ECLI:CZ:US:2022:1.US.1343.22.1
sp. zn. I. ÚS 1343/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jiřiny Švehlové, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2022 č. j. 30 A 105/2020-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a to v rozsahu výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu krajského soudu, který v rámci rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vystupovala u krajského soudu v řízení o žalobě Margity a Pavla Karešových (dále jen "vedlejší účastníci č. 1") proti rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále jen vedlejší účastník č. 2") ze dne 27. 4. 2020 č. j. MMB/0165577/2020 jako osoba zúčastněná na řízení. Úřad městské části Brno-sever, odbor stavební (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 11. 3. 2019 nařídil vedlejším účastníkům č. 1, aby odstranili nepovolenou nástavbu a přístavbu dvorního křídla svého rodinného domu. Vedlejší účastníci č. 1 předtím neúspěšně žádali o dodatečné povolení této stavby a následně reagovali tím, že dne 12. 12. 2019 podali žádost o nové rozhodnutí ve věci dodatečného povolení své stavby. Žádost odůvodnili tím, že podle nově vypracovaného znaleckého posudku nemusel sousední dům (ve vlastnictví stěžovatelky a dalších osob zúčastněných na řízení) - zastíněný nástavbou a přístavbou dvorního křídla domu - splňovat požadavky na denní osvětlení obytných místností, neboť stavba představuje pouhé doplnění úplné souvislé zástavby v daném místě. Stavební úřad usnesením ze dne 11. 2. 2020 řízení o novém rozhodnutí zastavil. Odvolání vedlejších účastníků č. 1 proti rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení zamítl vedlejší účastník č. 2 výše označeným rozhodnutím. Krajský soud žalobu vedlejších účastníků č. 1 zamítl (výrok I.) a rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), vedlejšímu účastníkovi č. 2 se náhrada nákladů nepřiznává (výrok III.) a osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se závěry krajského soudu, který jí jakožto osobě zúčastněné na řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Ústavněprávní přesah lze zaznamenat ve výjimečných případech, například když úvaha soudu vykazuje zřejmou libovůli, rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, nebo když se nákladový výrok ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Nic takového však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce nevykazují znaky svévole, neboť mají zákonný podklad (§60 odst. 5 s. ř. s.) a jsou logicky a řádně odůvodněny. V tomto řízení nebyla stěžovatelce uložena žádná povinnost, pro přiznání náhrady nákladů řízení soud neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné.
Navíc jde o částku bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu