ECLI:CZ:US:2022:1.US.1571.22.1
sp. zn. I. ÚS 1571/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Stündla, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rytířská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1490/2021-605 ze dne 30. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace INSIA a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 6 165 574 Kč jako náhrady škody vzniklé (původně dvěma obchodním korporacím, v nichž byl stěžovatel společníkem) jejím pochybením při výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele při pojišťování majetku. Rozsudkem nalézacího soudu č. j. 26 C 60/2016-496 ze dne 15. 10. 2019 (v pořadí druhým) byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 15 Co 49/2020-545 ze dne 2. 2. 2021. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") částečně pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a částečně jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti především namítá, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že v dovolání nebyla uvedena způsobilá právní otázka, je formalistický. Nevypořádání se s dovoláním meritorně je podle stěžovatele porušením zákonného postupu Nejvyššího soudu a je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu. Stěžovatel je přesvědčen, že jím formulovaná právní otázka, spočívající v tom, že odvolací ani nalézací soud se nevypořádaly s jeho argumentaci ve smyslu tvrzené objektivní odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu s tím, že ta nesplnila podmínky liberace, zakládá přípustnost jeho dovolání. Stěžovatel přitom v dovolání uvedl, že jde o situaci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla dosud ve vztahu k odpovědnosti pojišťovacího zprostředkovatele za škodu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Dále v dovolání namítal, že hodnocení soudů týkající se datace stěžejního písemného důkazu jsou v extrémním rozporu se skutečností.
4. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti, napadeného usnesení a přiloženého dovolání dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání kvalifikované vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, ale je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
6. Podle Ústavního soudu není nutné, aby byla otázka v dovolání explicitně formulována jako věta tázací či měla jinou konkrétní formu. Vyplývá-li tato otázka z obsahu dovolání, je na Nejvyšším soudu, aby ji náležitě reflektoval, opačný postup by znamenal porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny; zároveň však není úlohou Nejvyššího soudu, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/17 ze dne 6. 6. 2017 (N 97/85 SbNU 619)].
7. Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, avšak samotným vymezením důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka (obdobně srov. např. Nejvyšším soudem citovaná usnesení sp. zn. IV. ÚS 1729/21 ze dne 27. 7. 2021 či sp. zn. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1817/21 ze dne 27. 7. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že ačkoliv stěžovatel avizoval otázku hmotného práva, výslovně ji nezformuloval; polemizuje-li s právním posouzením ústícím v závěr, že vedlejší účastnice nesplnila podmínky liberace, jde o vyjádření nesouhlasu s právním posouzením věci odvolacím soudem, které je navíc vůči němu argumentačně mimoběžné. Nejvyšší soud se následně z obsahu stěžovatelova pokusil dovolání vyvodit způsobilou právní otázku, avšak žádnou neshledal (k čemuž navíc doplnil, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá, viz str. 2 napadeného usnesení).
9. Ústavní soud se závěrem Nejvyššího soudu ztotožňuje. Z dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu zjistil, že stěžovatel nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolání pouze rekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, aniž by formuloval konkrétní právní otázku a v návaznosti na ni řádně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání, jenž by byl podle jeho mínění ve vztahu k nastolené otázce naplněn. Stěžovatel v dovolání uvedl k formulaci způsobilé právní otázky toliko, " [...] že se jedná o situaci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud ve vztahu k odpovědnosti pojišťovacího zprostředkovatele za škodu podle ZPojZprostř (jako na jeho činnost se vztahující zvl. právní úpravy) v rozhodování dovolacího soudu vyřešena". Dále stěžovatel odkazuje na body dovolání, v nichž navrhuje, jak by měla být v řízení explicitně nepoložená otázka Nejvyšším soudem vyřešena; avšak polemika s právními (natož skutkovými) závěry soudů nižších stupňů vymezení přípustnosti dovolání nezakládá.
10. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda jsou skutková zjištění odvolacího a nalézacího soudu o tom, v jaký den byl podepsán písemný důkaz - záznam informací, v extrémním rozporu s provedenými důkazy [o jakou situaci jde, přitom vyložil s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 391/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 181/38 SbNU 449)], coby - obecně - způsobilé otázky procesního práva (srov. bod 55 již citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). S odkazem na argumentaci uvedenou v bodu 16 rozsudku odvolacího soudu následně Nejvyšší soud dospěl k ústavně konformnímu závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nejenže nenesou znaky libovůle, ale navíc stěžovatel pominul, že hodnocení důkazů se týká dvou samostatných právně relevantních skutkových závěrů, na které je navázáno právní posouzení, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby. Jelikož je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, věcný přezkum posouzení stěžovatelem vznesené procesní otázky nemohlo za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, a proto je dovolání nepřípustné jako celek (viz str. 3 napadeného usnesení a tam citovanou judikaturu).
11. Dovolání stěžovatele tak částečně neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem je spatřována jeho přípustnost; přitom absence této obligatorní náležitosti dovolání představuje vadu, pro kterou nebylo možno v dovolacím řízení (v namítaném rozsahu) pokračovat. Odmítl-li proto Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., neshledává v takovém postupu Ústavní soud ústavněprávní deficity (jako například jím často vytýkaný přepjatý formalismus), jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu