ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3706.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3706/2020-151
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce K. P. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 15/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 19 Co 231/2020-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 19 Co 231/2020-103, se v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 2020, č. j. 19 C 15/2020-73, v zamítavém výroku o věci samé ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 19 C 15/2020-73, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 61 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 138 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku znějícím na částku 200 000 Kč s příslušenstvím, který žalobce nárokoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 41/2014.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud předně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2013 a jeho předmětem byl žalobcův nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 38/2009. Žalobce svou žalobu původně podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, načež tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil odvoláním, po němž následovala ústavní stížnost i dovolání. Otázka místní příslušnosti soudu tak byla vyřešena až 27. 5. 2015, kdy Nejvyšší soud zmíněné dovolání zamítl. Obvodní soud pro Prahu 2 o předmětné žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 (žaloba byla zcela zamítnuta), který k žalobcově odvolání poté Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 částečně změnil (žalobci byla přiznána částka 35 000 Kč s příslušenstvím, jinak bylo zamítnutí žaloby potvrzeno), načež Nejvyšší soud na základě podaného dovolání rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 tento rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze proto znovu posuzoval žalobcovo odvolání proti zmíněnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, načež rozsudkem ze dne 2. 10. 2019 tento rozsudek opět částečně změnil (žalobci byla přiznána částka 42 500 Kč s příslušenstvím, jinak bylo zamítnutí žaloby znovu potvrzeno). I tento rozsudek byl poté napaden dovoláním žalobce, o němž však v době, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně, nebylo rozhodnuto, přičemž posuzované řízení tehdy trvalo 6 let a 10 měsíců. V posuzovaném řízení byla zjištěna celkem 3 období, po která byl soud nečinný a jejichž celková délka činila 3 roky a 1 měsíc. Žalobce, který svůj nárok na přiznání požadovaného finančního zadostiučinění u žalované předběžně uplatnil dne 25. 7. 2019, se na délce řízení významně nepodílel, přičemž zvýšený význam tohoto řízení ve vztahu ke své osobě netvrdil.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových závěrů, které vycházelo z aplikace §1 odst. 1, §5, §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. Žalobci přisvědčil v názoru, že posuzované řízení bylo v okamžiku, kdy soud prvního stupně rozhodoval, nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, a že žalovaná proto odpovídá za náhradu nemajetkové újmy, která žalobci tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Tuto náhradu lze, vzhledem ke zjištěným okolnostem, žalobci poskytnout pouze ve formě peněžitého zadostiučinění.
5. Výši přiznaného zadostiučinění poté soud prvního stupně stanovil jako součet částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení, a dalších částek 15 000 Kč připadajících na každý další rok tohoto trvání, načež výslednou částku 87 500 Kč snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti řízení dané rozhodováním o otázce místní příslušnosti soudu, jež proběhlo (z procesní aktivity žalobce) před soudy všech stupňů i před Ústavním soudem, jakož i rozhodováním o meritu věci, do kterého byly rovněž zapojeny soudy všech stupňů, z čehož Městský soud v Praze ve věci rozhodoval dvakrát. Za současného konstatování, že zbývající kritéria upravená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. již žádnou další úpravu výše finančního zadostiučinění neodůvodňují, proto soud prvního stupně tento žalobcův nárok vyčíslil na částku 61 250 Kč s příslušenstvím, ohledně níž žalobě vyhověl.
6. K odvolání žalobce i žalované ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná. Za správný označil také právní závěr, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl, a v souladu s nímž žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena. Ke stanovení totožné výše finančního zadostiučinění, jakou žalobci přiznal soud prvního stupně, však odvolací soud dospěl na základě odlišné úvahy o zohlednění jednotlivých kritérií upravených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Základní částku, kterou i odvolací soud vyčíslil na 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další rok, po který toto řízení probíhalo, totiž odvolací soud nejprve snížil o 20 %, a to pro procesní složitost řízení, načež s poukazem na postup soudu v tomto řízení, který se vyznačoval opakovanými průtahy, tuto částku navýšil o 10 %. Závěrem pak odvolací soud předmětnou částku snížil o dalších 20 %, což učinil s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobce, neboť se v jeho případě jedná o „řetězení kompenzačních řízení“. Pokud žalobce v odvolání požadoval zahrnout do celkové délky řízení, za níž mu mělo být zadostiučinění přiznáno, také dobu, která uplynula ode dne, kdy svůj nárok předběžně uplatnil u žalované, odvolací soud tuto jeho námitku neshledal důvodnou, neboť žalobce uvedený požadavek v žalobě nevznesl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a kterou bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí je „jako celek“ v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
10. Dále žalobce považuje podané dovolání za přípustné také proto, že dovolací soud ve svém rozhodování dosud nevyřešil otázku, zda se při posuzování přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení, jehož předmětem byla rovněž kompenzace nepřiměřené délky řízení, použijí stejná kritéria upravená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jaká se uplatnila v původním (předcházejícím) kompenzačním řízení, či nikoliv, a zda se od státu vyžaduje při projednávání kompenzačních řízení zvláštní péče. Řešení, které ve vztahu k této otázce přijal odvolací soud, pokud vyšel ze shodných kritérií, jaká upravuje zmíněné zákonné ustanovení, je přitom nesprávné a odporuje žalobcem označené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Totéž dle dovolatele platí i ve vztahu k otázce, zda se i v případě nepřiměřené délky tohoto typu soudních řízení snižuje finanční kompenzace za první dva roky jejich trvání o 50 %, když kompenzační řízení (vedené na dvou stupních soudní soustavy) by dle zmíněné judikatury ESLP dobu dvou let nemělo přesáhnout.
11. Odvolací soud se podle žalobce v napadeném rozhodnutí také odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť do celkové délky posuzovaného kompenzačního řízení nesprávně nezahrnul dobu od uplatnění nároku na požadované odškodnění u příslušného úřadu (maximálně však dobu 6 měsíců), byť žalobce tento požadavek v řízení před soudem prvního stupně rovněž vznesl (v žalobě a v podání ze dne 29. 4. 2020). Konkrétně se tak odvolací soud odchýlil od závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4346/2013, a z rozsudků ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017.
12. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, jehož se odvolací soud dle názoru žalobce rovněž dopustil, dopadá též na řešení otázky (ne)zohlednění dalšího průběhu dosud neskončeného posuzovaného řízení, který se váže k době mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně (23. 6. 2020) a rozhodnutím odvolacího soudu (7. 10. 2020). Žalobce přitom v žalobě uvedl, že se domáhá odškodnění za celou délku tohoto řízení.
13. Žalobce se dále domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tím, že soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat finanční rozpětí odškodnění spadající do intervalu mezi 15 000 a 20 000 Kč za rok trvání řízení, byť tyto částky byly poprvé vyčísleny již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, od jehož vydání uplynulo více než 10 let. Požaduje proto, aby tato právní otázka, kterou se již dovolací soud zabýval ve svém usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, byla nadále dovolacím soudem posouzena jinak.
14. Podle žalobcova přesvědčení rozsudek odvolacího soudu odporuje i závěrům vyplývajícím z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, pokud dospívá k závěru o sníženém významu posuzovaného kompenzačního řízení pro žalobce, a to aniž by tomu předcházela odpovídající procesní aktivita žalované, která by své obecně formulované tvrzení o tomto sníženém významu též řádně prokázala. S tím pak souvisí otázka, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena, a totiž, zda kompenzační řízení za nepřiměřenou délku řízení je svou podstatou řízením se sníženým významem pro poškozeného. Závěr o tom, že tomu tak není, přitom žalobce dovozuje z jím uváděné judikatury ESLP.
15. Také při zohlednění postupu rozhodujícího orgánu jako jednoho z kritérií upravených v§31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se odvolací soud podle žalobce od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil (konkrétně od jeho rozsudku ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017), pokud nepřihlédl též k průtahům, ke kterým v rámci posuzovaného kompenzačního řízení došlo v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 4465/2017 trvajícím 1 rok a 10 měsíců. Napadené rozhodnutí v této části nadto odporuje závěrům plynoucím z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a taktéž ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pokud odvolací soud považoval průtahy zapříčiněné nesprávným postupem orgánu veřejné moci za vlastní základ nároku, a při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění k nim proto nepřihlédl.
16. Konečně poslední otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobcova názoru od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, je otázka proporcionality ve vztahu ke složitosti řízení. Jeho rozhodnutí totiž nezohledňuje, že postup orgánů veřejné moci přispěl k celkové délce řízení výrazně vyšší měrou, než složitost věci. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu se závěrem plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Klade-li pak odvolací soud žalobci k tíži úspěšné využití opravných prostředků, aniž by se zabýval tím, co tuto žalobcovu úspěšnost způsobilo, odchýlil se též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. Nadto žalobce považuje napadený rozsudek v této části za vnitřně rozporný.
17. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
23. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, žalobce žádnou konkrétní právní otázku nevymezil, když žádná taková otázka neplyne ani z jím citované části odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu proto dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované výše citovaným ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
24. Otázka, zda se pro posuzování délky kompenzačního řízení použijí odlišná kritéria než ta, kterými se posuzuje délka řízení původního, a navazující námitka, že je v těchto řízeních od státu vyžadována zvláštní péče, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích (od nichž se odvolací soud v posuzovaném případě neodchýlil) ustáleně konstatuje, že důvod pro takovýto závěr z judikatury ESLP nevyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.
25. Ve vztahu k žalobcově námitce, že výše odškodnění by se za první dva roky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení neměla krátit o polovinu, neboť judikatura ESLP v těchto případech výslovně určuje lhůtu, během které nárok má být projednán, se odvolací soud neodchýlil od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Již ve Stanovisku Nejvyšší soud obecně uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu“. Rovněž z dovolatelem akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13) je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (shodně viz např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021).
26. Domnívá-li se žalobce, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou ze Stanoviska, ani ve vztahu k této otázce dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené judikatury dovolacího soudu taktéž neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.
27. Odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou žalobce v dovolání rovněž poukázal, zmínil-li rozsudky ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, a ze dne ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, jakož i Stanovisko, neodchýlil ani při řešení otázky promítnutí postupu rozhodujícího orgánu v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž patrné nejen to, že si odvolací soud byl rozdílu mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v řízení vědom (když zjištěné průtahy v řízení hodnotil právě v kontextu celkové doby posuzovaného řízení), ale i to, že se otázkou postupu soudu v posuzovaném řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. zabýval, přičemž s odkazem na zjištěné průtahy z tohoto důvodu základní částku stanoveného zadostiučinění posléze též přiměřeně navýšil.
28. Pokud pak odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění (která nelze v dovolacím řízení zpochybnit – viz §241a odst. 1 o. s. ř.) uzavřel, že celková délka zjištěných průtahů odůvodňovala navýšení základní částky odškodnění o 10 %, žalobcův nesouhlas s tímto závěrem přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Při přezkumu výše či formy zadostiučinění Nejvyšší soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014). Odvolací soud se nadto neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že za situace, kdy postup soudu v posuzovaném řízení nebyl extrémně nesprávným (žalobce dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud, s většinou opravných prostředků, jimiž brojil proti vydaným rozhodnutím, neuspěl, přičemž zrušení rozsudku Městského soudu v Praze k jeho dovolání nebylo odůvodněno závažnými procesními vadami, jakými jsou nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, nýbrž bylo odůvodněno nesprávným právním posouzením věci), není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
29. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ohledně otázky posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru dovolatele odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, pokud nezohlednil, že složitost věci měla v porovnání s vadami, ke kterým v řízení došlo, na délku řízení podstatně menší vliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž plyne, že se odvolací soud oběma těmito kritérii nejen výslovně zabýval, ale současně též objasnil, jakými úvahami se při stanovení podílu obou dotčených kritérií na výsledné částce řídil. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil ve zmíněném rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo i v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, se tudíž nevzepřel. Výsledek, k němuž odvolací soud v nyní řešené věci dospěl, a podle kterého zjištěná procesní složitost posuzovaného řízení (vyvolaná tím, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí) odůvodňuje snížení základní částky odškodnění o 20 %, zatímco pro postup orgánu veřejné moci v tomto řízení je tuto částku třeba navýšit o již zmíněných 10 %, nadto není zcela zjevně nepřiměřený, a proto řešení této parciální otázky dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
30. Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícího se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zahrnutí doby, jež uplynula mezi okamžikem předběžného uplatnění nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem u příslušného orgánu státu podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. do dne podání žaloby v této věci, do celkové délky trvání posuzovaného kompenzačního řízení, jakož i ve vztahu k otázce promítnutí dalšího průběhu dosud neskončeného posuzovaného řízení do požadovaného zadostiučinění, o němž je rozhodováno ve fázi odvolacího řízení, a k otázce významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Při řešení těchto otázek se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
34. Podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).
35. Podle §15 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
36. Podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
37. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, přijal na podkladě rozhodovací praxe ESLP závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb. nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Stejný závěr pak Nejvyšší soud znovu zopakoval např. v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019. Nezapočítal-li tedy odvolací soud dobu předběžného projednání u úřadu podle §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb. (avšak jen v maximální délce 6 měsíců) do celkové délky řízení, odchýlil se v tomto rozsahu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Důvod, pro který odvolací soud takto postupoval a v souladu s nímž se měl žalobce v řízení domáhat pouze odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu až v době počínající okamžikem, kdy v posuzovaném řízení podal žalobu, tj. až ode dne 1. 8. 2013, přitom v obsahu spisu oporu nenalézá. Žádné takovéto omezení totiž z podané žaloby neplyne (viz v ní obsažený údaj, že „žalobce požaduje odškodnit za celou délku řízení, tedy nejen do dne podání žádosti o odškodnění“), přičemž dovodit jej nelze ani z následných žalobcových podání ze dne 10. 3. 2020 a 29. 4. 2020, v nichž žalobce shodně poukazoval na to, že „… počátek kompenzačního řízení je ve smyslu konstantní judikatury brán od uplatnění nároku na náhradu škody u žalovaného“ (viz č. l. 33 a 57 spisu).
38. Při řešení otázky celkové délky řízení, z níž je třeba podle §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet, se odvolací soud navíc odchýlil také od závěru, který ustálená judikatura dovolacího soudu zformulovala ve vztahu k těm posuzovaným řízením, která v době rozhodování soudu prvního stupně dosud nebyla skončena. Nejvyšší soud v této judikatuře konstatoval, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 156/2020). V nyní řešeném případě přitom žalobce v žalobě doslova uvedl, že požaduje odškodnit za celou délku řízení, přičemž v již zmíněných navazujících podáních ze dne 10. 3. 2020 a 29. 4. 2020 údaj o délce tohoto řízení vždy ke dni vyhotovení toho kterého podání aktualizoval. Aktuální údaj o délce posuzovaného řízení spolu s údajem o tom, že toto řízení stále probíhá, pak žalobce prezentoval i v průběhu jednání odvolacího soudu konaného dne 7. 10. 2020, jak patrno ze zvukového záznamu o tomto jednání. Nelze se tudíž domnívat, že by žalobce v řízení, a to i před odvolacím soudem, dostatečně neprojevil svůj úmysl požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou délkou celého řízení. Odvolací soud měl tedy vzhledem k výše uvedené judikatuře vzít v úvahu i tu část posuzovaného řízení, jež proběhla v období mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně dne 23. 6. 2020 a dnem, kdy odvolací soud vyhlásil dne 7. 10. 2020 vlastní rozhodnutí. Takto však odvolací soud nepostupoval.
39. Právní posouzení otázky celkové délky posuzovaného řízení, které z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, je tudíž z uvedených důvodů neúplné, a tudíž nesprávné.
40. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
41. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
42. V daném případě odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že posuzované řízení mělo pro žalobce snížený význam, pročež je namístě základní částku finančního zadostiučinění snížit o dalších 20 %. Učinil tak ale bez toho, aby obecné tvrzení žalované o tomto sníženém významu, jež žalovaná v průběhu řízení uplatnila, opřel o konkrétní důkazně podloženou skutečnost. Svůj závěr totiž založil pouze na tom, že posuzované řízení je řízením kompenzačním, u něhož Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, akcentuje „zdrženlivost ze strany soudu“, a to právě z důvodu možného snížení jeho významu pro poškozeného. Takto dosažený závěr však z pohledu výše citované judikatury Nejvyššího soudu neobstojí.
43. Ústavní soud ve zmíněném nálezu uvedl, že „i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“. Z toho plyne, že závěr o sníženém významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nelze vztáhnout obecně na každé kompenzační řízení (jak ostatně judikatura Nejvyššího soudu dovodila např. v již výše zmíněném rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017), nýbrž takový závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých kompenzačních řízení ke zneužití svých práv uchyluje. Žádné zjištění, jež by o takové konkrétní skutečnosti svědčilo, však odvolací soud v napadeném rozsudku neučinil (když obdobně, jako soud prvního stupně, k této otázce neprovedl žádné dokazování). Rovněž i v případě otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné.
44. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části (jakož i v závislých výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
45. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění přihlédne též k dosud opomenutým skutečnostem vztahujícím se k celkové délce posuzovaného řízení a významu jeho předmětu pro žalobce, načež zváží, zda a popř. jak se tato okolnost do výsledného zadostiučinění promítne.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu