ECLI:CZ:US:2021:4.US.989.21.1
sp. zn. IV. ÚS 989/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Centra sociálních služeb Tachov, příspěvkové organizace, sídlem Americká 242, Tachov, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, sídlem Poříčská 2082/41, Praha 9 - Újezd nad Lesy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 23 Cdo 3628/2020-262, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č. j. 54 Co 117/2020-232 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. října 2019 č. j. 12 C 405/2018-204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 4 940 551,68 Kč s úrokem ve výši 8,75 % ročně z této částky od 19. 5. 2018 (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 2 100 Kč (výrok II). V žalobě stěžovatelka zejména uvedla, že je příspěvkovou organizací zřízenou Plzeňským krajem a pobytovým zařízením sociálních služeb a že v tomto svém zařízení poskytuje ošetřovatelskou péči na základě zvláštní smlouvy s vedlejší účastnicí ze dne 8. 1. 2015 (dále jen "smlouva"). K této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen úhradový dodatek, v němž si strany sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka považovala ujednání o úhradovém doplatku za neplatné s poukazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 19/16 (N 127/86 SbNU 169), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (N 127/86 SbNU 169). Neplatnost dodatku podle stěžovatelky spočívá v tom, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem, kde stěžovatelka vystupuje v pozici slabší strany, a také nelze přehlédnout Ústavním soudem jasně deklarovaný závěr, že účelně vynaložené náklady na poskytování zdravotní péče by měly být hrazeny z plateb zdravotních pojišťoven v plném rozsahu, aby jejich výše byla nejen pokryta, nýbrž aby adresát těchto plateb měl vytvořen prostor i pro přiměřený zisk. To se však v jejím případě neděje, když v jí provozovaných zařízeních jsou náklady na poskytovanou péči vyšší než úhrady, kterou za ni obdrží.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Oba soudy dospěly k závěru, že úhrada poskytnutá vedlejší účastnicí za služby poskytnuté v roce 2016 vycházela z uzavřených dodatků, tato ujednání shledaly platnými, přičemž neshledaly důvod do nich zasahovat. Závěry Ústavního soudu, na které se odvolávala stěžovatelka, se vztahují výlučně na případ, kdy mezi účastníky nebyl uzavřen úhradový dodatek. Navíc výše smluvené úhrady se neřídila zrušenou úhradovou vyhláškou, ale byla stanovena dohodou stran. Stěžovatelce se taktéž nepodařilo prokázat, že by úhradou za rok 2016 bylo zasaženo do jejího práva na podnikání, když její hospodaření v tomto roce neskončilo ztrátou, ale naopak ziskem, byť minimálním. Stěžovatelka je příspěvkovou organizací, je tedy zřejmé již z její podstaty, že její financování je vícezdrojové a je založeno především na poskytovaných příspěvcích, přičemž jejím primárním cílem není vytváření zisku, ale zajišťování příslušných sociálních služeb. Poskytování zdravotní péče je přitom pouze okrajovou činností v souvislosti s poskytováním sociálních služeb.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí obecných soudů jednak nespočívají na řešení otázek předestřených stěžovatelkou, a nadto jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, stejně jako s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka poukazovala.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala zejména na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (a rovněž na nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3305/16) a zdůraznila, že v řízení před obecným soudem musí být tvrzeno a prokázáno, že výše úhrad poskytnutých zdravotní pojišťovnou znemožňuje poskytovateli péče (při absenci jiných možných zdrojů financování) pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči. Stěžovatelka takto postupovala a prokázala, že se uvedená situace vztahuje na posuzovanou věc, leč obecné soudy a ani Nejvyšší soud jí nepřisvědčily, s čímž v ústavní stížnosti dále obsáhle polemizuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v její věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Stejně tak postup obvodního soudu a městského soudu byl řádně odůvodněn a jejich závěry nevykazují znaky neústavnosti.
11. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou velmi obsáhle v odůvodnění svého usnesení odkázal.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr plyne zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (N 127/86 SbNU 169), z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána.
13. Ústavní soud konstatoval, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde vedlejší účastnice) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ. Ústavní soud tedy v nynější věci neshledal, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s jeho judikaturou, jak tvrdí stěžovatelka, a nezjistil ani žádné další kvalifikované pochybení obecných soudů, které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
14. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu