ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.602.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 602/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 o dovoláních podaných obviněnými M. Z., a I. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 12 To 38/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 220/2005, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. D. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 12. 2005, sp. zn. 2 T 220/2005, byli obvinění M. Z. a I. D. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství, přičemž obviněný M. Z. zároveň jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., když se dopustili skutku spočívajícím v tom, že „dne 6. 7. 2005, kolem 03.00 hodin, v benzínové čerpací stanici firmy J. H., v katastru obce K. na okrese R., s namířenou pistolí donutili pracovníka obsluhy M. M., aby jim vydal finanční tržbu ve výši 202.205,-- Kč a telefonní karty v hodnotě 36.207,-- Kč, a takto způsobili majiteli benzínového čerpadla J. H. škodu ve výši 238.412,-- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný M. Z. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního vozidla BMW 320, mobilního telefonu NOKIA, se SIM kartou a dále jednoho kusu SIM karty debitel D2. Obviněný I. D. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šest roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu NOKIA, se SIM kartou. Podle §57 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
O odvolání obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 12 To 38/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného M. Z. zrušil v celém rozsahu, a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. u obviněného I. D. tento rozsudek zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu ve věci rozhodl, že se obviněný M. Z. uznává vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spáchal tím, že „společně se spoluobžalovaným I. D. dne 6. 7. 2005, kolem 03.00 hodin, v benzínové čerpací stanici firmy J. H., v katasru obce K., okr. R., s namířenou pistolí donutili pracovníka obsluhy M. M., aby jim vydal finanční hotovost ve výši 202.205,- Kč a telefonní karty v hodnotě 36.207,- Kč, přičemž takto způsobili majiteli benzínového čerpadla J. H. škodu v celkové výši 238.412,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 2. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témž datu nabyl v nezrušené části ohledně obviněného I. D. právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění následně dovolání, jímž tento rozsudek napadli „v celém rozsahu, tedy jak výrok o vině, tak výrok o trestu.“ Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný I. D. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že nemohl být spolupachatelem inkriminovaného skutku, neboť v době jeho spáchání se na místě činu vůbec nenacházel. Tato skutečnost je podle dovolatele dostatečně prokázána výpovědí svědkyně D. a podpořena též výpovědí svědkyně S. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že k výše uvedeným výpovědím nepřihlížely a naopak přecenily svědectví J. K., ačkoliv jde o osobu vícekrát soudně trestanou. Navíc jeho samotná role v celém případu podle dovolatele nasvědčuje spíše tomu, že ve věci neměl vystupovat v postavení svědka, nýbrž měl být stíhán jako spolupachatel obviněného M. Z. Pokud je soudy argumentováno tím, že obviněného (dovolatele) spolehlivě poznal přepadený pracovník obsluhy čerpací stanice M. M., je podle dovolatele třeba vzít v úvahu, že svědkův popis osoby pachatele učiněný před provedením rekognice, neodpovídal podobě dovolatele a je v rozporu s následným označením pachatele svědkem při samotné rekognici. Předmětný rozpor nelze podle názoru dovolatele vysvětlil jinak než tím, že bylo porušeno ustanovení §104b tr. ř. o rekognici (osoba nebo věc, která má být poznána nesmí být osobě poznávající před rekognicí ukázána). Dovolatel dále poukázal na to, že jeho přítomnost na místě činu neprokazuje ani záznam kamerového systému čerpací stanice. Ani zjištění soudu, že podle záznamu se ve vozidle nacházely tři osoby, nemůže bez dalšího svědčit o tom, že jednou z nich byl právě dovolatel.
Obviněný M. Z. v dovolání konstatoval, že se k činu doznal, avšak účast spoluobviněného I. D. či J. K. na provedené trestné činnosti nepotvrdil. Současně poukázal na to, že ani jeho doznání nezbavovalo orgány činné v trestním řízení přezkoumat všechny okolnosti případu. Odvolací soud měl proto upřesnit a vyhodnotit, zda dovolatel v případě, kdy ke spáchání činu neužil skutečnou střelnou zbraň (čili předmět, kterým by byl schopen způsobit jinému jakoukoliv újmu), ale její plastovou atrapu, jednal v úmyslu vykonat násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí, anebo zda se nejednalo o pouhý exces vzhledem k tomu, že zbraň nebyla skutečná. Správné vyhodnocení uvedené okolnosti by podle dovolatele mělo dopad na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) a v souvislosti s tím i na výši a druh uloženého trestu. Při rozhodování o trestu pak odvolací soud současně přihlížel i k dovolatelově předcházejícímu odsouzení pro trestný čin loupeže ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 191/99, jako k tzv. speciální recidivě, aniž by podle dovolatele vzal v úvahu skutečnost, že ke skutku došlo za jiných okolností než v posuzovaném případě, a že způsobená škoda činila pouze 1.400,- Kč. Dovolatel proto vyslovil přesvědčení, že při stanovení druhu a výměry trestu byla u něj napadeným rozhodnutím porušena „zásada zákonnosti potrestání“, neboť nebylo dostatečně přihlíženo ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost a dále ani k jeho poměrům a možnostem nápravy.
V závěru svých dovolání poukázali obvinění shodně na to, že postupem soudů v dané věci došlo k porušení jejich práva na osobní svobodu, jelikož při rozhodování byl porušen základní princip in dubio pro reo a jejich vina nebyla prokázána bez rozumných pochybností. Vzhledem k eventuální restriktivní interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomněli dovolatelé judikaturu Ústavního soudu ČR, podle níž lze v řízení o dovolání uplatnit i takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění.
S ohledem na výše rozvedené důvody obvinění ve svých dovoláních navrhli, aby dovolací soud „rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, č. j. 12 To 38/2006 – 241 zrušil v celém rozsahu.“
Dovolání obviněných bylo podle zjištění dovolacího soudu doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 5. 5. 2006. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel podání, v jehož rámci by se nejvyšší státní zástupkyně podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila k podaným dovoláním či učinila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K případnému využití těchto práv zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obvinění M. Z. a I. D. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného M. Z. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného I. D. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, když ohledně nezměněné části odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně jde o týž stav jako by odvolání de facto bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel I. D. nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitku, že se inkriminovaného skutku nedopustil, a soudům zároveň vytkl, že provedené důkazy posuzovaly procesně vadně a vyhodnotily je v rozporu se zásadou in dubio pro reo nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Na tomto podkladě dovodil, že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv jej ve skutečnosti nespáchal, a že byl tedy odsouzen neprávem. S poukazem na vlastní verzi skutkového stavu věci pak dovolatel spojoval namítané nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4, 5, 6) i z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 5 až 8) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry. Svá rozhodnutí soudy zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě procesních a hmotně právních vad uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal výlučně přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Konečně je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Námitky dovolatele M. Z., že byly porušeny zásady o „zákonnosti trestání,“ by pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení) spadaly pouze v tom případě, pokud by byl výrok o trestu zatížen hmotně právními vadami spočívajícími v nesprávném použití hmotně právních ustanovení týkajících se rozhodování o trestu (např. obviněný by byl nesprávně označen za zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., k uložení souhrnného trestu došlo v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. apod.). Pod tento dovolací důvod však nelze podřadit námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu s odkazem na ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, popř. na ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 tr. zák. o účelu trestu, jeho druhu a výměře, neboť v takovém případě jde o námitky směřující k přehodnocení skutkového stavu věci, na jehož základě soudy o uložení trestu rozhodovaly (tj. o přehodnocení okolností a následků činu, osoby a poměrů pachatele, možnosti jeho nápravy atd.). Nepřiměřenost uloženého trestu přitom nelze namítat ani na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kde zákonodárce taxativně stanovil případy vad, pro které lze dovolání podat (obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným).
Naproti tomu obviněný uplatnil shora citovaný dovolací důvod právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že dovolací soud nedostatečně vyhodnotil, zda atrapa střelné zbraně (pistole), kterou dovolatel při činu použil, mohla být prostředkem pohrůžky bezprostředního násilí zahrnuté zároveň dovolatelovým úmyslem, jestliže věděl, že jde o předmět, který není schopen způsobit jinému jakoukoliv újmu. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno nejprve uvést, že u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí prostředkem k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby s cílem zmocnit se cizí věci. Pohrůžka bezprostředního násilí přitom spočívá v pohrůžce násilí, jež bude vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I když trestní zákon neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky, lze mít za to, že výstraha spočívající v možnosti okamžitého použití fyzické síly k překonání nebo zamezení očekávaného odporu napadeného, jím musí být takto chápána a musí mu být dostatečně zřejmá. Přestože k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zákon nevyžaduje, aby čin byl spáchán se zbraní (k pojmu zbraň srov. §89 odst. 5 tr. zák.), nelze pochybovat o tom, že pohrůžka bezprostředního násilí za použití zbraně je účinným prostředkem působení na vůli napadeného. Za zbraň je přitom třeba považovat nejen zbraň v technickém smyslu slova, ale i takový předmět, který pachatel použije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického násilí, je-li užit za takových okolností, kdy se poškozený může důvodně domnívat, že hrozba zbraní je reálná, a že se násilí uskuteční, pokud se poškozený nepodřídí vůli pachatele (k poslednímu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 253/2004).
V posuzovaném případě bylo soudem prvního stupně zjištěno, že k přepadení benzinového čerpadla obviněnými došlo v časných ranních hodinách (03.00 hod.), kdy obviněný (dovolatel) M. Z. vytáhl pistoli, kterou zamířil na pracovníka obsluhy čerpadla M. M. se slovy „dej sem prachy“. Napadený pistoli spolehlivě rozpoznal (a později i částečně popsal), přičemž za dané situace nekladl žádný odpor a splnil požadavky pachatelů na vydání peněz, aniž by blíže zjišťoval, zda jde o skutečnou pistoli či nikoliv (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že pohrůžka namířenou pistolí byla dostatečně účinným prostředkem, aby se napadený M. M. podrobil vůli pachatelů a umožnil jim získání peněz. Z hlediska dovolatelova úmyslu, tj. zmocnit se cizí věci za použití pohrůžky bezprostředního násilí vůči jinému, není za daného stavu podstatné, jaké vlastnosti měla inkriminovaná pistole (tj. zda šlo o skutečnou zbraň nebo její napodobeninu), nýbrž to, že ji při přepadení benzinového čerpadla výše popsaným způsobem použil, což znamená, že jednal s vědomím a v přesvědčení, že má k dispozici prostředek dostatečně účinný k tomu, aby v napadeném vyvolal obavu před reálně hrozícím fyzickým násilím (újmou), pokud se jeho požadavkům nepodřídí.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu věcně správným, neboť použití napodobeniny střelné zbraně bylo v posuzovaném případě dostatečně způsobilým prostředkem pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích bylo toto jednání současně zahrnuto dovolatelovým úmyslným zaviněním (§4 tr. zák.). Nejvyšší soud proto nepovažoval podané dovolání ani v části, ve které jinak bylo dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno právně relevantně, za jakkoliv opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítne v případech, kdy se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání s tím, že dovolání obviněného I. D. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného M. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí podaných dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler