ECLI:CZ:US:2021:4.US.953.21.1
sp. zn. IV. ÚS 953/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MUDr. Jiřího Odehnala, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2021 č. j. 8 As 380/2018-31 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 33 A 15/2017-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 90 Ústavy a jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 (sc. odst. 2) a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel dne 9. 4. 2016 jako řidič motorového vozidla jel po ulici Hlinky od Mendlova náměstí v Brně za trolejbusem městské hromadné dopravy; stěžovatel trolejbus předjel. V okamžiku předjíždění trolejbusu stěžovatel minul místo stacionárního měření rychlosti městské policie a byla mu naměřena rychlost 66 km/h na úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h. Následně stěžovatele zastavili strážníci městské policie; o jejich podezření o spáchání přestupku překročení rychlosti byl sepsán úřední záznam, stěžovatel s tvrzením, že spáchal přestupek, nesouhlasil.
3. Magistrát města Brna zahájil správní řízení. Ve věci se konalo ústní jednání, na němž vypovídali i uvedení strážníci městské policie. Jeden z nich uvedl, že videozáznam z kamer policejního vozidla již není k dispozici. Stěžovatel však předložil videozáznam události z palubní kamery svého vozidla, jenž byl jako důkaz proveden. Poté Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 5. 1. 2017 č. j. ODSČ-12481/16-18 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb."), neboť stěžovatel překročil v obci rychlost o méně než 20 km/h, a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatele zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 2. 2017 č. j. JMK 20603/2017.
4. Stěžovatel proti posledně uvedenému rozhodnutí brojil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdil, že správní orgány neprovedly navržené důkazy (znalecký posudek k rychlosti vozidel při předjíždění ze stěžovatelem předloženého videozáznamu a výslech řidiče trolejbusu) k prokázání jeho tvrzení, že během předjíždění jednal v krajní nouzi. Podle stěžovatele trolejbus začal při předjíždění nečekaně zrychlovat (předtím přitom trolejbus jel před stěžovatelem rychlostí cca 30 až 40 km/h); naopak, řidič trolejbusu se dopustil přestupku (zvýšil rychlost a vyvolal nebezpečnou situaci). Rychlostní limity neplatí absolutně; stěžovatel zdůraznil, že trolejbus předjel, neboť se pohyboval nižší než povolenou rychlostí, čímž ohrozil plynulost silničního provozu. Předjel jej potom, co opustil zastávku. Aby se mohl bezpečně zařadit zpět do jízdního pruhu, byl nucen zrychlit. Dokončení předjížděcího manévru bylo nutné kvůli dešti, povětrnostním podmínkám a dalším vozidlům jedoucím blízko za trolejbusem.
5. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel nezpochybnil překročení nejvyšší povolené rychlosti; měření nadto proběhlo až po dokončení předjížděcího manévru. Skutkový stav je dostatečně zjištěn, a to i co do tvrzení stěžovatele o jeho jednání v krajní nouzi. Postačí provedené důkazy, včetně stěžovatelem předloženého videozáznamu; výslech řidiče trolejbusu by neměl vypovídací hodnotu (předjížděcí manévr nebyl natolik nestandardní, aby bylo možné předpokládat, že si jej řidič trolejbusu bude pamatovat), a je proto nadbytečný. Nadbytečné je rovněž provedení znaleckého posudku; okolnosti předjížděcího manévru lze rozpoznat z videozáznamu bez zvláštních odborných znalostí.
6. Jde-li o námitku stěžovatele o jeho jednání v krajní nouzi, krajský soud uvedl, že stěžovatel při předjíždění neodvracel přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněného zákonem. Jízda trolejbusu probíhala "z hlediska rychlosti a plynulosti" standardně. Krajský soud vyloučil, že trolejbus při předjížděcím manévru "prudce" či "záměrně" zrychlil. Stěžovatel neměl důvod předjížděcí manévr započít.
7. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Podle Nejvyššího správního soudu se správní orgány a krajský soud řádně vypořádaly se stěžovatelem navrženými důkazy; neprovedly je, neboť je považovaly za nadbytečné. Nešlo proto o tzv. opomenuté důkazy. K námitce stěžovatele, že krajský soud hodnotil jím předložený videozáznam "nepřípustně laicky", Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud nehodnotil skutečnou rychlost, k čemuž "by zajisté bylo třeba odborného posouzení znalce". Pro hodnocení nastalé situace a tvrzení stěžovatele (o jednání v krajní nouzi) postačila krajskému soudu "obecná (soudcovská) zkušenost". Šlo o to, zda stěžovatel odvracel přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněného zákonem. Ze záznamu přitom bylo "očividné", že situace nebyla mimořádná ("v době předjíždění v protisměru nebyla žádná vozidla, trolejbus výrazně neakceleroval, pouze plynule zrychloval po výjezdu ze zastávky").
8. Nejvyšší správní soud nespatřil příčinu vzniku hrozby bezprostředního nebezpečí v jízdě trolejbusu. Předjížděcí manévr trval 8 vteřin, z videozáznamu nevyplývá, že by trolejbus výrazně zrychlil či jinak bránil v předjíždění. Nejvyšší správní soud vyšel z obecného předpokladu, že krajní nouze se nemůže dovolávat ten, kdo nebezpečnou situaci úmyslně vyvolal. Stěžovatel přitom s následkem spočívajícím ve vzniku nebezpečné situace, kterou nepůjde odvrátit jinak než překročením rychlosti, musel být minimálně srozuměn. Věděl, že nebude mít možnost vrátit se za předjížděný trolejbus; rychlý předjížděcí manévr skončil těsně před křižovatkou s přechodem [kde se předjíždět nesmí, viz §17 odst. 5 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.] a stěžovatel sám uvedl, že od začátku věděl, že nebude mít možnost se vrátit za předjížděný trolejbus, neboť za trolejbusem jela souvislá řada dalších vozidel (Nejvyšší správní soud předpokládal, že situace za trolejbusem odpovídala tvrzení stěžovatele, znemožnil-li správní orgán provedení videozáznamu z vozidla strážníků, viz sub 3 větu druhou). Stěžovatel neměl trolejbus v uvedené situaci předjíždět. V předcházejícím řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel překročil rychlost a jeho jednání nenaplnilo znaky okolností vylučujících protiprávnost.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel trvá na tom, že jeho jednání naplňuje znaky krajní nouze; odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016 č. j. 7 Tdo 272/2016-20. Správní soudy a správní orgány nepřípadně zmiňují rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011 č. j. 5 As 10/2011-111 a ze dne 11. 5. 2016 č. j. 2 As 13/2016-36. Z nich se přitom podává opak; že stěžovatel v krajní nouzi jednal. Oba správní soudy bez vysvětlení pominuly výklad uvedených rozhodnutí provedený stěžovatelem, což je projevem tzv. jurisdikční libovůle [srov. nález ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203) a ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 (N 112/46 SbNU 69)].
10. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího správního soudu o jeho nepřímém úmyslu k následku spočívajícím ve vzniku nebezpečné situace (sub 8). Nejvyšší správní soud excesivně dovozuje, že stěžovatel měl úmysl vyvolat rizikovou situaci "závoděním" s řidičem trolejbusu. Právní hodnocení orgánů veřejné moci je rozkolísané; Magistrát města Brna možnost krajní nouze nepřipustil, vedlejší účastník a krajský soud shledali, že chybí reálná a bezprostřední hrozba nebezpečí, a Nejvyšší správní soud stěžovatele "rovnou obvinil" z vyvolání možného nebezpečí a vyloučil tím krajní nouzi.
11. Dále stěžovatel tvrdí, že v jeho věci došlo k procesnímu pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů [s odkazem na přípustné odmítnutí provedení důkazu toliko ze tří důvodů podle nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Napadená rozhodnutí ani rozhodnutí jim předcházející však neobsahují konkrétní argumenty, pro které orgány veřejné moci neprovedly navrhované důkazy. Šlo-li o výslech řidiče trolejbusu, není vyloučeno, že si mohl událost pamatovat. Jeho výslech mohl prokázat tvrzení o řidičově snaze vyprovokovat rychlou jízdu stěžovatele jeho prudkým zrychlením či pomalou jízdu z důvodu přizpůsobení se jízdnímu řádu. Šlo-li o ("klíčový") znalecký posudek (sub 4), závěry správních soudů jsou banální, neodborné a nepřesvědčivé. Šlo-li o záznam palubní kamery vozidla městské policie, soudy ve svém důsledku aprobovaly zničení důkazu správním orgánem. Omlouvaly-li orgány veřejné moci smazání videozáznamu tím, že stěžovatel nenavrhnul jeho provedení jako důkazu při vyjádření na místě, jde o nepřípustný alibismus; z jeho jednání od počátku vyplývala potřeba ověřit dopravní situaci za a před trolejbusem.
12. Konečně stěžovatel namítá, že skutková zjištění orgánů veřejné moci jsou nedostatečná, vzájemně rozporná a logicky vadná. Stěžovatel do spisu předal jen poslední nahrávku videozáznamu s předjížděcím manévrem. Magistrát města Brna shledal, že trolejbus zrychlil, vedlejší účastník a správní soudy tuto skutečnost popřeli. Stěžovatel kritizuje použití obecné (soudcovské) zkušenosti k posouzení toho, zda trolejbus zrychloval či nikoli, a naproti ní staví svoji "čtyřicetiletou řidičskou zkušenost". Není ani zřejmé, proč trolejbus zrychlil, byl-li již ve dvou třetinách vzdálenosti mezi zastávkami.
13. Stěžovatel závěrem tvrdí, že si je vědom "materiální bagatelnosti" jeho věci a že není "z hlediska dopadu do osobní a majetkové sféry nijak zásadní". Řízení však nepokládá z uvedených důvodů za řádně vedené; jde o ledabylé a nepřesvědčivé skutkové a právní hodnocení, byť v "bagatelní" věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto nemá povinnost být zastoupen advokátem jiným [srov. §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Zaprvé je třeba uvést, že napadená rozhodnutí správních soudů se týkají přezkumu rozhodnutí, jimiž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši částky, kterou lze považovat za tzv. bagatelní; toho si je sám stěžovatel vědom (sub 13). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
17. Jde-li o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti se nepodává, že stěžovatel by měl být - s ohledem na jeho osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčen na svých majetkových pozicích. Uvedené ostatně potvrzuje sám stěžovatel (sub 13).
18. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Argumentace stěžovatele spočívá zaprvé v tvrzení ústavně relevantní vady v podobě tzv. opomenutých důkazů [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)]. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí postrádají konkrétní argumentaci o nadbytečnosti stěžovatelem navrhovaných důkazů; krajský soud argumentoval řádně (tj. srozumitelně a logicky) a uvedl konkrétní důvody (sub 5). Nutno podotknout, že uvedené námitky stěžovatele vycházejí z jeho rozdílné interpretace zjištěného skutkového stavu (prudké zrychlení trolejbusu při předjíždění); to je však skutečnost, kterou je nutné posuzovat zvlášť. Rozhodné je, že orgány veřejné moci nepoužití navrhovaných důkazů řádně odůvodnily; z napadených rozhodnutí lze seznat důvody jejich procesního postupu. Jde-li o tvrzení stěžovatele o neprovedení videozáznamu z palubní kamery vozidla strážníků městské policie, nutno stěžovatele odkázat na bod 26 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (sub 8). Nejvyšší správní soud vyšel z tvrzení, které se stěžovatel snažil prokázat uvedeným důkazem (vyšel z jeho skutkové verze), a proto by dodatečné provedení důkazu postrádalo smysl.
19. Dalšími námitkami stěžovatel zpochybňuje právní hodnocení jeho tvrzení o jednání v krajní nouzi (sub 9 a 10) a zjištěný skutkový stav (sub 12). Svým obsahem obě námitky spadají do kategorie vad, jejichž přezkum Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (sub 15). K tomu je nutné dodat, že správní soudy se věci stěžovatele přes její tzv. bagatelnost, věnovaly pečlivě a řádně. Nejvyšší správní soud adekvátně reagoval i na námitky stěžovatele o nepřípadném použití judikatury (viz zejména bod 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Z napadených rozhodnutí se srozumitelně podává i to, k jakým závěrům správní soudy došly ze stěžovatelem poskytnutého videozáznamu, když lze odkázat zejména na body 29 a 30 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (s podrobným popisem toho, co z videozáznamu vyplývá či nikoli, a to včetně časového sledu jednotlivých událostí). Namítá-li stěžovatel, že do správního spisu vložil toliko krátký úsek videozáznamu, neboť "počítal" s tím, že mezi ním a správními orgány panuje shoda o prudkém zrychlení trolejbusu v okamžiku předjíždění, je nutno uvést, že měl možnost v řízení před správními soudy (a vedlejším účastníkem) předložit i jeho zbylé sekvence; takové důkazní návrhy však stěžovatel nezmiňuje. V řízení před správními soudy souhlasil s upuštěním od ústního jednání, další videozáznamy nepředložil ani Ústavnímu soudu. Za daných okolností nelze správním soudům úspěšně vytknout, že se jeho věcí zabývaly ledabyle.
20. Lze proto uzavřít, že správní soudy se věcí řádně zabývaly. Jejich argumentaci rozvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. V závěrech správních soudů nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, ani přílišný formalistický postup. Správní soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu