ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1490.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1490/2021-605
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce D. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rytířská 403/16, proti žalované INSIA a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, identifikační číslo osoby 48034479, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, o zaplacení částky 6 165 574 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 60/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 15 Co 49/2020-545, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je povinnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezbytně předpokládá zformulování otázky hmotného nebo procesního práva (na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu) a uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má jít).
Žalobce dovolání rozdělil na jednotlivé části, a to I. až VI. V části I. a II. zrekapituloval svá skutková tvrzení, v části III. předestřel své právní posouzení vzniku nároku na náhradu škody, v části IV. vymezil dovolací důvod. Poukázal na to, že nesprávné právní posouzení spatřuje jednak v úvaze o tom, „že nebylo možné stihnout včas pojištění majetku tak, aby pokrývalo všechna myslitelná rizika hned od 1. 6. 2013“, neboť toho „se dalo dosáhnout buď uzavřením pojistné smlouvy do 21. 5. 2013 nebo uzavřít smlouvu k 1. 6. 2013 a pak zajistit vyloučení uplatnění výluky“, jednak v pochybnosti „o dataci podepsaného dokumentu ze dne 11. 5. 2013“, což má za skutkové zjištění „s extrémním rozporem se skutečností“. V části V. se vyjádřil k přípustnosti a rozsahu dovolání. Uvedl: „Žalovaná totiž nesplnila podmínky liberace … a z toho důvodu odpovídá za škodu vzniklou oběma poškozeným společnostem“, přičemž jde „o situaci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud ve vztahu k odpovědnosti pojišťovacího zprostředkovatele za škodu“ podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Část VI. pak obsahuje dovolací návrh.
Z analýzy dovolání vyplývá, že ačkoliv žalobce avizoval otázku hmotného práva, výslovně takovou otázku nezformuloval. Prosazuje-li své právní posouzení ústící v závěr, žežalovaná nesplnila podmínky liberace, jde pouze o polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem, která je vůči němu navíc argumentačně mimoběžná. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda právní otázka prima facie nevyplývá z obsahu dovolání.
Vztáhl-li žalobce nesprávnost právního posouzení nejprve k úvaze o nemožnosti stihnout pojištění uzavřít včas, jak uvedl odvolací soud v bodě 17 napadeného rozsudku, pak k takto vymezenému důvodu dovolání (k tomu, že vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, a sp. zn. IV. ÚS 1817/21), právní otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání (kromě toho je z vymezení dovolacího důvodu zřejmé, že žalobce ve skutečnosti brojí proti skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá). Při absenci vymezení konkrétní právní otázky, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, nemohlo (již z tohoto důvodu) ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dojít. Uvedení předpokladu přípustnosti je v tomto případě bezvýznamné. V tomto rozsahu je dovolání vadné.
Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické.
Namítá-li žalobce dále, že skutkové zjištění, že záznam byl ve skutečnosti vyhotoven a podepsán až 16. 5. 2013, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, pokládá otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady (srov. výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 55). Tato otázka ovšem přípustnost dovolání nezakládá. Nejenže hodnocení důkazů odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozeným zjištěním [k takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální (logickou) oporu v provedeném dokazování] a nenese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) [k tomu srov. arugmentaci odvolacího soudu uvedenou v bodě 16 odůvodnění napadeného rozsudku], nýbrž hodnocení důkazů se týká dvou samostatných právně relevantních skutkových závěrů o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou, na něž je navázáno právní posouzení, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby.
Žalobce přehlíží, že odvolací soud potvrdil ve věci samé zamítavý rozsudek soudu prvního stupně předně z toho důvodu, že „nebyl prokázán požadavek žalobce zastupujícího poškozené společnosti, aby pojištění bylo sjednáno účinně včetně pojištění proti povodním již od 1. 6. 2020“ (správně 2013). Až následně dodal, že „i pokud by byl tento požadavek prokázán, zřejmě by nebylo možné s ohledem na časovou posloupnost úkonů toto pojištění včas sjednat“ (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku).
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a z jiných, než žalobcem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení této procesní otázky nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek [obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32Cdo 5169/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020].
Vzhledem k absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání jednak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.), jednak není přípustné, a proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu