ECLI:CZ:US:2022:1.US.1527.22.1
sp. zn. I. ÚS 1527/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kien Pham Trung, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022 č. j. 30 Cdo 1041/2022-201 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022 č. j. 19 Co 231/2020-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 26. 1. 2020 do zaplacení, kterou si nárokoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 č. j. 19 C 15/2020-73 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 61 250 Kč s příslušenstvím, přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 138 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 10. 2020 č. j. 19 Co 231/2020-103 rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V části, v níž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně požadavku stěžovatele na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení, byl rozsudek městského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021 č. j. 30 Cdo 3706/2020-151 a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Následujícím rozsudkem, jenž je označen v záhlaví tohoto rozhodnutí, pak městský soud rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 7 875 Kč změnil tak, že ve vztahu k ní žalobě vyhověl, zatímco ohledně zbývající částky 92 125 Kč a ohledně úroku z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 26. 1. 2020 do zaplacení rozsudek obvodního soudu v tomto výroku jako věcně správný potvrdil. Rozsudek městského soudu v části, kterou byl rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrzen, napadl stěžovatel včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné.
Stěžovatel namítá, že k porušení ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které zčásti zamítly jeho žalobu na náhradu nemajetkové újmy, aniž by k tomu byly naplněny zákonné důvody a důvod zamítnutí vychází z jejich svévolného právního výkladu. Městský soud podle stěžovatele nerespektoval kasační rozsudek Nejvyššího soudu, když opětovně posoudil otázku vlivu části řízení týkající se řešení otázky místní příslušnosti. Tím, že městský soud tuto otázku vyřešil jako další složitost řízení a snížil základní částku finančního zadostiučinění o dalších 20 %, aniž by se změnily skutkové okolnosti, porušil podle stěžovatele princip právní jistoty, rovnosti stran sporu, kontradiktornosti soudního řízení a princip zákazu reformace in peius. Závěr městského soudu popírá princip proporcionality, kdy úspěch stěžovatele je bagatelizován a jeho neúspěch je zveličován. K porušení uvedených práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího (dále téže jen "dovolacího") soudu, který uvedený postup městského soudu aproboval a postupoval v rozporu se svými závěry v jiných případech.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Ačkoli argumentuje odkazem na základní práva, nesouhlasí s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jeho případu.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud ověřil, že městský soud v posuzované věci rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, vyšel přitom z kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a z příslušného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jeho závěry, na jejichž základě došlo ke snížení stěžovatelem požadované částky přiměřeného zadostiučinění, jsou řádně a logicky odůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně rozporné se skutkovými zjištěními, a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení základních práv stěžovatele.
Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud nepřehlédl skutečnost, že stěžovatel v části dovolání, v níž namítal, že napadený rozsudek městského soudu odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v této části postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně a s odkazy za judikaturu zdejšího soudu vysvětlil, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Stěžovatel tak nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož byla část jeho dovolání pro vady správně odmítnuta jako neprojednatelná. Proto ústavní stížnost směřující proti této části usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud také dostatečně jasně a ústavně konformně posoudil odmítnutí části dovolání pro jeho nepřípustnost. Uvedl, že otázka, zda odvolací soud může poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno, změnit své původní rozhodnutí i "mimo mantinely" vytýčené mu závazným právním názorem dovolacího soudu, jakož i další stěžovatelem nastolené otázky, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají. Při jejich řešení se totiž městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž plyne, že byl-li jeho rozsudek zrušen, není při dalším rozhodování vázán svým předchozím rozhodnutím. V důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl městský soud povinen znovu vyložit jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i na ně navazující právní posouzení; je otevřena i možnost, aby městský soud setrval na dříve vyjádřených závěrech anebo je přehodnotil (k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3479/21, II. ÚS 2958/21 nebo IV. ÚS 2805/21). Ústavní soud přitom nepřehlédl, že důvody kasace předchozího rozsudku městského soudu se týkaly otázek souvisejících s délkou posuzovaného řízení a s jeho významem pro stěžovatele, ve vztahu k nimž dovolací soud formuloval svůj právní názor, jenž byl pro městský soud následně závazný, zatímco ke kritériu složitosti řízení, které městský soud rovněž přehodnotil a k němuž stěžovatel výše zmíněnou právní otázku vztahoval, se dovolací soud závazně nevyjadřoval. Proto ústavní stížnost směřující také proti této části usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu