ECLI:CZ:US:2022:1.US.1745.22.1
sp. zn. I. ÚS 1745/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Konstantina Mashinskeho, t. č. neznámého pobytu, zastoupeného JUDr. Kristýnou Spurnou, advokátkou, sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. května 2022 č. j. 10 Co 190/2021-240, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je vlastníkem tří bytových jednotek v domech, které spravuje vedlejší účastník. Vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") domáhal po stěžovateli zaplacení 124 409,20 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku za služby spojené a užíváním bytů. Protože je stěžovatel cizinec, nemá na území České republiky povolení k pobytu a nebyl zjištěn jeho pobyt ani zaměstnavatel, okresní soud usnesením ze dne 1. 12. 2020 č. j. 13 C 333/2019-125 stěžovateli jako osobě neznámého pobytu určil pro řízení o žalobě vedlejšího účastníka opatrovnici (§29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Okresní soud posléze rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 13 C 333/2019-190 řízení co do částky 5 254 Kč zastavil (I. výrok), ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi doplatit soudní poplatek (III. výrok) a zaplatit státu 16 201,80 Kč za náklady řízení (IV. výrok).
3. Vedlejší účastník proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal odvolání. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník vzal žalobu zpět s tím, že se dohodl se stěžovatelem na zaplacení dluhu a uzavřeli spolu smlouvu o smlouvě budoucí kupní k uvedeným bytům. Vedlejší účastník se rovněž vzdal práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zrušil uvedený rozsudek krajského soudu a řízení zastavil (I. výrok), uložil stěžovateli zaplatit státu 16 202 Kč na nákladech prvostupňového řízení (II. výrok) a 10 360 Kč na nákladech odvolacího řízení (III. výrok) a opatrovnici stěžovatele přiznal odměnu za zastupování v odvolacím řízení (IV. výrok).
4. Krajský soud odkázal na §222a odst. 1 a 2 o. s. ř., podle kterého vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení zastaví. Nesouhlasí-li ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Vedlejší účastník vzal žalobu zpět v plném rozsahu a stěžovatel neprojevil nesouhlas se zastavením řízení. Šlo-li o náklady řízení, vedlejší účastník by měl právo na jejich náhradu podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., avšak výslovně se práva vzdal. Krajský soud uložil stěžovateli nahradit státu náklady řízení, protože svým chováním zavinil, že byla důvodně podaná žaloba vzata zpět.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížnost podala jménem stěžovatele jeho opatrovnice ustanovená okresním soudem pro řízení o žalobě vedlejšího účastníka. Opatrovnice stěžovatele odvozuje oprávnění podat za stěžovatele ústavní stížnost z titulu své opatrovnické funkce, protože ústavní stížností napadá rozhodnutí, které vzešlo z téhož řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3634/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jde-li o samotný obsah námitek, stěžovatel brojí proti své povinnosti hradit státu náklady řízení. Vedlejší účastník uvedl, že se se stěžovatelem dohodl na mimosoudním řešení věci, avšak pro uvedené tvrzení nepředložil ani neoznačil žádný důkaz. Ve sporném řízení přitom platí, že toho, kdo něco tvrdí, tíží důkazní povinnost. Okresní soud nadto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nemohlo proto dojít k naplnění hypotézy §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v neprospěch stěžovatele (zpětvzetí důvodně podaného návrhu pro chování stěžovatele). Povinnost k náhradě nákladů řízení měla být uložena vedlejšímu účastníkovi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu [srov. stěžovatelem odkazované usnesení sp. zn. II. ÚS 3634/11 a dále bod 32 nálezu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535) či bod 5 usnesení ze dne 20. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 261/21]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Napadená část v záhlaví uvedeného rozhodnutí se týká peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
9. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatel by měl být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - v záhlaví uvedeným rozhodnutím podstatně dotčen na svých majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá, tzv. bagatelnost své věci nereflektuje.
10. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se ostatně týká nákladů řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
11. Ústavní soud nepovažuje odůvodnění v záhlaví uvedeného rozhodnutí za zjevný projev svévole či libovůle a neshledává v nich takové ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah do rozhodování o (bagatelních) nákladech řízení. Krajský soud svoje závěry o ne/použití §146 odst. 2 o. s. ř. srozumitelně a logicky odůvodnil, když vycházel z tvrzení vedlejšího účastníka, přičemž posuzoval i namítanou důvodnost podané žaloby v řízení o odvolání vedlejšího účastníka, proti uvedenému rozsudku okresního soudu, a to i vzhledem k tomu, že se vedlejší účastník dohodl se stěžovatelem na zaplacení dluhu a uzavřeli spolu smlouvu o smlouvě budoucí kupní k uvedeným bytům. K této tvrzené skutečnosti stěžovatel v ústavní stížnosti materiálně ničeho nenamítá, vyjma námitek důkazních, které však v této souvislosti nemohou založit důvodnost ústavní stížnosti. Navíc jak bylo naznačeno shora, rozdílný náhled na interpretaci obyčejného zákona (bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný) sám o sobě není způsobilý porušit ústavně zaručená práva stěžovatele [srov. usnesení ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. IV. ÚS 22/02 (U 7/25 SbNU 367)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu