ECLI:CZ:US:2021:Pl.US.96.20.1
sp. zn. Pl. ÚS 96/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu podaném Výborem Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, se sídlem Berní 2261/1, Ústí nad Labem, zastoupeným Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, proti Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Výbor Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen "navrhovatel" nebo "Výbor Regionální rady") se podáním učiněným na základě §120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dovolává rozhodnutí kladného (pozitivního) kompetenčního sporu mezi navrhovatelem a Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen "Úřad Regionální rady") ve věci rozhodování o vrácení přeplatku vzniklého v důsledku rozhodnutí o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně. Navrhovatel požaduje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by rozhodl, že orgánem veřejné moci příslušným k rozhodování o vrácení přeplatku vzniklého v důsledku rozhodnutí o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně je navrhovatel. Současně navrhuje zrušit rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 6. 2020 č. j. MF-22299/2017/1203-3 a rozhodnutí Úřadu Regionální rady ze dne 23. 3. 2017 č. j. RRSZ 2341/2017.
II
2. Ze spisového materiálu se podává, že dne 1. 11. 2013 byl Úřadem Regionální rady jako správcem daně vydán platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně č. 38/2013 č. j. RRSZ 12684/2013 (dále jen "platební výměr č. 38/2013"). Dne 8. 11. 2013 podal Ústecký kraj, jako příjemce dotace, žádost o prominutí odvodu uloženého platebním výměrem č. 38/2013. Dne 25. 11. 2013 bylo této žádosti částečně vyhověno poskytovatelem dotace, a to na základě usnesení navrhovatele, rozhodnutím o prominutí odvodu č. j. RRSZ 14019/2013. Dne 14. 12. 2013 podal Ústecký kraj odvolání proti platebnímu výměru č. 38/2013.
3. Ministerstvo financí jako nadřízený správce daně rozhodnutím ze dne 2. 2. 2016 č. j. MF-31503/2013/12 částečně vyhovělo příjemci dotace a částku odvodu snížilo na 5 % z dotace poskytnuté v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou. Příjemce dotace následně podal dvě žádosti o vrácení vratitelného přeplatku č. j. 22664/2016/KUUK ze dne 5. 2. 2016 a č. j. 38268/2017/KUUK ze dne 2. 3. 2017. Úřad Regionální rady jako správce daně zamítl žádost o vrácení vratitelného přeplatku rozhodnutím č. j. RRSZ 2341/2017 ze dne 23. 3. 2017. Dne 4. 4. 2017 podal Ústecký kraj (příjemce dotace) odvolání proti zamítnutí žádosti o vrácení vratitelného přeplatku č. j. 51227/201 7/KUUK. Ministerstvo financí rozhodnutím č. j. MF-22299/2017/1203-3 ze dne 16. 6. 2020 žádosti příjemce dotace částečně vyhovělo a rozhodlo o vrácení přeplatku ve výši 1 355299,84 Kč. Poslední dvě zmiňovaná rozhodnutí (Úřadu Regionální rady a Ministerstva financí) navrhuje Výbor Regionální rady zrušit.
4. Navrhovatel současně ve svém návrhu obšírně popisuje vývoj jiného, skutkově podobného případu týkajícího se rozhodování o vrácení přeplatku jinému příjemci dotace, kterým byla Integrovaná střední škola technická a ekonomická. V této věci Úřad Regionální rady vyměřil příjemci dotace odvod za porušení rozpočtové kázně. Regionální rada regionu soudržnosti Severozápad (Výbor Regionální rady) následně rozhodla o částečném prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně. Na základě odvolání příjemce dotace Ministerstvo financí změnilo platební výměry vydané Úřadem Regionální Rady a snížilo jím vyměřené odvody. Úřad Regionální rady následně zamítl žádost příjemce dotace o vrácení vratitelného přeplatku. Ministerstvo financí následně rozhodlo v souladu s §105 odst. 2 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád") o prohlášení rozhodnutí Úřadu Regionální rady za nicotné. Dospělo přitom k závěru, že Úřad Regionální rady není oprávněn zasahovat do kompetencí Výboru Regionální rady (navrhovatele), které jsou podle §16e zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje (dále jen "zákon o podpoře regionálního rozvoje"), výhradně jeho záležitostí. Úřad Regionální rady není oprávněn rozhodovat o prominutí uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně, tedy ani je nijak měnit. Pravomoc k prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně byla totiž podle Ministerstva financí dána podle §22 odst. 12 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů), ve znění účinném v době rozhodování o žádosti, výhradně poskytovateli dotace (tedy navrhovateli). V návaznosti na to vydalo Ministerstvo financí metodické stanovisko (č. j. MF-20/2020/1203-9 ze dne 17. 6. 2020) k problematice vratitelného přeplatku vzniklého v důsledku rozhodnutí o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně. Z něj mj. vyplývá, že "správce daně (tj. Úřad Regionální rady) jakožto výkonný orgán Regionální rady regionu soudržnosti je povinen vůli poskytovatele dotace (tedy navrhovatele) vykonat. Rozhodovací pravomoc správce daně (Úřadu Regionální rady) je omezena pouze na procesní úkony související s vrácením vratitelného přeplatku a správce daně v žádném případě nemůže zasahovat do stanovení výše částky, která má být prominuta, ani do dopadů rozhodnutí o prominutí na konečnou částku stanovenou v případném odvolacím či soudním řízení."
III
5. Vzhledem k tomu, že navrhovatel rozhoduje o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně a penále, má za to, že je věcně příslušným orgánem veřejné moci také k rozhodování o vrácení přeplatku vzniklého v důsledku rozhodnutí o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně. Odkazuje přitom na právní úpravu obsaženou v ustanoveních §22 odst. 11 písm. b) a §22 odst. 14 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a v §16e odst. 1 písm. c) zákona o podpoře regionálního rozvoje.
6. Navrhovatel se plně ztotožňuje s názorem Ministerstva financí vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 12. 6. 2017 č. j. MF-42737/2016/1203-4, podle kterého nejde o daňový přeplatek, ale přeplatek vzniklý v důsledku rozhodnutí poskytovatele dotace (srov. bod 4). Nejde podle něj o daňové řízení a Úřad Regionální rady není oprávněn o žádosti příjemce dotace rozhodovat. O žádosti příjemce dotace je tak oprávněn rozhodovat navrhovatel jako orgán, který je věcně příslušný.
7. Podle názoru navrhovatele mělo Ministerstvo financí při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku č. j. RRSZ 2341/2017 ze dne 23. 3. 2017 postupovat v souladu se svým dřívějším rozhodnutím ze dne 12. 6. 2017 č. j. MF-42737/2016/1203-4 o nicotnosti rozhodnutí Úřadu regionální rady, a mělo tudíž rozhodnout o nicotnosti i ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Ministerstvo financí však rozhodlo jako nadřízený správce daně o vrácení vratitelného přeplatku, k čemuž nebylo podle navrhovatele věcně příslušné. Podle názoru navrhovatele může o žádosti o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodnout pouze správní orgán, který o poskytnutí peněžních prostředků rozhodl, tedy navrhovatel.
8. Vzhledem ke skutečnosti, že Úřad Regionální rady nebyl oprávněn rozhodnout o žádosti Ústeckého kraje o vrácení vratitelného přeplatku (rozhodnutím ze dne 23. 3. 2017 č. j. RRSZ 2341/2017), nebylo podle navrhovatele Ministerstvo financí jako nadřízený správce daně věcně příslušné rozhodnout o odvolání příjemce dotace proti tomuto rozhodnutí tak, že se žádosti příjemce dotace vyhovuje, ale bylo oprávněno rozhodnout pouze tak, že se rozhodnutí úřadu Regionální rady prohlašuje za nicotné, a to v souladu se svým dřívějším rozhodnutím (č. j. MF-42737/2016/1203-4 ze dne 12. 6. 2017). Navrhovatel má za to, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 6. 2020 č. j. MF-22299/2017/1203-3 je stiženo vadou, a to absolutním nedostatkem věcné příslušnosti, když rozhodnutí vydal správce daně, který neměl zákonnou kompetenci k vydání takového rozhodnutí.
9. Za této situace má navrhovatel za to, že je dána příslušnost Ústavního soudu k rozhodování sporu o kompetence mezi navrhovatelem a Úřadem Regionální rady. Navrhovatel tvrdí, že v daném případě nelze postupovat podle §97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní" nebo "s. ř. s."), jakož ani podle §133 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"). Nejvyšší správní soud není podle navrhovatele oprávněn rozhodnout o kompetenčním sporu postupem podle soudního řádu správního, neboť Regionální rada ani její orgány nejsou ústředními správními orgány ani orgány územní, zájmové nebo profesní samosprávy. Postupovat podle správního řádu, který v §133 upravuje spory o věcnou příslušnost, podle navrhovatele nelze, neboť neexistuje jemu nadřízený ústřední správní orgán, který by byl oprávněn o věci rozhodnout.
10. Vzhledem ke skutečnosti, že k rozhodování předmětného kompetenčního sporu není oprávněn Nejvyšší správní soud a neexistuje nejblíže nadřízený ústřední orgán navrhovatele a Úřadu Regionální rady, který by o věci rozhodl, má navrhovatel za to, že se zde uplatní tzv. zbytková pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy.
IV
11. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému přezkumu podaného návrhu, musel posoudit, zda návrh splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, tedy zda je návrhem podaným osobou oprávněnou, zda je Ústavní soud k jeho projednání příslušný a zda jde o návrh přípustný.
12. Kompetenční spory lze obecně charakterizovat jako "spory, zda rozhodnutí v určité právní věci patří do pravomoci jednoho nebo druhého systému orgánů" (MIKULE, V. In: HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 417) nebo jako "jakékoli konflikty a kolize státních orgánů při rozhodování v individuálně určené věci, tedy spory o to, který orgán má v určitém případě vydat rozhodnutí. (SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 343), případně se uvádí, že v kompetenčním sporu "se rozhoduje o tom, který orgán veřejné moci má pravomoc vydat rozhodnutí v určité věci" (KOPECKÝ, M. Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 499). Přicházejí v úvahu v podstatě dvě situace: buď si právo na rozhodnutí osobují dva, nebo více orgánů, v tom případě se jedná o tzv. pozitivní kompetenční konflikt, či každý z orgánů, u kterých byl nárok uplatněn, odmítá rozhodnout, pak jde o negativní kompetenční konflikt. V řízení před Ústavním soudem se má rozhodnout, který orgán je příslušný k vydání (meritorního) rozhodnutí nebo provedení opatření nebo jiného zásahu ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení, nicméně jen při splnění Ústavou stanovené podmínky.
13. Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. k) totiž zakotvuje pravomoc Ústavního soudu rozhodovat spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy jen tehdy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Příslušnost Ústavního soudu k projednávání kompetenčních sporů má tak podle ústavní úpravy pouze subsidiární, doplňkovou povahu. Již v době přijetí Ústavy se počítalo s tím, že převážnou část této agendy převezme Nejvyšší správní soud. K tomu došlo až v roce 2002 vydáním soudního řádu správního, kterým byla v souladu s čl. 87 odst. 3 písm. b) Ústavy přenesena pravomoc rozhodovat některé kompetenční spory na Nejvyšší správní soud. V témže roce byl také přijat zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zákon č. 131/2002 Sb."), čímž byla významně pozměněna situace při řešení kompetenčních konfliktů, a to zejména pokud jde o vymezení orgánů příslušných rozhodovat. Ústavnímu soudu tak zůstala toliko tzv. zbytková pravomoc rozhodovat kompetenční spory.
14. Podle platné právní úpravy tedy reguluje rozhodování některých kompetenčních konfliktů soudní řád správní (rozhoduje Nejvyšší správní soud), zákon č. 131/2002 Sb. (rozhoduje zvláštní senát), a od 1. 1. 2006 (nový) správní řád (příslušný je zpravidla nadřízený správní úřad).
15. Řízení ve sporech o rozsah kompetencí podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy je provedeno ustanovením §120 a násl. zákona o Ústavním soudu. Podle §120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle citovaného ustanovení Ústavy Ústavní soud rozhoduje spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (dále též "kompetenční spory"). Návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněn podat a) státní orgán v kompetenčním sporu mezi státem a územním samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem, b) zastupitelstvo územního samosprávného celku v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem (§120 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
16. Pro posouzení, zda byl v předmětné věci naplněn princip subsidiarity, se proto musel Ústavní soud zaměřit na zodpovězení otázky, zda o kompetenčním sporu nepřísluší rozhodovat jiným orgánům podle zvláštních zákonů.
17. Regionální rada regionu soudržnosti je považována za právnickou osobu veřejného práva, zřízenou zákonem o podpoře regionálního rozvoje, vykonávající působnost na přesně vymezeném území regionu soudržnosti vůči jeho obyvatelstvu, a to v jasně definované vnitřní organizační struktuře. Podle §16 odst. 5 zákona o podpoře regionálního rozvoje vykonává Regionální rada působnost v oblasti veřejné správy. Regionální rady nepochybně nemají charakter územního samosprávného celku, nicméně v jejich organizační struktuře můžeme nalézt určité prolínání prvků státní správy se spíše latentními prvky samosprávy (blíže srov. VENCLÍČEK, J., MATOUŠ, M. Organizační architektura správy regionálního rozvoje v evropském kontextu. Časopis pro právní vědu a praxi, č. 4, 2015, s. 388).
18. Každá Regionální rada je tvořena soustavou tří orgánů. Jde o Výbor Regionální rady (navrhovatele), předsedu Regionální rady a Úřad Regionální rady. Obecně platí, že Výbor Regionální rady jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu. Výbor Regionální rady mj. schvaluje výběr projektů, kterým Regionální rada poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc [§16e odst. 1 písm. c) zákona o podpoře regionálního rozvoje]. Z hlediska správy na úseku regionálního rozvoje z prostředků Evropské unie tedy jde o hlavní rozhodovací, respektive řídící orgán. Na základě §16d odst. 1 zákona o podpoře regionálního rozvoje volí členy Výboru Regionální rady ze svých řad zastupitelstva krajů, které tvoří příslušný region soudržnosti. V této pozici ovšem zvolení zástupci nevystupují jako představitelé samosprávy, ale jako představitelé státu. Statutárním orgánem Regionální rady je předseda, volený společně s místopředsedy Výborem Regionální rady. Výkonným orgánem Regionální rady je Úřad Regionální rady, v jehož čele stojí ředitel, jmenovaný a odvolávaný na návrh předsedy Výboru Regionální rady. Úřad Regionální rady zabezpečuje veškeré úkoly v souvislosti s činností řídícího orgánu s výjimkou těch záležitostí, které jsou svěřeny Výboru Regionální rady podle §16e [§17 odst. 1 zákona o podpoře regionálního rozvoje]. Zajišťuje také organizační, technické a odborné zázemí Regionální rady. Přestože Regionální rady nepatří do systému organizace (územní) samosprávy, právní postavení zaměstnanců Úřadu Regionální rady poněkud nelogicky podléhá zákonu č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků.
19. Ústavní soud předně vyloučil použití zákona č. 131/2002 Sb. K projednání kompetenčního sporu mezi navrhovatelem a Úřadem Regionální rady není příslušný zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., neboť v dané věci nejde o kompetenční spor mezi orgánem moci výkonné a soudem, ani o spor soudu v občanském soudním řízení a soudu ve správním soudnictví (§1 odst. 1). Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se již v minulosti vyjádřil k problematice zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/18 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03, I. ÚS 1393/07 a Pl. ÚS 32/09).
20. Ústavní soud se pak ztotožňuje s názorem navrhovatele, že v nyní posuzovaném případě nebyla taktéž dána pravomoc Nejvyššího správního soudu k rozhodnutí kompetenčního sporu postupem podle §97 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud podle §97 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje kladný nebo záporný kompetenční spor, jehož stranami jsou a) správní úřad a orgán územní, zájmové nebo profesní samosprávy, nebo b) orgány územní, zájmové nebo profesní samosprávy navzájem, nebo c) ústřední správní úřady navzájem. Aby se jednalo o kompetenční spor v režimu s. ř. s., musel by vzniknout mezi orgány veřejné správy navzájem, a to navíc ještě jen mezi těmi, které jsou výslovně uvedeny v §97 odst. 1 s. ř. s. Kompetenční spory jiných než zde uvedených orgánů Nejvyššímu správnímu soudu řešit nepřísluší (srov. též POTĚŠIL, L. Komentář k §97 soudního řádu správního. In. POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 911). Kompetenční spory podle §97 a násl. s. ř. s. se od ostatních kompetenčních konfliktů odlišují dvěma znaky. Prvním, tzv. formálním znakem je okruh správních orgánů, které mohou být jeho stranami, a to v pevně stanovených kombinacích. Druhý, tzv. materiální znak představuje předmět sporu. Oba znaky musí být naplněny současně. Nesplnění kteréhokoliv z nich má za následek, že nejde o kompetenční spor podle s. ř. s. V takovém případě o něm přísluší rozhodnout jinému orgánu, nikoliv správním soudům (srov. DIENSTBIER, F. Komentář k §97 s. ř. s. In. KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 830).
21. Orgány Regionální rady regionu soudržnosti zřízené podle zákona o podpoře regionálního rozvoje nemají postavení ústředních správních úřadů ani orgánů územní, zájmové nebo profesní samosprávy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky č. j. 7 Afs 198/2018-31, 3 Afs 127/2016-137, 2 Afs 148/2016-145 nebo 10 As 177/2014-46). Na poslední dvě uvedená rozhodnutí poukazuje ve svém návrhu také navrhovatel. Nejvyšší správní soud v uvedených rozhodnutích dovodil, že Regionální rady regionu jsou nadány právní subjektivitou, byly zřízeny zákonem a vykonávají pravomoci v oblasti veřejné správy. Regionální rada je rovněž aktivně legitimována k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně, jímž jí byla uložena povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně. Orgány Regionální rady nejsou podle Nejvyššího správního soudu orgány státní správy (přestože určitou část státní správy "přeneseně" vykonávají), a v žádném případě orgány samosprávy; Regionální rady lze zařadit mezi tzv. ostatní veřejnou správu. Přesněji řečeno: orgán Regionální rady vykonává ostatní veřejnou správu. Jisté podobné rysy vykazují kupř. zdravotní pojišťovny (srov. bod 81. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/15).
22. Navrhovatel v návrhu rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2004 č. j. Komp 1/2004-70, které vycházelo z toho, že ústředními správními úřady ve smyslu §97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jsou jen ty orgány, které jsou buď zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen "kompetenční zákon"), nebo zvláštním zákonem jako ústřední správní úřad nebo ústřední orgán státní správy výslovně označeny. Ústavní soud nicméně v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 52/04 dospěl k závěru, že relevantní je hledisko materiální, a proto mezi ústřední správní úřady zařadil i Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (srov. též POUPEROVÁ, O. Ústřední správní úřady-formální nebo materiální pojetí. Právník, č. 1, 2013).
23. Podle §1 odst. 1 správního řádu se tento zákon vztahuje na "správní orgány", kterými se mj. rozumí orgány právnických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Tomuto vymezení vyhovují i jednotlivé orgány Regionální rady regionů soudržnosti zřízené podle zákona o podpoře regionálního rozvoje. Ústavní soud se proto dále zaměřil na otázku, zda lze na řešení sporu mezi těmito orgány použít právní úpravu řešení sporů o věcnou příslušnost mezi správními orgány obsaženou v ustanovení §133 správního řádu. Z ustanovení §133 odst. 2 správního řádu vyplývá, že "[p]ovažuje-li se několik správních orgánů za příslušné k řízení v téže věci, jsou povinny to bezodkladně oznámit nejblíže společně nadřízenému správnímu orgánu, který jejich spor rozhodne. Nemají-li správní orgány společně nadřízený správní orgán, projednají spor o příslušnost ústřední správní úřady, které jsou nadřízeny těmto správním orgánům. Jde-li o spor o příslušnost mezi ústředními správními úřady, postupuje se přímo podle odstavce 3." Podle §133 odst. 3 správního řádu platí, že "[ú]střední správní úřady jsou povinny projednat spor v dohodovacím řízení, jež je zahájeno dnem, kdy návrh prvního z nich dojde poslednímu. Nedojde-li k dohodě do 15 dnů od zahájení dohodovacího řízení, vzniká kompetenční spor mezi ústředními správními úřady; jejich povinností je v takovém případě bezodkladně podat žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu."
24. Ústavní soud dospěl k závěru, že Výbor Regionální rady v návrhu chybně vyloučil použití §133 správního řádu na řešení svého kompetenčního sporu. Podle názoru Ústavního soudu mělo být v dané věci postupováno podle §133 odst. 2, popř. též podle §133 odst. 3 správního řádu. Z návrhu na zahájení řízení, jakož i ze spisového materiálu, se však nepodává, že by byl spor o věcnou příslušnost mezi navrhovatelem a Úřadem Regionální rady tímto postupem řešen.
25. Při stanovení příslušných ústředních správních úřadů bude třeba vycházet z §4 kompetenčního zákona ve spojení s §114 odst. 1 daňového řádu a z §14 odst. 1 kompetenčního zákona ve spojení s §14 odst. 1 zákona o podpoře regionálního rozvoje. Vznikla-li by nejasnost při určení příslušných ústředních správních úřadů, nezbývá než postupovat podle analogie podle §178 odst. 2 ve spojení s §133 odst. 1 správního řádu.
26. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a §122 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, neboť rozhodnout kompetenční spor přísluší jinému orgánu podle zvláštního zákona. Ústavní soud tak návrh - za použití argumentu a maiori ad minus - podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. a) usnesení pléna č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (vyhlášeného pod č. 52/2014 Sb.), o návrhu rozhodovalo plénum.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu