ECLI:CZ:US:2021:4.US.913.21.1
sp. zn. IV. ÚS 913/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Kašperové, zastoupené Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou, sídlem Zeyerova 710/36, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. února 2021 č. j. 54 EXE 3039/2019-109 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 21. ledna 2021 č. j. 203 EX 26810/19-72, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy a její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a exekučního spisu JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "soudní exekutor") sp. zn. 203 EX 26810/19, 203 EX 26821/19 a 203 EX 27677/19 se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") pověřil usnesením ze dne 4. 9. 2019 č. j. 72 EXE 3049/2019-12, ze dne 9. 9. 2019 č. j. 54 EXE 3039/2019-12 a ze dne 10. 9. 2019 č. j. 73 EXE 3126/2019-11 soudního exekutora k vedení exekucí proti stěžovatelce jako povinné k vymožení pohledávek zdravotní pojišťovny Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (dále jen "oprávněná") v celkové výši 25 828 Kč. Uvedená exekuční řízení byla spojena ke společnému řízení podle §37 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 203 EX 26810/19-12 určil, že exekuce bude provedena prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky (pozemků parc. č. X1, X2, X3 a X4, vše v katastrálním území S.), ve kterých má místo bydliště.
3. Dne 21. 10. 2019 stěžovatelka navrhla zastavení exekuce s tím, že oprávněná jako orgán veřejné moci měla pohledávku vymáhat tzv. daňovou exekucí. Okresní soud návrh zamítl usnesením ze dne 12. 12. 2019 č. j. 54 EXE 3039/2019-19, jenž potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 5. 2020 č. j. 84 Co 93/2020-45.
4. Následně soudní exekutor usnesením ze dne 16. 6. 2020 č. j. 203 EX 26810/19-37 ustanovil k ocenění uvedených nemovitých věcí znalce a usnesením ze dne 22. 12. 2020 č. j. 203 EX 26810/19-68 mu za zpracování znaleckého posudku určil znalečné ve výši 8 628 Kč. Dne 24. 6. 2020 stěžovatelka znovu navrhla zastavení exekuce, a to podle §336i odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše vymáhané pohledávky nepřesahuje 100 000 Kč a jako způsob exekuce je nařízen prodej nemovitých věcí, ve kterých má stěžovatelka místo trvalého pobytu. Okresní soud návrh zamítl usnesením ze dne 3. 8. 2020 č. j. 54 EXE 3039/2019-71 jako předčasný, neboť dosud nebylo nařízeno dražební jednání; do té doby není soudu znám stav přihlášených pohledávek dalších případných věřitelů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1616/2017).
5. Soudní exekutor v záhlaví uvedeným příkazem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit mu 8 688 Kč jako náhradu nákladů exekuce (znalečné za uvedený znalecký posudek, náhrada za doručení písemnosti a daň z přidané hodnoty). Přitom odkázal na §6 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž není vyloučeno vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce již v jejím průběhu, nikoli až v jejím závěru. Stěžovatelka proti němu brojila námitkami, v nichž s odkazem na §336i odst. 2 o. s. ř. tvrdila, že soudní exekutor uměle navyšuje náklady exekuce a příkaz není řádně odůvodněn, jde-li o účelnost nákladů na znalecké posudky.
6. Námitkám stěžovatelky soudní exekutor nevyhověl a postoupil je okresnímu soudu, jenž je zamítl napadeným usnesením. Šlo o náklady účelně vynaložené, neboť ocenění nemovitých věcí je nutnou podmínkou pro provedení určeného způsobu provedení exekuce. V dosavadním průběhu exekuce nebylo ničeho vymoženo jinými způsoby provedení exekuce a nebyl zjištěn jiný použitelný majetek stěžovatelky. Nic však nebrání stěžovatelce uhradit vymáhané pohledávky. Naznačuje-li stěžovatelka, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle §336i odst. 2 o. s. ř., nelze se spokojit s jejím tvrzením, že žádné jiné exekučně vymáhané dluhy nemá, neboť možnost zastavení exekuce se posoudí až k okamžiku zahájení dražebního jednání.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že se okresní soud dostatečně nevypořádal s její námitkou neefektivního způsobu provedení exekuce; účastníci řízení nedostatečně zohlednili konkrétní okolnosti její věci. Je podle ní rozhodné, zda náklady soudní exekutor vynaložil účelně. Stěžovatelka zdůrazňuje, že byť uznává, že ochrana povinných (dlužníků) nemůže být bezbřehá, orgány veřejné moci měly přihlédnout k účelu zastavení exekuce podle §336i odst. 2 o. s. ř., jenž chrání obydlí povinného. Uvedený institut je srovnatelný např. s tzv. nezabavitelným minimem. Okresní soud napadeným rozhodnutím potvrdil "nelogický a neracionální" výklad uvedeného ustanovení soudního exekutora, podle něhož sice není takový způsob provedení exekuce prodejem nemovité věci přípustný při vymáhání pohledávky do výše 100 000 Kč, přesto soudní exekutor může při takto zvoleném způsobu exekuce vynakládat náklady. Takový výklad stěžovatelka považuje za absurdní, přehnaně formalistický a za projev libovůle.
8. Okresní soud nepřípustně rezignoval na svoji úlohu. Jde o obecný soud stěžovatelky, a bylo proto jeho povinností "učinit relevantní zjištění" o možných pohledávkách vůči stěžovatelce, a zda jsou dány podmínky pro zastavení exekuce podle §336i odst. 2 o. s. ř. (srov. sub 6 in fine). Jedině takový postup účinně zabrání tomu, že povinný hradí náklady exekuce, jež bude téměř jistě zastavena. Ani oprávněná ostatně z postupu soudního exekutora ve věci stěžovatelky nemá žádný užitek.
9. Stěžovatelka dále staví svoji věc do kontextu práva na rovné zacházení. Podle stěžovatelky vzniká nerovnost mezi povinnými, proti nimž je vedena exekuce na vymožení pohledávky do 100 000 Kč (viz limit §336i odst. 2 o. s. ř.) prodejem nemovité věci a ostatními způsoby. Zatímco v první situaci je povinný v nejistotě až do okamžiku zahájení dražby (zda dojde k zastavení exekuce podle §336i odst. 2 o. s. ř.), při vedení exekuce jinými způsoby zákon jasně stanoví, jaká část majetku nemůže být exekucí postižena (srov. tzv. nezabavitelné minimum). Soudní exekutor není nadto limitován k vynakládání hotových výdajů; povinný nemůže předvídat, jaké náklady bude hradit. Stěžovatelka respektuje, že jde i o "jakési preventivní působení na dlužníky", nepovažuje je však za přiměřené.
10. Konečně stěžovatelka tvrdí, že ústavněprávní rozměr její věci je naplněn, a to ze dvou hledisek. Zaprvé, oprávněná je orgánem veřejné moci, a to přesto, že přenesla pravomoci na soudního exekutora. Není proto přiměřené, zvolila-li sama prodej nemovité věci jako způsob exekuce, byť nyní nelze posuzovat případné porušení §175 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Stěžovatelka zdůrazňuje, že vymáhán je nedoplatek na penále za veřejné zdravotní pojištění, nikoli pojistné. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že její majetková situace je nepříznivá v důsledku vládních opatření spojených se současnou epidemiologickou situací. Stěžovatelka nepředvídala, že se v takové situaci ocitne. Přestože stěžovatelka uznává svoji odpovědnost, považuje navyšování nákladů exekuce za "nepřiměřeně tvrdý zásah" a "sankci".
III.
Vyjádření účastníků řízení
11. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a oprávněné, které náleželo postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti.
12. Okresní soud ve vyjádření uvedl že, exekuční řízení ve věci stěžovatelky bylo zahájeno dne 20. 8. 2019, tj. předtím, než mohla tzv. nouzová opatření vlády ovlivnit její finanční situaci. V době, kdy okresní soud rozhodoval o námitkách stěžovatelky proti napadenému příkazu soudního exekutora, stěžovatelka neuhradila nic; vymáhanou pohledávku zaplatila až dne 22. 2. 2021. Kromě nemovitých věcí nebyl zjištěn žádný majetek ve vlastnictví stěžovatelky. V době rozhodování okresnímu soudu nebylo známo, že stěžovatelka vymáhanou částku uhradila, soudní exekutor jej neinformoval. Tato skutečnost však ani rozhodná není; účelnost vynaložených nákladů je posuzována k okamžiku jejich vynaložení. Neustanovil-li by soudní exekutor znalce, nemohl by dále postupovat v provedení exekuce. Okresní soud neshledal nepřiměřeným ani způsob vedení exekuce. Z ústavní stížnosti stěžovatelky se přitom podává, že stěžovatelka předpokládá, že soudní exekutor měl zůstat nečinný, jakmile zjistil, že stěžovatelka nemá žádný jiný postižitelný majetek ve vlastnictví kromě uvedených nemovitých věcí.
13. Okresní soud dále k použití §336i odst. 2 o. s. ř. tvrdí, že stěžovatelka se zastavení podle uvedeného ustanovení již domáhala, avšak její žádost okresní soud zamítl (sub 4). Naplnění tohoto důvodu pro zastavení exekuce bude zkoumáno a zastavení exekuce bude možné až k okamžiku zahájení dražebního jednání. Avšak aby mohlo dražební jednání proběhnout, je potřeba učinit úkony, které tomu předchází, včetně ocenění nemovitých věcí. Ze znění uvedeného ustanovení nelze ani usuzovat, že posouzení naplnění uvedeného důvodu pro zastavení exekuce bude zkoumáno jako předběžná otázka při ustanovení znalce k ocenění nemovitých věcí a dalších úkonech směřujících k provedení dražby. Okamžik zkoumání předpokladů §336i odst. 2 o. s. ř. podle okresního soudu souvisí s tím, že věřitelé mohou přihlásit pohledávky až do zahájení dražebního jednání. Nejde jen o pohledávky z exekučních titulů vydaných okresním soudem, ale i jiných orgánů veřejné moci; zjištění potenciálně přihlášených pohledávek okresním soudem proto ani není před dražebním jednáním možné. Okresní soud považuje z uvedených důvodů ústavní stížnost za nedůvodnou.
14. Soudní exekutor ve vyjádření uvedl, že stěžovatelka nebrojila proti jiným již pravomocným příkazům k úhradě nákladů exekuce. Namítá-li stěžovatelka, že oprávněná měla vést tzv. daňovou exekuci, netýká se to rozhodování o nákladech exekuce. Nadto bylo po stěžovatelce vymoženo plnění pro oprávněnou i náklady exekuce a námitky vznáší po dvou letech exekučního řízení. Soudní exekutor odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1422/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv ve skutkově obdobné věci. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 č. j. 20 Cdo 1766/2019-68, ze kterého se podává, že úvahu, zda výše nákladů spojených s exekucí konanou podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění (§175 odst. 2 daňového řádu), soud činí k okamžiku podání exekučního návrhu. Soudní exekutor dále tvrdí, že uhradila-li by stěžovatelka vymáhanou pohledávku v tzv. dobrovolné lhůtě, uhradila by na nákladech 4 477 Kč. Uhradila-li by po lhůtě, náklady by činily 8 954 Kč, tj. nikoli v nepoměru k vymáhané částce. Vymáhání pohledávky však soudnímu exekutorovi trvalo více než dva roky. Soudní exekutor vyčerpal všechny způsoby exekuce, neboť nezjistil žádný majetek stěžovatelky kromě uvedených nemovitých věcí. Naopak, stěžovatelka v řízení činila procesní návrhy a zvyšovala jeho náklady. Soudní exekutor tvrdí, že postupoval účelně.
15. Oprávněná se ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřila. Neboť byla poučena, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejší účastnice vzdává, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno.
16. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a ve vyjádření nejprve uvedla, že argumentace okresního soudu o vyčerpání všech způsobů vedení exekuce se míjí s podstatou její argumentace. Nejde totiž o to, zda exekuce měla být zastavena, ale zda soudní exekutor naplnil zákonné předpoklady k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, zda je tento způsob přiměřený a zda tento způsob mohl směřovat k dosažení cíle exekučního řízení s ohledem na §336i odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka tvrdí, že si je vědoma okamžiku, ke kterému se zkoumá naplnění předpokladů uvedeného ustanovení. Avšak soudní exekutor by měl zkoumat, zda existuje potenciální možnost, že se do připravované dražby přihlásí další věřitelé. Tím spíše, šlo-li ve věci stěžovatelky o pohledávku ve výši jedné čtvrtiny zákonného limitu. Dále stěžovatelka tvrdí, že soudní exekutor stěžovatelku kritizuje za její procesní strategii; ona však toliko využívala svých zákonných práv. Soudní exekutor se mýlí, považuje-li za významné, že stěžovatelka uhradila vymáhaný dluh po nařízení dražby. Neboť neměla žádné další věřitele, věděla, že nařízená dražba nikdy neproběhne.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že jí přiznaná povinnost nahradit náklady exekuce je nepřiměřená, neboť náklady byly vynaložené za úkony směřující k provedení exekuce, přestože měla být v budoucnu zastavena.
20. Zaprvé je třeba uvést, že napadené rozhodnutí se týká peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
21. Jde-li o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na její osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími podstatně dotčena na svých majetkových pozicích. Stěžovatelka sice tvrdí v obecné rovině, že její majetková situace je nepříznivá v důsledku omezení spojených s tzv. koronavirovou epidemií, avšak nepředkládá žádné konkrétní důkazy, z nichž by bylo možné její tvrzení ověřit. Z vyžádaného spisu soudního exekutora se přitom podává, že žádosti stěžovatelky o odklad exekuce nebylo vyhověno s týchž důvodů; stěžovatelka nedoložila k tvrzení o své nepříznivé majetkové situaci žádné důkazy (srov. usnesení soudního exekutora ze dne 27. 7. 2020 č. j. 203 Ex 27677/19-38 a usnesení krajského soudu ze dne 1. 9. 2020 č. j. 8 Co 188/2020-46). Přesto stěžovatelka zůstává v procesní rovině pasivní a žádné konkrétní okolnosti neuvádí, a to ani v reakci na tvrzení okresního soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti k jí uváděné majetkové situaci (sub 12). Nelze proto učinit závěr, že stěžovatelka je povinností z napadených rozhodnutí podstatně dotčena na svých majetkových pozicích.
1. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se ostatně týká nákladů řízení, k nimž se však Ústavní soud staví rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 16 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4120/19]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje zmíněnými "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
2. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, žádné takové pochybení, natož v požadované intenzitě, Ústavní soud neshledává. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, orgány veřejné moci se v napadených rozhodnutích s argumentací stěžovatelky vypořádaly. Pro soudního exekutora a okresní soud bylo rozhodné, že předpoklady zastavení exekuce podle §336i odst. 2 o. s. ř. se zkoumají k okamžiku nařízení dražebního jednání. Zákon proto soudnímu exekutorovi nebrání činit úkony k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, přestože hrozí, že bude zastavena. Z toho důvodu jsou náklady soudního exekutora spojené s těmito úkony vynaložené účelně.
3. Se stěžovatelkou se lze částečně ztotožnit v tom, že v její věci se jevilo jako pravděpodobné, že exekuce bude zastavena, neboť šlo o ojedinělé pohledávky z penále nesplaceného zdravotního pojištění. Okresní soud však zdůraznil, že do zahájení dražebního jednání se mohli přihlásit další věřitelé, kteří by mohli být z prodeje nemovitých věcí v exekuci uspokojeni. Uvedené závěry proto nelze považovat za vykazující tzv. kvalifikované vady. Pro Ústavní soud je rozhodné, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích nepominuly argumentaci stěžovatelky a jejich rozhodnutí jsou srozumitelná, založena na racionálním základu a nevykazují znaky libovůle.
4. Ústavněprávní rozměr nelze dovozovat ani z tvrzení stěžovatelky, že oprávněná měla vymáhat pohledávky vůči stěžovatelce v tzv. daňové exekuci (sub 10). Jak uvedl soudní exekutor (sub 14), nepřiměřenost způsobu vymáhání nedoplatku v tzv. daňové exekuci se zkoumá k okamžiku podání návrhu na zahájení exekuce. Stěžovatelka přesto neupřesňuje, proč by měla být uvedená skutečnost významná, přestože, jak sama zdůrazňuje v ústavní stížnosti (sub 7), rozhodné je, zda soudní exekutor postupoval účelně, činil-li úkony směřující k prodeji nemovitých věcí, přestože hrozilo, že exekuce bude zastavena.
5. Ústavněprávní rozměr v tzv. bagatelní věci se proto stěžovatelce doložit nepodařilo. Zdůraznit je nutné to, že nejde o prodej nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky, nýbrž o povinnost nahradit náklady řízení ve výši jednotek tisíc korun.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu