ECLI:CZ:US:2021:4.US.649.21.1
sp. zn. IV. ÚS 649/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Š. G., zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 sp. zn. 3 Tdo 1198/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2020 sp. zn. 5 To 86/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. prosince 2019 sp. zn. 3 T 79/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a podle §175 odst. 2 trestního zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §68 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb po 200 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl uhrazen ve stanovené lhůtě, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Tímtéž rozsudkem obvodní soud rozhodl též o vině a trestu obviněného T. G. (dále jen "spoluobviněný"). Podle zjištění obvodního soudu se stěžovatel a spoluobviněný dopustili předmětného trestného činu tím, že v konkretizovanou dobu ve vymezených prostorách (sloužících jako kancelář stavbyvedoucího) poškozeného R. R. (dále jen "poškozený") nutili k podpisu faktury v částce 168 775 Kč za stavební práce (výstavba chodníků bytového domu) a listů evidence docházky, kdy nejprve do kanceláře přišli spoluobviněný spolu s D. K., který se posadil na židli a do jednání se nezapojoval, po chvíli přišel i stěžovatel, oba požadovali podepsání výše uvedených dokladů, což poškozený odmítal a chtěl odejít z kanceláře, v čemž mu bránil svým postavením spoluobviněný, který stál u dveří a držel v ruce předmět v podobě nože s čepelí přibližně 10 cm, přičemž stěžovatel spoluobviněného vyzýval, ať poškozeného bodne, nepodepíše-li listiny, nebo že ho bodne on sám, kdy zároveň na poškozeného křičel, že přísahá na své děti, že to klidně udělá, všechny v jejich firmě podřeže, že už nepostaví ani žádnou půdu apod., načež poškozený ze strachu o svůj život a zdraví podepsal předložené listiny, kdy poté oba i s D. K. z kanceláře odešli.
3. O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, jímž ho podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud ho shledal vinným "zcela neprávem" a odsoudil jej, aniž by existoval jediný důkaz pro vyslovení závěru, že se dopustil skutku, který mu byl kladen za vinu. Městský soud podle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění svého usnesení nedostatečně reagoval na jím vznesené odvolací námitky.
6. Podle stěžovatele skutkový stav tak, jak byl obvodním soudem zjištěn a popsán ve výroku o vině, nemůže vést k závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku.
7. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje v závěru obecných soudů, že s poškozeným v kanceláři byli přítomni stěžovatel, spoluobviněný a svědek D. K., který - jak je uvedeno ve výroku o vině - se do jednání obviněných nezapojoval. Podle stěžovatele nelze označit jakoukoli třetí osobu, která se na činu pachatele aktivně podílela. Přesto soudy dospěly k závěru, že touto osobou byl svědek D. K., a následně konstatovaly, že stěžovatel naplnil znak spáchání činu nejméně se dvěma osobami [§175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku].
8. Podle stěžovatele soudy neobjasnily, zda spoluobviněný držel v ruce skutečný nůž nebo jiný předmět (např. propisovací tužku). Omezily se pouze na zjištění, že stěžovatel vyzval spoluobviněného, aby poškozeného "bodnul". Poškozený údajnou zbraň blíže nevymezil, neuvedl ani to, že jí spoluobviněný pohyboval směrem k němu. Na základě těchto nespolehlivých skutkových zjištění přesto soudy dospěly k závěru, že stěžovatel naplnil znak spáchání činu se zbraní [§175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku].
9. Stěžovatel má za to, že se soudy nevypořádaly ani s dalšími námitkami obhajoby. Z dokazování vyplynulo, že si stěžovatel schůzku s poškozeným telefonicky dohodl, ačkoli poškozený to popřel. Z kamerového záznamu bylo zjištěno, že spoluobviněný v průběhu schůzky několikrát vyšel před dům a kouřil tam, přičemž poškozený tvrdil, že prostory kanceláře spoluobviněný v průběhu incidentu neopustil. Soudy nevzaly v potaz příčiny sporu, kdy poškozený měl zprostředkovat řešení neuhrazených stavebních prací, ani argumentaci obhajoby, že počty odpracovaných hodin uvedené na faktuře, kterou poškozený odmítl převzít, odpovídaly zápisům ve stavebním deníku. Poškozený přitom podmiňoval podepsání předmětné faktury tím, aby stěžovatel podepsal uznání vícenákladů a víceprací "na akci H.", včetně navýšení množství zakoupeného betonu. Tyto vícenáklady se v podstatě rovnaly částce uvedené na faktuře.
10. Stěžovatel obvodnímu soudu rovněž vytýká nedostatečné odůvodnění výše peněžitého trestu, které odkazuje pouze na skutečnost, že je podnikatel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Podle Ústavního soudu jsou, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje posouzením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry k jeho námitce směřující k naplnění objektivní stránky trestného činu a jejímu dokazování.
16. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
17. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky této povahy stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
18. Druhou skupinu tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
19. Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří ty, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
20. Stěžovatelovy námitky směřují k těmto dvěma skupinám vad důkazního řízení, když podle něj soudy učinily nesprávná zjištění o průběhu inkriminované "schůzky" a přehlížely důkazní prostředky, z nichž plynuly poznatky zpochybňující výpověď poškozeného.
21. Podle zjištění obecných soudů stěžovatel "pozval" k jednání do kanceláře poškozeného ještě spoluobviněného a svědka D. K. Do kanceláře se nejprve dostavili spoluobviněný a D. K., který zahájil jednání s poškozeným a sdělil mu, že přijde i stěžovatel a že potřebují podepsat provedenou práci. Přestože následně se do jednání již dále aktivně nezapojoval, je zjevné, že již jen svojí přítomností na místě měl zesilovat účinek výhrůžek stěžovatele a spoluobviněného. Nehodlali-li by si všichni tři vynutit podpis poškozeného na předložených listinách, nebyl důvod, aby se dostavili v tom počtu a - jak konstatovaly obecné soudy - "čekali na sebe". Otázka, zda měl být D. K. rovněž trestně stíhán, není předmětem řízení o ústavní stížnosti.
22. Stěžovatel se proti těmto skutkovým zjištěním vymezuje námitkami, že spoluobviněný v průběhu schůzky několikrát vyšel před dům, což je v rozporu s výpovědí poškozeného, nicméně i kdyby byla tato tvrzení obhajoby opodstatněná, nemohou zpochybnit ústavněprávní konformitu právních závěrů obecných soudů (navazujících na citovaná skutková zjištění), podle kterých došlo k naplnění znaku spáchání činu nejméně se dvěma osobami [§175 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku]. Podle ustálené judikatury je nerozhodné, zda své pohrůžky sdělili všichni společně (najednou), učinili tak postupně po sobě či u každé pohrůžky byli přítomni všichni. Podstatné je, že všichni (stěžovatel, spoluobviněný a svědek K.) jednali ve vzájemné shodě, vedeni stejným záměrem a zjevně nikdo z nich neprojevil nesouhlas s postupem dalších dvou spoluobviněných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1042/2011 a ze dne 15. 3. 2018 sp. zn. 7 Tdo 294/2018).
23. Obdobné závěry lze uplatnit ke stěžovatelově oponentuře o naplnění znaku spáchání činu se zbraní [§175 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a §118 téhož zákona]. I kdyby bylo možné stěžovateli přisvědčit, že v řízení nebylo prokázané, zda spoluobviněný měl na místě činu nůž nebo jiný předmět (podle poškozeného "lesklý"), o němž stěžovatel (který podle zjištění soudů vyzval spoluobviněného, aby poškozeného "bodnul") jen předstíral, že je bodnou zbraní, nejde o skutečnosti způsobilé dosáhnout stěžovatelem požadovaného průmětu do právního posouzení inkriminovaného skutku.
24. Z konstantní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 5 Tdo 792/2003, ze dne 17. 3. 2004 sp. zn. 5 Tdo 253/2004, ze dne 8. 9. 2004 sp. zn. 5 Tdo 985/2004 a ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 602/2006) vyplývá, že je třeba za zbraň (srov. §118 trestního zákoníku, jakož i dřívější úpravu podle §89 odst. 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) považovat nejen zbraně v technickém smyslu, jako např. zbraně palné, sečné, bodné, jakož i jiné prostředky, jimiž lze učinit útok proti tělu důraznějším, ale i takový předmět, který pachatel užije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického násilí ("ovlivnit jeho psychiku"), je-li užit za takových okolností, kdy se poškozený může důvodně domnívat, že hrozba zbraní je reálná a že se násilí uskuteční, nepodřídí-li se vůli pachatele. Opačný názor by vedl k neudržitelnému a neproveditelnému požadavku, aby poškozený sám v krátkém časovém úseku posuzoval, zda jde o zbraň skutečnou či nikoliv, což za okolností, za nichž jsou zpravidla páchány trestné činy se zbraní, není z hlediska psychického, časového ani z hlediska stavu ohrožení poškozeného možné.
25. Obecné soudy ústavně konformním způsobem posoudily jednání stěžovatele jako úmyslné, přičemž postačuje v podrobnostech odkázat na 12. bod rozsudku obvodního soudu a body 11. až 16. usnesení městského soudu.
26. Není pochyb, že souvislost jednání stěžovatele se sporem o úhradu stavebních prací nepředstavuje okolnost, která by mohla vést k závěru, že nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
27. Stěžovatelova úvaha směřující ve svých důsledcích k úsudku, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Jak bylo vymezeno výše, těmto požadavkům obecné soudy dostály.
28. Ke stěžovatelově námitce, že výše peněžitého trestu nebyla řádně odůvodněna, Ústavní soud připomíná, že obvodní soud stěžovateli podle §68 odst. 1 trestního zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 20 denních sazeb po 200 Kč. Ani stěžovatel neuvádí, v jakém směru tento trest, který obvodní soud důvodně označil za mírný, zasáhl do jeho ústavně zaručených práv nebo svobod.
29. Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu též nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat většinou dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod [naplnění kvalifikačních znaků podle §175 odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku], byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na řádné soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
30. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině, která byla prokázána na základě provedených důkazů, dostatečně podrobně popsaných a zhodnocených. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
31. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno porušení stěžovatelových základních práv napadenými rozhodnutími, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu