ECLI:CZ:US:2022:1.US.1275.22.1
sp. zn. I. ÚS 1275/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Schuberta a Věry Schubertové, zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2022 č. j. KSLB 86 INS 17187/2018, 2 VSPH 1841/2021-B-37 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. listopadu 2021 č. j. KSLB 86 INS 17187/2018-B-32, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé rovněž navrhují odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 10. 2021 č. j. KSLB 86 INS 17187/2018-B-30 zrušil schválené oddlužení stěžovatelů a prohlásil na jejich majetek konkurs. Stěžovatelé byli zastoupeni na základně plné moci advokátkou, a proto krajský soud dne 22. 10. 2021 doručil uvedené usnesení do její datové schránky. Krajský soud zaslal uvedené usnesení rovněž stěžovatelům; stěžovateli bylo doručeno dne 26. 10. 2021 a stěžovatelce dne 1. 11. 2021. Dne 9. 11. 2021 stěžovatelé podali proti uvedenému usnesení odvolání.
3. Krajský soud odvolání stěžovatelů odmítl napadeným usnesením jako opožděné. Podle krajského soudu byli stěžovatelé zastoupeni právní zástupkyní pro celé řízení, účinky doručení proto nastaly okamžikem, kdy jí bylo odvoláním napadené usnesení doručeno. Pozdější doručení usnesení stěžovatelům není pro běh odvolací lhůty rozhodné, poněvadž krajský soud nebyl povinen stejnopis usnesení stěžovatelům doručovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2277/2001 či ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 637/2002).
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelů napadené usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud zdůraznil, že krajský soud měl povinnost doručovat uvedené usnesení tzv. zvláštním způsobem podle §75 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, avšak tuto povinnost splnil již jeho doručením právní zástupkyni stěžovatelů. Následné doručení přímo stěžovatelům právní účinky nevyvolává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020 sen. zn. 29 ICdo 2/2019).
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že krajský soud napadeným usnesením odmítl jejich odvolání, aniž k tomu byly dány předpoklady. Odvolací lhůta se měla počítat od doručení odvoláním napadeného usnesení stěžovatelům. Stěžovatelé vycházeli i z poučení krajského soudu, podle kterého se počátek odvolací lhůty počítá od okamžiku, kdy "byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem". Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 264/09 (N 190/54 SbNU 351), podle kterého doručuje-li soud rozhodnutí napodruhé bez poznámky, že doručení má informativní povahu, dá tím najevo, že původní doručení nebylo řádné. Dále odkazují na nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1020/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který navazuje na uvedený nález a podle kterého platí, že doručí-li insolvenční soud rozhodnutí tzv. zvláštním způsobem nejprve právnímu zástupci a poté účastníkům řízení, lhůta k podání odvolání počíná běžet od posledního doručení.
6. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelů je návrhem nepřípustným.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona). Podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, lze žalobou pro zmatečnost napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
8. Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
9. V nyní posuzované věci stěžovatelé brojí právě proti rozhodnutí, proti kterému je dále přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., poněvadž vrchní soud jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení krajského soudu, kterým krajský soud odmítl odvolání stěžovatelů pro opožděnost. Žaloba pro zmatečnost za takové situace představuje mimořádný opravný prostředek k ochraně práva stěžovatelů (srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3107/17, ze dne 29. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1727/20, ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1541/21 či přiměřeně stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl.ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. Stěžovatelé proto ve smyslu přípustnosti jejich ústavní stížnosti byli povinni opravný prostředek vyčerpat, tj. žalobu pro zmatečnost podat a vyčkat, než o ní bude rozhodnuto. Z dostupných podkladů se nepodává, že tak učinili. Za dané situace je jejich ústavní stížnost "předčasná".
10. Pro úplnost se sluší poznamenat, že nálezová judikatura, které se stěžovatelé dovolávají, se týká rozhodování ve správním soudnictví (nález sp. zn. II. ÚS 264/09) či opožděnosti dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud (nález sp. zn. III. ÚS 1020/21). V uvedených věcech žaloba pro zmatečnost nepřipadala v úvahu, a uvedené nálezy proto nejsou způsobilé zvrátit závěr o nepřípustnosti nyní posuzované ústavní stížnosti, jakkoli za dané procesní situace nelze hodnotit jejich závěry co do věci samé. Nutno konečně podotknout, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal.
11. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Pavel Šámal, v. r.
soudce zpravodaj