ECLI:CZ:US:2022:1.US.20.22.2
sp. zn. I. ÚS 20/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 4, Púchovská 2782/12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 8 Tdo 970/2021-16200, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020 sp. zn. 2 To 72/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018 č. j. 56 T 6/2017-14166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání.
Stěžovatel výslovně nenavrhl zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl na základě jeho dovolání zrušen výrok o trestu rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání v části týkající se výroku o trestu, a stěžovateli byl při nezměněném výroku o vině nově uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 365 000 Kč, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Celní správy České republiky na dobu deseti let. Protože však tento rozsudek ve své ústavní stížnosti označil jako napadený a vyjadřuje s ním nesouhlas, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího. V opačném případě by totiž musel ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další).
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Konkrétně brojí především proti tomu, jak trestní soudy hodnotily výpověď spoluobžalovaného J. Š. V této souvislosti poukazuje na rozpory ve výpovědích tohoto obžalovaného a tvrdí, že zejména odvolací soud tyto rozpory v podstatě nijak neřešil. Uvádí dílčí skutkové závěry nalézacího soudu, se kterými nesouhlasí, a odkazuje na výpovědi ostatních obžalovaných a některých svědků, z nichž podle něj vyplývá, že nebylo prokázáno přijetí úplatků ze strany obžalovaných celníků (včetně stěžovatele). Upozorňuje na to, že schůzky obžalovaného Š. s panem Z. nalézací soud vyhodnotil jako nezávadné, zatímco schůzky tohoto obžalovaného se stěžovatelem byly vyhodnoceny jako jeden z usvědčujících důkazů, což považuje za nelogické. Rozporuje závěr nalézacího soudu, že jeho vina je prokazována i některými listinnými důkazy a výpovědí obžalované L. T. T. T., z níž mělo vyplynout, že jej vůbec neznala.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s důkazy, které prokazovaly jeho nevinu, přičemž tento postup podle něj vedl k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Má za to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k provádění jednostranné selekce důkazů. Je rovněž přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebyl prokázán jeho úmysl získat činem značný prospěch. Poukazuje na délku trestního řízení, kterou považuje za nepřiměřenou. V této souvislosti upozorňuje na jednotlivé časové úseky trestního řízení, které mají prokazovat nedůvodné průtahy, ke kterým svým jednáním nijak nepřispěl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřují převážně k revizi hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje se skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Jestliže stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného J. Š., kterou trestní soudy vyhodnotily jako významný (nikoli však jediný) usvědčující důkaz, odkazuje Ústavní soud zejména na č. l. 142 rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Z něj je patrné, že nalézací soud uvedené rozpory nijak nepřehlížel a výpověď obžalovaného Š. pozorně hodnotil i s přihlédnutím k nim. Městský soud zejména upozornil, že nepřesvědčivé či pochybné části této výpovědi směřují ke snižování vlastní viny obžalovaného Š., nicméně ve vztahu ke skutečnosti, že celníky uplácel, jakož i k určení částky, kterou jim poskytoval, byla jeho výpověď konzistentní od počátku trestního řízení. Městský soud nenalezl žádné důvody, pro které by si měl obžalovaný Š. uplácení celníků (tj. i stěžovatele) vymyslet a tím i sebe nepravdivě obviňovat, zvláště když je jeho výpověď podporována dalšími, sice nepřímými, avšak vypovídajícími důkazy. Ústavní soud neshledává v těchto úvahách žádnou logickou vadu či jiné pochybení, na základě kterých by je měl rozporovat.
Také hodnocení ostatních usvědčujících důkazů městský soud důsledně a racionálně odůvodnil (srov. č. l. 142-143 rozsudku městského soudu). Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že tyto důkazy (lístky, na něž si obžalovaný Š. zaznamenával vlastní evidenci plateb, a směnky vystavované dalším obžalovaným S., jimiž mělo být vysvětlováno případné objevení peněz u tohoto obžalovaného) samy o sobě neprokazovaly, že úplatky od obžalovaného Š. dostával i on; to ostatně připustil na č. l. 145 svého rozsudku i nalézací soud. Na stejném místě však vysvětlil, že uvedené důkazy osvědčují pravdivost výpovědi obžalovaného Š. o předávání úplatků celníkům, přičemž neexistuje žádný rozumně myslitelný důvod, proč by si měl tento obžalovaný vymýšlet skutečnost, že původního příjemce daných částek, tj. obžalovaného S., nahradil právě stěžovatel. Do těchto úvah zapadalo i setkávání stěžovatele s obžalovaným Š., které bylo prokazováno protokoly o sledování stěžovatele. Obdobné platí i o výpovědi obžalované L. T. T. T., které navíc nalézací soud přiznal pouze podpůrnou hodnotu (srov. č. l. 143 rozsudku městského soudu).
Určitou opodstatněnost musí Ústavní soud přiznat námitkám stěžovatele směřujícím proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ostatně i Nejvyšší soud na č. l. 12 svého rozsudku konstatoval, že Vrchní soud v Praze pojal odůvodnění velmi úsporně. Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že tento soud odkazoval na precizní a velmi podrobné vypořádání důkazů a námitek stěžovatele, které byly součástí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a ztotožnil se s ním. Nejvyšší soud správně odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyplývá, že uvedený postup vypořádání se s námitkami obviněného nepředstavuje porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud se s uvedeným hodnocením napadeného usnesení odvolacího soudu ztotožňuje. Pro úplnost dodává, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17). Nemůže proto odhlížet od propracovaného a přesvědčivého odůvodnění rozsudku městského soudu, které (jak bylo výše uvedeno) samo o sobě spolehlivě vyvrací hlavní námitky stěžovatele.
Na rozsudek Nejvyššího soudu odkazuje Ústavní soud rovněž v souvislosti s tvrzením stěžovatele, že v řízení nebyl spolehlivě prokázán jeho úmysl získat činem značný prospěch, tedy naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku uvedené v §331 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud na č. l. 11 svého rozsudku v návaznosti na skutkové závěry nalézacího soudu vysvětlil, že minimální výše úplatků, kterou převzali spoluobžalovaný S. a stěžovatel, činila 5 229 000 Kč, a i když nebylo prokázáno, jaký díl z této částky každý z nich převzal, a i když se o úplatky dělili s dalšími celníky, musela na každého z nich připadnout částka nejméně 500 000 Kč, tedy značný prospěch. Nejvyšší soud kromě toho správně poukázal na to, že pro naplnění zmíněné kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §331 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku postačí pachatelův úmysl získat přijetím úplatku značný prospěch, přičemž stěžovatel k takovému cíli nepochybně směřoval (srov. k tomu též č. l. 145 rozsudku městského soudu).
Pokud jde o délku trestního řízení, kterou stěžovatel považuje za nepřiměřeně dlouhou, Ústavní soud nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že v kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález sp. zn. II. ÚS 535/03, na který ostatně sám stěžovatel odkazuje). Podobně judikatura ESLP vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, stížnost č. 21367/07). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno přihlédnout mj. ke složitosti věci, počtu spoluobviněných či k teritoriálnímu a časovému rozsahu trestné činnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/06).
Právě vzhledem k těmto kritériím lze i nyní posuzovanou věc řadit do kategorie obtížných případů. Rozsudek městského soudu se týká celkem 18 obžalovaných, z nichž většina je vietnamské národnosti. Šlo o korupční trestnou činnost páchanou po dobu několika let, zasahující do řad příslušníků Celní správy, což rovněž komplikovalo její objasnění. V neposlední řadě si nelze nepovšimnout, že rozsudek městského soudu má rozsah celkem 185 stran, což také vypovídá o náročnosti případu. Na základě těchto okolností Ústavní soud nepovažuje délku předmětného trestního řízení za nepřiměřenou. Podstatné v tomto směru pak je především to, že k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a s tím spojené délce trestního řízení trestní soudy přihlédly ku prospěchu stěžovatele při ukládání trestu (srov. č. l. 163 rozsudku městského soudu).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu