ECLI:CZ:US:2021:4.US.521.21.1
sp. zn. IV. ÚS 521/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Uszáka, LL.M., advokáta, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, obou sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 829/2019-397, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2018 č. j. 3 Cmo 121/2018-336 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2016 č. j. 32 Cm 9/2014-152, a s ní spojeném návrhu na zrušení §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) Elektrobazar s. r. o., sídlem Novoveská 535/7, Ostrava, a 2) ELEKTROWIN a. s., sídlem Michelská 300/60, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, 9, 11 odst. 1, čl. 26 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení jiného právního předpisu podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že dne 2. 4. 2014 se vedlejší účastnice 1) domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") po vedlejší účastnici 2) zaplacení 22 208 878 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 9/2014. Vedlejší účastnice 1) byla v řízení osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Městský soud usnesením ze dne 5. 1. 2016 č. j. 32 Cm 9/2014-109 ustanovil stěžovatele jako právního zástupce vedlejší účastnice 1) k ochraně jejích zájmů podle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Týž soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 32 Cm 9/2014-145 žalobu vedlejší účastnice 1) zamítl.
3. Následně městský soud napadeným usnesením přiznal stěžovateli odměnu za zastupování vedlejší účastnice 1) ve výši 19 239 Kč. Městský soud vyšel při stanovení odměny z výše sazby za jeden úkon právní služby ve výši 53 220 Kč vypočtené z hodnoty předmětu řízení podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Výši sazby za jeden úkon však podle §12a odst. 2 téhož předpisu snížil na 5 000 Kč. Podle městského soudu stěžovatel vykonal v řízení celkem tři úkony právní služby, za něž mu přísluší odměna.
4. Proti uvedenému usnesení brojil stěžovatel odvoláním, v němž tvrdil, že městský soud neměl použít §12a advokátního tarifu; uvedená právní úprava nemá opodstatnění. Jeho použití představuje zásah do jeho ústavně zaručených práv jako nepřípustné znevýhodnění ustanovených advokátů oproti "ostatním účastníkům a klientům obhájců z řad advokátů". Odměna měla činit 194 227,60 Kč podle nesnížené výše sazby za jeden úkon. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadené usnesení městského soudu potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením. Z něj se podává, že použití §12a advokátního tarifu odpovídá ustálené rozhodovací praxi obecných soudů (srov. usnesení městského soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 91 Co 417/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 854/2017) i Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2082/15, ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2667/17 a ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 2488/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Stěžovatel brojil proti uvedenému usnesení vrchního soudu ústavní stížností a dovoláním. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3656/18, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva. Dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění usnesení sp. zn. 25 Cdo 854/2017, v němž se dotčeným ustanovením advokátního tarifu zabýval a v němž odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501). Na výkon advokacie totiž nelze hledět toliko jako na způsob obživy; není proto a priori vyloučeno, aby advokát vykonával tuto činnost za sníženou odměnu nebo bez nároku na ni. Neústavnost §12a advokátního tarifu neshledal ani Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 2488/17 či ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18. Vrchní soud se proto od ustálené soudní rozhodovací praxe neodchýlil a Nejvyšší soud pro odchýlení se od ní důvody neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy stanovením odměny za použití §12a advokátního tarifu zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Jeho odměna byla snížena o více než 90 %, což je současně samo o sobě důvodem, pro který nelze jeho ústavní stížnost odmítnout pro tzv. bagatelnost. Zaprvé, je-li stěžovatel nucen autoritativním rozhodnutím soudu vykonávat určitou činnost, jež není dostatečně ohodnocena, jde o nucenou práci. Zadruhé, jde o podstatné znevýhodnění ustanovených právních zástupců a těch právních zástupců, kteří v řízení vystupují na základě dohody. Stejný rozsah činnosti přitom advokát vykonává při zastoupení smluvním. Proto jde proto o diskriminační ustanovení. Zatřetí, je-li odměna advokátů za zastupování nemajetných osob příliš nízká, je dotčen princip práva na právní pomoc, neboť jedním z předpokladů funkčního systému je odpovídající odměna za činnost spočívající právě v zajištění právní pomoci. Advokát potom nebude dostatečně motivován vynaložit větší snahu pro kvalitní výkon své činnosti. Náklady výkonu advokacie nadto rostou, neboť je spojena i s činností jiných odborníků (znalců, ekonomů, daňových poradců atp.). "Kvalifikovaní specialisté" se pak budou náročnějším a nedostatečně odměněným službám vyhýbat, což vede k devalvaci činnosti ustanovených právních zástupců a systému efektivní právní pomoci.
7. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se neústavnosti §9 odst. 5 advokátního tarifu [srov. nálezy ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (302/2019 Sb.), ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/19 (28/2020 Sb.), ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 (43/2020 Sb.) a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 (176/2020 Sb.)]. Závěry z uvedených rozhodnutí lze bez dalšího vztáhnout na §12a advokátního tarifu; neadekvátní odměna nevytváří vhodné podmínky pro výkon advokacie ani pro poskytování právního zastoupení na adekvátní úrovni. Demotivující účinek nízké odměny přitom Ústavní soud připustil v bodu 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501).
8. Chybí přitom legitimní důvod, aby stát hradil na nákladech ustanoveného právního zástupce méně než u smluvního zastoupení. Dotčené ustanovení se stalo součástí právního řádu v obdobném znění v roce 1997 jako reakce na škody způsobené povodněmi a výraz solidarity advokátů se značnými a nepředvídatelnými výdaji státu; šlo tedy o opatření původně dočasné, jehož důsledky trvají více než 20 let. Stát si je "vědom protiústavnosti daného stavu", neboť ministryně spravedlnosti v tisku "přislíbila podniknout kroky ke zrušení" dotčeného ustanovení advokátního tarifu. Současná situace spojená s epidemií nemoci "covid-19" přitom náklady advokátů naopak zvyšuje a vytváří vyšší počet osob bez dostatečného hmotného zabezpečení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jádrem argumentace stěžovatele je námitka nepřiměřeně nízké odměny za činnost, kterou jako ustanovený advokát vykonal v řízení předcházejícím napadená rozhodnutí, jež městský soud vyčíslil podle v záhlaví uvedeného ustanovení advokátního tarifu. Stěžovatel se přitom odvolává na nálezovou judikaturu, v níž Ústavní soud postupně zrušil různé části §9 odst. 5 advokátního tarifu, jež snižuje odměnu advokátům, vykonávají-li v řízení funkci opatrovníka (sub 7).
12. V prvé řadě budiž zdůrazněno, že Ústavní soud zrušil některé části §9 odst. 5 advokátního tarifu s tím, že snížení odměny pro advokáta jako opatrovníka vychází z ničím nepodloženého - paušalizujícího - předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování advokátů jako opatrovníků oproti advokátům jako ustanoveným zástupcům. Rovněž však Ústavní soud v uvedené judikatuře a judikatuře na ni navazující zdůraznil s odkazem na §12a odst. 1 advokátního tarifu a zde obsažené 20% snížení tzv. úkonové sazby, že obecné snížení odměny advokáta není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po něm lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné ovšem je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií; uvedené pravidlo neodporuje ústavnímu pořádku České republiky [srov. bod 39 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (302/2019 Sb.), dále viz např. bod 16 nálezu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 2613/16, bod 16 nálezu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 3957/19, bod 10 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 516/20 či usnesení ze dne 29. 9 2020 sp. zn. IV. ÚS 2423/20).
13. Proto lze stěžovatele při výkladu uvedeného ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu bez dalšího odkázat na odůvodnění uvedených rozhodnutí s tím, že použitím tohoto ustanovení nedošlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
14. Je však pravdou, že Ústavní soud v uvedené judikatuře výslovně zmiňuje toliko 20% snížení tzv. úkonové sazby podle §12a odst. 1 advokátního tarifu, nikoli omezení její výše na 5 000 Kč. To se podává zejména z odůvodnění nálezů sp. zn. II. ÚS 3957/19 a sp. zn. I. ÚS 516/20. V nich sice Ústavní soud odmítl tzv. akcesorické návrhy stěžovatelů na zrušení §12a odst. 1 i 2 advokátního tarifu, avšak v odůvodnění odkázal toliko na argumenty k procentnímu snížení tzv. úkonové sazby. Ovšem v nyní posuzované věci je zřejmé, že rozhodný vliv na výši odměny stěžovatele má pravidlo obsažené v odstavci 2 dotčeného ustanovení advokátního tarifu. Jak sám upozorňuje, městský soud při stanovení jeho odměny snížil tuto sazbu z více než 50 000 Kč za úkon na 5 000 Kč, což je přibližně 90% snížení, které je výrazně vyšší, než se kterým operuje §12a odst. 1 advokátního tarifu, a které vede k výrazně nižší odměně.
15. Stěžovateli přesto nelze přisvědčit v tom, že závěry judikatury týkající se snížení odměny advokáta jako opatrovníka lze vztáhnout bez dalšího na obecné snížení §12a advokátního tarifu. Pro obecné snížení (lhostejno, zda procentní snížení či nejvyšší částkou tzv. úkonové sazby) platí pravidlo uvedené sub 12 in fine. Stěžovatel si je vědom uvedených kritérií; tvrdí proto, že §12a advokátního tarifu vytváří nerovnost mezi ustanovenými advokáty a těmi, jež zastupují klienty na základě smlouvy.
16. K tomu je vhodné zdůraznit, že k porušení principu rovnosti musí být podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu splněno několik předpokladů: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup, jenž dosahuje intenzity zpochybňující již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva [srov. nález ze dne 7. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.)]. Pro posouzení, zda došlo k porušení principu rovnosti, tak je vždy zapotřebí identifikovat vhodný komparátor.
17. To je rozhodný moment celé argumentace; argument porušení principu rovnosti v judikatuře o snížené odměně advokáta jako opatrovníka je totiž založen na srovnání funkce advokáta jako opatrovníka a jako ustanoveného právního zástupce, zatímco v nyní posuzované věci stěžovatel srovnává výši odměny advokáta jako ustanoveného právního zástupce podle §30 o. s. ř. a toho, který je na řízení zúčastněn na základě smluvního zastoupení (zvolený zástupce). Vystupuje-li však v občanském soudním řízení advokát jako zvolený zástupce, je jeho odměna součástí nákladů řízení (§137 odst. 2 o. s. ř.), na jejichž náhradu má nárok účastník řízení (klient), nikoli přímo advokát (§142 o. s. ř. a §1 odst. 2 věta první advokátního tarifu). Ustanovení §12a advokátního tarifu pak nelimituje výši (smluvní) odměny advokáta, jež se mu za jeho činnost dostane od klienta (účastníka řízení), nýbrž od státu, jenž systém bezplatné právní pomoci zajišťuje.
18. Nejde proto o vhodný komparátor; účastník řízení a zvolený advokát mají jiné právní postavení než advokát jako jeho ustanovený právní zástupce - odměna advokáta a náhrada nákladů řízení jsou rozdílné právní instituty [srov. obdobně nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79) či usnesení ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. II. ÚS 3008/10]. To lze ilustrovat na procesní situaci nyní posuzované věci. Náhradu nákladů v občanském soudním řízení ovládá zásada úspěchu ve věci [srov. např. bod 18 nálezu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669)], na rozdíl od odměňování ustanovených advokátů. Vedlejší účastnice 1), jíž stěžovatel jako ustanovený zástupce zastupoval, byla v řízení zcela neúspěšná. Podle argumentace, v níž stěžovatel srovnává svoje právní postavení jako ustanoveného advokáta se zvoleným advokátem, by pak stěžovatel jako právní zástupce neúspěšného účastníka přímo na základě rozhodnutí soudu neobdržel nic; naopak neúspěšný účastník, byl by povinen poměrně nahradit náklady řízení druhému účastníkovi, a jde-li o jeho odměnu, ta by se odvíjela od smlouvy o právním zastoupení. Tak tomu však v nyní posuzované věci (správně) nebylo; stěžovatel obdržel shora uvedenou odměnu za zastupování vedlejší účastnice 1), přestože byla v řízení před obvodním soudem neúspěšná.
19. K tomu je nutné doplnit, že v bodech 16 a 17 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/19 Ústavní soud uvedl, jak stěžovatel zdůrazňuje, že v obecné rovině je sice rozhodující okolnost, že splnění povinnosti advokáta chránit práva těch, jež je nemohou dostatečně hájit sami, je obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a mělo by být přiměřené i co do poskytnutí odměny za takovou činnost. Právní postavení advokáta je však, na rozdíl od "běžného" účastníka řízení, jenž v řízení hají svá práva, zvláštní podnikatelskou činností, která je nejen upravena zákonem, ale je výrazně modifikována i stavovskými předpisy. Podle nich advokát nesmí zejména snižovat důstojnost advokátního stavu, je povinen dodržovat pravidla etiky i soutěže s tím, že dokonce sama samosprávná organizace advokátů může rozhodnout, že advokát je povinen jemu určenému klientovi poskytnout právní službu ve vymezené věci bezplatně nebo za sníženou odměnu (na což odkázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení). Advokát tak je z titulu svého postavení sám povinen svou činností přispívat k funkčnímu systému bezplatné právní pomoci tak, že je povinen strpět výkon své činnosti za sníženou odměnu či dokonce bezplatně.
20. Z obdobných předpokladů přitom vychází judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle nějž je povinnost advokátů strpět bezúplatný výkon činnosti zastoupení kompenzována exkluzivitou advokátního stavu (srov. §39 rozsudku ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, č. 8919/80).
21. K přiměřenosti odměny lze rovněž poukázat na to, že nejvyšší sazba za jeden úkon ve výši 5 000 Kč odpovídá tarifní hodnotě vyšší než 97 000 Kč. Zvyšováním této částky (hodnoty předmětu řízení) výše tzv. úkonové sazby v důsledku §12a odst. 2 advokátního tarifu dále nestoupá. Současné nastavení odměn za zastupování přitom vychází u nepeněžitých plnění z tarifní hodnoty maximálně 50 000 Kč (§9 odst. 4 advokátního tarifu); k výraznému snížení odměny proto dochází toliko u věcí s tarifní hodnotou vyjádřitelnou v penězích převyšující 97 000 Kč. Ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu přitom za tarifní hodnotu při výkonu funkce opatrovníka považuje částku 1 000 Kč. Sazba za jeden úkon proto činí 500 Kč, což je oproti důsledkům §12a odst. 2 advokátního tarifu řádový rozdíl. Rovněž kvantitativně je proto nyní posuzovaná situace v uvedené nálezové judikatuře odlišná. I z toho důvodu nelze odměnu stěžovatele považovat za "demotivující" (sub 6 in fine) či nepřiměřenou.
22. Argumenty porušení principu rovnosti a přiměřenosti převzaté z uvedené nálezové judikatury tak nelze použít na snížení odměny stěžovatele jako ustanoveného advokáta podle §12a advokátního tarifu.
23. Ve zbývající argumentaci lze stěžovatele odkázat na argumentaci Ústavního soudu k §12a advokátního tarifu ve shora odkazovaných nálezech. Odpadnutí důvodů vedoucích ke vzniku právního předpisu, případně změna společenské situace, nejsou samy o sobě dostatečnými důvody k vyslovení neústavnosti jeho ustanovení (srov. usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 2488/17 či ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18). Dále je nutné odmítnout argumentaci stěžovatele o důsledcích použití §12a advokátního tarifu jako nucené práci ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny. Na takovém argumentu totiž dotčená judikatura Ústavního soudu založena není a ani být nemůže (srov. bod 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19, tam uvedená argumentace byla potvrzena i v bodu 12 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2423/20).
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení jiného právního předpisu jako návrh akcesorický podle §74 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti, a proto jej Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu