ECLI:CZ:US:2022:1.US.1114.22.1
sp. zn. I. ÚS 1114/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Martou Nedvědovou, advokátkou, sídlem Částková 1977/73, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2022 č. j. 36 Co 281/2021-86 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. června 2021 č. j. 10 Nc 30001/2021-65, 10 P a Nc 71/2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, nezletilého J. K. a Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") výrokem I. zamítl návrh stěžovatele jako otce (dále též jen "otec") na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. usnesení okresního soudu změnil tak, že se nevydává (výrok II.).
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
6. Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 26. 5. 2022 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že proti napadenému usnesení krajského soudu podal dne 25. 5. 2022 dovolání. Uvedenou skutečnost doložil stejnopisem dovolání a doručenkou, potvrzující podání dovolání u okresního soudu.
8. Jde-li o přípustnost dovolání v předmětné věci, poukazuje Ústavní soud na to, že v usneseních ze dne 3. 6. 2020 sp. zn. 24 Cdo 757/2020 a ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 466/2018 Nejvyšší soud shledal přípustným dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věcech návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích uvedl, že právní závěry ohledně posouzení nejlepšího zájmu dítěte byly přijaty již v samostatném usnesení okresního soudu, potvrzeného krajským soudem, kterým byl zamítnut dovolatelův návrh na prominutí zmeškání lhůty, a proti němuž bylo dovolání přípustné, na čemž nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté odvolacím soudem. Nejvyšší soud dodal, že chtěl-li dovolatel cestou dovolaní brojit proti právním závěrům vysloveným v usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, měl podat dovolání přímo proti tomuto usnesení; pokud tak neučinil, nemůže proti právním závěrům přijatým v usnesení brojit podáním dovolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na popření otcovství.
9. Ústavní soud dále poukazuje na své usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2208/20 ve věci návrhu stěžovatele na popření otcovství, ve kterém Ústavní soud v zdůraznil požadavek na vyčerpání dovolání u rozhodnutí, kterým nebylo zmeškání popěrné lhůty prominuto (srov. též usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1449/20 a ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1481/21, ve kterých Ústavní soud přezkoumával usnesení Nejvyššího soudu, v nichž se Nejvyšší soud zabýval dovoláním stěžovatele ve věci návrhu na prominutí zmeškání lhůty). Zároveň však Ústavní soud poukazuje na to, že v souladu s §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněn přípustnost dovolání zkoumat jen Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2780/20).
10. Napadené usnesení krajského soudu obsahuje poučení, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V souladu s §240 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 535/20).
11. Stěžovatel tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti rozsudku krajského soudu podal současně dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před obecnými soudy probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a teprve po jeho skončení bude moci znovu podat ústavní stížnost. Stěžovatel tak doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
12. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože nebude-li spokojen s výsledkem dovolacího řízení, bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání, a to i v případě, neshledal-li by Nejvyšší soud dovolání přípustným, resp. podaným po uplynutí dvouměsíční lhůty.
13. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2022
Pavel Šámal, v. r.
soudce zpravodaj