenci příčinné souvislosti a že taková námitka nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Jak Ústavní soud objasnil v bodech 29. až 31. nálezu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855), řešení sporu o to, zda otázka příčinné souvislosti je otázkou právní či skutkovou, v obecné rovině nemá význam. U příčinné souvislosti se totiž vyskytují skutkové otázky (např. zda se určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události), mohou se jí týkat ovšem i právní otázky (např. při hodnocení, zda příslušná kauzální teorie - z hlediska právního dopadu míry podílu na vzniklé újmě - měla či neměla být vůbec použita nebo byla použita nesprávně). Ústavní soud souhlasí s tím, že v posuzované věci stěžovatelka v dovolání zpochybňovala skutkový základ hodnocení krajského soudu k příčinné souvislosti a zpochybňovala jej zde po skutkové stránce. V dovolání totiž uváděla vlastní skutkovou verzi, která je odchylná od skutkových zjištění krajského soudu. Tvrdila, že zákrok na klinice Esthé napravoval vadné zákroky vedlejší účastnice a že nepochybila-li by vedlejší účastnice ve svých lékařských postupech, nemusela by stěžovatelka podstoupit zákrok na klinice Esthé. Naproti tomu krajský soud po skutkové stránce shledal, že by stěžovatelka na klinice Esthé zákrok podstoupila, i kdyby nedošlo k pochybení vedlejší účastnice při informování o alternativách jí provedeného zákroku a že ani povaha zákroku na klinice Esthé, který by stěžovatelka rovnou podstoupila nebýt pochybení vedlejší účastnice, by nebyla v podstatě rozdílná od toho zákroku, který stěžovatelka skutečně na dané klinice podstoupila po neúspěchu zákroku u vedlejší účastnice. Jak zmíněná stěžovatelčina dovolací námitka, tak právě popsané hodnocení krajského soudu se týká faktické souslednosti dějů a jejich provázanosti po faktické stránce. Jde tedy o skutkový závěr, resp. skutkovou námitku. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rozebraná dovolací námitka však byla námitkou nesprávného skutkového posouzení a takovou námitku právní úprava dovolání nepřipouští. Nejvyšší soud tedy v daném ohledu neporušil právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
17. V ústavní stížností napadených rozhodnutích nebylo rozhodnuto o vybrání ani vrácení soudního poplatku za dovolání. Stěžovatelčina argumentace o tom, že její dovolání nepodléhalo soudnímu poplatku, tudíž nesměřuje proti napadeným rozhodnutím a Ústavní soud se jimi proto ani nemůže zabývat. Lze dodat, že k obraně účastníka ve věcech soudních poplatků se vyjadřovalo plénum Ústavního soudu v bodě 5. ve spojení s bodem 15. stanoviska ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.).
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Odmítnut byl i návrh, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil okresnímu soudu nahradit stěžovatelce náklady řízení o ústavní stížnosti. Návrh je zjevně neopodstatněný, protože podle daného ustanovení může Ústavní soud uložit povinnost k náhradě nákladů jen účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení. Okresní soud však není ani účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti, neboť jeho rozsudek nebyl napaden ústavní stížností (§76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Okresní soud nebyl ani účastníkem řízení, z něhož vzešla rozhodnutí napadená ústavní stížností, není proto vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti (§76 odst. 2 daného zákona a contrario). Vedle toho lze zmínit, že náhradu nákladů řízení lze podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit jen tehdy, když to odůvodňují výsledky řízení. Ani výsledek řízení aplikaci daného ustanovení neumožňuje, neboť stěžovatelčina ústavní stížnost byla odmítnuta. Její návrh na uložení náhrady nákladů řízení byl proto odmítnut podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu