ECLI:CZ:US:2022:1.US.2003.22.1
sp. zn. I. ÚS 2003/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2022 č. j. 64 C 7/2015-246, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), se podává, že právní předchůdce stěžovatele - obchodní společnost SLI GmbH a stěžovatel jako fyzická osoba podali u soudu dne 16. 1. 2015 žalobu, kterou se domáhali odškodnění ze škodné události, která nastala dne 17. 1. 2011. Uvedli, že v katastru obce Dobřany došlo ke střetu vozidla Opel Corsa, ve vlastnictví obchodní společnosti SLI GmbH, a vozidla BMW, které bylo ke škodné události pojištěno u vedlejší účastnice jako žalované z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Obchodní společnost SLI GmbH se domáhala úhrady škody na vozidle ve výši 3 865 EUR, nákladů za znalecký posudek ve výši 554 EUR, za odtah vozidla do Spolkové republiky Německo ve výši 641,17 EUR, za odhlášení vozidla 125 EUR, za pronájem náhradního vozidla 490 EUR, tj. celkem 5 675,17 EUR, a za bezprostřední odtah 3 468 Kč. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal odškodnění bolesti ve výši 6 000 Kč podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), které prokazoval lékařským posudkem.
3. Usnesením ze dne 16. 8. 2016 obvodní soud připustil vstup stěžovatele do řízení jako nabyvatele práva obchodní společnosti SLI GmbH podle smlouvy o postoupení pohledávky. Usnesením ze dne 25. 4. 2019 bylo rozhodnuto o změně žaloby, když stěžovatel požadoval namísto plnění v cizí měně plnění v Kč, a to ve výši 139 807,81 Kč (5 675,17 EUR), a dále zaplacení částky 3 468 Kč a částky 6 000 Kč.
4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2019 č. j. 64 C 7/2015-174 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné nároky nejsou v příčinné souvislosti se zvláštní povahou provozu motorového vozidla.
5. O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 11. 2019 č. j. 19 Co 301/2019-206. O nároku stěžovatele ve výši 95 214,275 Kč (3 865 EUR) z titulu škody na vozidle, ve výši 13 647,76 Kč (554 EUR) za znalecký posudek na ocenění vozidla, ve výši 3 079,375 Kč (125 EUR) za odhlášení vozidla, ve výši 15 795 222 Kč (641,17 EUR) za odtah vozidla do Spolkové republiky Německo, ve výši 12 071,15 Kč (490 EUR) za pronájem náhradního vozidla, a nároku ve výši 3 468 Kč za bezprostřední odtah, bylo zamítavé rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno. Co do částky 6 000 Kč vyplývající z nároku stěžovatele na bolestné a nákladových výroků bylo rozhodnutí obvodního soudu zrušeno. Městský soud obvodnímu soudu uložil, aby opětovně posoudil všechny okolnosti významné pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků, tedy nejen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání jednoho z řidičů z hlediska porušení pravidel silničního provozu. Za tímto účelem též měl vyzvat stěžovatele mj. k doplnění skutkových tvrzení o nehodovém ději, který měl za následek pohmoždění hrudníku a vyvrtnutí krční páteře a prokázání těchto následků na jeho zdraví.
6. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 2 700 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žaloba s požadavkem, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 3 300 Kč s příslušenstvím, se zamítá. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 5 700 Kč a výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 3 496,60 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že porušení obecné prevenční povinnosti stěžovatele podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), spočívá v tom, že dne 17. 1. 2011 svým jednáním jako řidič vozidla naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle přestupkového zákona, když na čtyřproudém úseku silnice I. třídy, v katastru obce Dobřany řídil osobní vozidlo Opel Corsa, jel v levém jízdním pruhu za neznámým vozidlem, nestačil zabrzdit za dalším vozidlem, které zastavilo v levém pruhu před vozidlem BMW, které tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci, toto vozidlo objel zleva kolem svodidel a následně narazil do pravé boční strany vozidla BMW, jelikož porušil svou povinnost jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Soud uzavřel na podkladě provedeného dokazování, že příčinou vzniku škody bylo i protiprávní jednání poškozeného stěžovatele. Byl to zejména stěžovatel, kdo byl povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti a pozornosti, který bylo možno vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat, v důsledku něhož by byl objektivně posuzován způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě a zdraví. Obvodní soud hodnotil i okolnosti technické závady vozidla BMW. Protože v projednávané věci jde o souběh objektivní odpovědnosti provozovatele a odpovědnosti stěžovatele, jako řidiče vozidla Opel Corsa založené na subjektivním principu, soud stanovil rozsah odpovědnosti stěžovatele na vzniklém následku 50%, neboť jeho jednání nebylo vnímáno jako výlučné. Protože vyhláška č. 440/2001 Sb., se vztahuje jak k bodovému hodnocení ztížení společenského uplatnění, tak i bolesti, a stěžovatel neprokázal pohmoždění hlubších struktur krční páteře, soud stanovil bolestné podle položky S 134 - podvrtnutí a natažení krční páteře (maximum 20 bodů) a položky S 233 - podvrtnutí a natažení hrudní páteře (maximum 25 bodů) přílohy 1. odkazované vyhlášky. Z celkového bodového hodnocení 45 bodů x 120 Kč, tj. 5 400 Kč, pak po odečtu 50 % rozsahu zavinění stěžovatele, bolestné činí částku 2 700 Kč. S poukazem na výše uvedené obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 700 Kč včetně zákonných úroků z prodlení podle §517 občanského zákoníku, když se vedlejší účastnice nezaplacením dlužné částky řádně a včas dostala do prodlení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že obvodní soud v napadeném rozsudku vychází z předpokladu, že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným spácháním přestupku. Příkaz vydaný Městským úřadem Stod, odborem správním a dopravním (dále též jen "správní orgán") dne 30. 3. 2011 č. j. 2148/11/OSD však byl zrušen, neboť stěžovatel podal proti rozhodnutí vydanému v příkazním řízení včas odpor. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 546/12/OSD pak bylo přestupkové řízení podle §76 odst. 1 písm. t) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přestupkový zákon"), zastaveno.
8. Stěžovatel namítá, že v předmětném řízení bylo prokázáno, že stěžovatel v souvislosti s uvedenou dopravní nehodou nebyl uznán vinným přestupkem, obvodní soud však ke skutečnosti, že přestupkové řízení bylo zastaveno, nepřihlédl a navzdory právnímu názoru městského soudu vycházel z §135 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého je soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu (zde Městského úřadu Stod, odboru správního a dopravního) o tom, že byl spáchán, přestupek, a že jej spáchal stěžovatel. Obvodní soud tak zatížil své rozhodnutí vycházející z údajného spáchání přestupku stěžovatelem (kdy tento závěr měl zásadní vliv na posouzení zavinění dopravní nehody, a tedy na posouzení nároku stěžovatele na bolestné) extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a jeho skutkovými zjištěními. Na základě závěru, že se stěžovatel dopustil přestupku, pak soud rozhodl o jeho spoluzavinění na dopravní nehodě, a jeho nárok na bolestné pokrátil o 50 %.
9. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud ho náležitě nepoučil o nutnosti doložení zranění uvedeného při dopravní nehodě. Stěžovatel doložil lékařskou zprávou, jaká zranění při dopravní nehodě utrpěl. Byť byl vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a poučován o neunesení důkazního břemene, nebyl soudem konkrétně poučen, že soud nemá za prokázané právě pohmoždění hlubších struktur krční páteře. Stěžovatel poukazuje na to, že z ustálené judikatury vyplývá, že je třeba, aby byl účastník soudem poučen v konkrétních souvislostech o neúplnosti svých tvrzení a nedostatečnosti důkazů, tj. aby soud konkrétně vysvětlil, které jednotlivé skutečnosti nemá za prokázané. Výše uvedený vadný postup soudu měl za následek, že stěžovatel při absenci tohoto poučení, nevěděl, jaké konkrétní skutečnosti by měl prokázat, když z předložené lékařské zprávy ("vyvrtnutí krční páteře"), je dostatečně prokázané, že došlo k pohmoždění "hlubších" struktur.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 6 000 Kč, resp. částka 3 300 Kč, když ve zbývající části bylo žalobě stěžovatele vyhověno.
14. Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí nejen věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [§202 odst. 2 o. s. ř.], ani dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
15. Stěžovatel namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu, navíc v nyní posuzované věci stěžovatel porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nenamítá.
16. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícímu proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
17. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
18. K námitkám stěžovatele, že obvodní soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným spácháním přestupku a nepřihlédl k tomu, že přestupkové řízení bylo zastaveno, Ústavní soud uvádí, že v předmětné věci řízení skončilo rozhodnutím správního orgánu ze dne 24. 1. 2012, jímž bylo řízení proti stěžovateli ve věci přestupku zastaveno, což uvádí i obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Rozhodnutím o zastavení řízení soud vázán není, přičemž takové rozhodnutí ani neprokazuje, kdo je viníkem dopravní nehody. V souladu s §135 odst. 2 o. s. ř., však otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Otázku, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, si soud v civilním řízení nesmí posoudit jako předběžnou, to je záležitostí výlučné pravomoci trestního soudu. Z tohoto pravidla se ovšem připouští odůvodněné výjimky, např. právě v situaci, kdy bylo řízení zastaveno, neboť některé otázky (které soud potřebuje zodpovědět pro své rozhodnutí), například, zda došlo k porušení "pravidel silničního provozu", skončilo-li přestupkové řízení jinak než rozhodnutím o vině, zůstaly nevyřešené.
19. V předmětné věci vyšel obvodní soud ze skutkových zjištění, že stěžovatel porušil svou povinnost jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Stěžovateli byla původně uložena pokuta v přestupkovém řízení ve výši 2 500 Kč. Proti příkazu stěžovatel podal odpor, pak žádost o obnovu řízení. Dále vyšel soud ze zjištění, že na základě rozhodnutí správního orgánu ve věci obnovy řízení ze dne 2. 11. 2011 bylo řízení o přestupku zastaveno (č. l. 3 rozsudku obvodního soudu bod 7). Na základě učiněných skutkových zjištění pak obvodní soud dovodil porušení obecné prevenční povinnosti stěžovatele podle §415 občanského zákoníku tím, že dne 17. 1. 2011 svým jednáním jako řidič vozidla, naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle přestupkového zákona. Na podkladě provedeného dokazování soud uzavřel, že příčinou vzniku škody bylo i protiprávní jednání poškozeného stěžovatele. Uvedeným závěrům obvodního soudu nelze se zřetelem k výše uvedenému z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud ho náležitě nepoučil o tom, že soud nemá za prokázané právě pohmoždění hlubších struktur krční páteře. V předmětné věci městský soud ve svém kasačním rozsudku obvodnímu soudu uložil, aby vyzval stěžovatele k doplnění skutkových tvrzení o nehodovém ději, který měl za následek pohmoždění hrudníku a vyvrtnutí krční páteře a prokázání těchto následků na jeho zdraví. To znamená, že již z rozhodnutí městského soudu bylo stěžovateli zřejmé, že má svá skutková tvrzení o újmě na zdraví doplnit. Stěžovatel byl také obvodním soudem k doplnění skutkových tvrzení vyzván a poučován o neunesení důkazního břemene, což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje. V postupu obvodního soudu tak nelze spatřovat vybočení z mezí ústavnosti.
21. Ústavní soud uzavírá, že obvodní soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Napadené rozhodnutí obvodního soudu obsahuje srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Skutečnost, že po posouzení věci dospěl obvodní soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem vyhovění ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu