ECLI:CZ:US:2022:1.US.2064.22.1
sp. zn. I. ÚS 2064/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kýny, zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2022 č. j. 30 Cdo 586/2022-215, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 3 a 36 odst. 1 a 3 Listiny základních svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhém řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 EC 222/2010. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2021 č. j. 47 C 8/2020-150 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 19 895 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části žalobu zamítl či řízení zastavil. Obvodní soud shledal, že dané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé; trvalo 10 let a 4 měsíce. Stěžovateli náleží zadostiučinění v celkové výši 149 333 Kč, vedlejší účastnice v průběhu řízení část nároku uspokojila. Obvodní soud vyšel ze základní částky 16 000 Kč za rok trvání řízení (podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010).
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele zamítavý výrok ve věci samé, jakož i výrok o nákladech řízení, uvedeného rozsudku obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 16. 12. 2021 č. j. 15 Co 256/2021-202. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu brojil dovoláním, ve kterém tvrdil, že Nejvyšší soud by měl s ohledem na společenské změny přehodnotit způsob výpočtu tzv. základní částky odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení, aby výše zadostiučinění odpovídala růstu ekonomických ukazatelů (ceny a průměrné mzdy). Stěžovatel proto navrhnul, aby se výše zadostučinění odvíjela od aktuální výše průměrné mzdy, obdobně jako např. u tzv. bolestného při odškodnění újmy na zdraví.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl, neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud odkázal na svoje usnesení ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ve kterém se vyjadřoval k zohlednění ekonomického růstu u výpočtu zadostučinění za újmu spojenou s nepřiměřeně dlouhým řízením. Jde o to, že je třeba přiznat zadostiučinění ve výši odpovídající konkrétním okolnostem věci, nikoli nalézat "matematicky přesný výsledek" a právo aplikovat mechanicky. Nejvyšší soud dále odkázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které na přiměřenost zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, ani změny životní úrovně. Je dále pravdou, že rozpětí tzv. základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč podle stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 je obecně nastaveno výrazně výše, než 45 % toho, co za porušení práva na projednání věci bez průtahů či v přiměřené lhůtě přiznal Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věcech týkajících se České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud konečně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nějž je rozpětí tzv. základní částky určené stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010 přiměřené a odpovídající životní úrovni v České republice. Není proto důvod ustálenou rozhodovací praxi měnit.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jeho argumentací o možném výpočtu základní částky peněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhém řízení. Zdůrazňuje, že šlo o tvrzení rozhodné a Nejvyšší soud na ně měl reagovat, což neučinil, protože toliko mechanicky vyjmenoval svoji dosavadní judikaturu. Nejvyšší soud neuvedl konkrétní argumenty, proč nelze použít výpočet tzv. základní částky v závislosti na životní úrovni (podle průměrné mzdy). Podle stěžovatele je dále způsob výpočtu odškodnění zastávaný českými soudy diskriminační na základě národnosti, státní příslušnosti či bydliště. V praxi to znamená, že účastník řízení před českými soudy má nižší zadostiučinění než v jiných smluvních státech Úmluvy. Stěžovatel odkazuje na německou právní úpravu, podle které poškozeným náleží nárok ve výši 1 200 EUR za rok, a tvrdí, že Nejvyšší soud cíleně vytváří rozdíly mezi jednotlivými smluvními státy Úmluvy.
2. Stěžovatel dále tvrdí, že napadené usnesení je v rozporu s rozsudkem ESLP ze dne 10. 11. 2004 ve věci Apicella proti Itálii č. 64890/01, podle jehož §26 má výše tzv. základní částky být 1 000 EUR až 1 500 EUR za rok trvání řízení a u řízení týkajících se např. pracovněprávní problematiky, zdraví nebo života až 2 000 EUR za rok. Stěžovatel tvrdí, že v jeho věci šlo o pracovněprávní spor, a v porovnání toho, co by uznal ESLP jako přiměřené zadostiučinění (2 000 EUR za rok při kurzu 24,575 Kč za 1 EUR), stěžovatel obdržel toliko 33 % (16 000 Kč za rok), což nelze považovat za dostačující. Sám stěžovatel při výpočtu nároku vycházel z tzv. základní částky ve výši 23 000 Kč za rok trvání odškodněného řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s výší zadostiučinění za porušení svého práva na projednání věci bez průtahů či v přiměřené lhůtě. Tvrdí, že výše zadostiučinění, kterou mu obecné soudy přiznaly v předcházejících fázích řízení, je nepřiměřená životní úrovni v České republice a rozhodovací praxi ESLP a je diskriminační. Zprvu je třeba uvést, že Nejvyšší soud reagoval na námitky stěžovatele přednesené v dovolacím řízení věcně a korektně. Stěžovateli nelze přisvědčit, že Nejvyšší soud se nevypořádal se samou podstatou rozhodných tvrzení stěžovatele. Je pravdou, což uznal sám Nejvyšší soud, že stěžovatel se domáhal uplatnění výpočtu jako tzv. bolestného, tj. při zohlednění aktuální výše průměrné mzdy. Argumentace stěžovatele v tomto směru však nutně vychází z předpokladu, že dosavadní způsob určení základní částky zadostiučinění nevede k přiměřenému zadostiučinění, tj. není správný či dostatečný. Soustředil-li se proto Nejvyšší soud v napadeném usnesení na argumentaci, proč považuje dosavadní způsob výpočtu za dostatečný a proč nepovažuje ekonomické ukazatele, kterých se stěžovatel dovolává, za relevantní, je napadené usnesení z hlediska práva na přiměřené odůvodnění dostatečné. Rozhodné v tomto směru je, zda odůvodnění jako celek ve svém souhrnu na argumentaci stěžovatele věcně (a srozumitelně) reaguje, což napadenému usnesení nelze upřít, byť se tak děje převážně odkazy na dosavadní judikaturu, která je však věcná a výstižná (k tomu srov. např. nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21).
3. Jde-li o samotný obsah námitek stěžovatele, Ústavní soud odkazuje na body 44 až 45 nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21, ve kterém se Ústavní soud zabýval možným zohledněním ekonomických ukazatelů při rozhodování o výši zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení. Ústavní soud shledal, že (zjednodušeně řečeno) výpočet tzv. základní částky obecné soudy nezbavuje povinnosti individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých věcech, s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci (případně i k rostoucí životní úrovni v České republice). Obecně nastavené rozpětí tzv. základní částky potom Ústavní soud označil za přiměřené a odpovídající životní úrovni v České republice. Ústavní soud na odůvodnění uvedeného nálezu v podrobnostech odkazuje.
4. K zohlednění inflačních vlivů se Ústavní soud dále vyjádřil v bodu 11 usnesení ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 723/22, podle kterého se význam peněžitého zadostiučinění nevyčerpává pouhým porovnáním jeho výše např. k hodnotě "spotřebitelského koše". Jde o to, zda kvůli ekonomickým vlivům peněžité zadostiučinění postrádá svou satisfakční hodnotu. Jak ostatně Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515), "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétní věci přiznaná satisfakce nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Takové okolnosti však nyní posuzovanou věc nedoprovází, jak bude vyloženo dále.
5. Jde-li o odkaz stěžovatele na věc Apicella proti Itálii řešenou ESLP, Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 konstatoval, že ESLP v uvedené věci hovoří o uvedených částkách (sub 6) jako o určitém základním východisku. Současně však stanoví kritéria pro jejich úpravu, mezi něž náleží význam předmětu řízení pro stěžovatele, počet stupňů soudní soustavy, na kterých věc byla projednávána, chování stěžovatele a životní úroveň v dané zemi. Nadto Ústavní soud zdůraznil, že závěry (stěžovatelem odkazovaného) senátního rozsudku ESLP (ze dne 11. 10. 2004) ve věci Apicella proti Itálii byly do určité míry "korigovány" navazujícím rozsudkem velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 v téže věci. V něm se ESLP vyslovil v zásadě tak, že určení výše "spravedlivého zadostiučinění" je věcí jednotlivých smluvních států, ovšem částky, které budou na vnitrostátní úrovni přiznány, nesmí být zjevně nepřiměřené oproti částkám přiznávaným ESLP. Výkladem rozhodovací praxe ESLP Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený soud je ochoten akceptovat, obdrží-li poškozený alespoň 45 % částky, kterou by sám přiznal [viz obdobně bod 57 nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449)]. Platí proto, že mechanické srovnání s částkami přiznanými ESLP není vždy jednoznačným vodítkem, a to právě s ohledem na individuální okolnosti každé věci [srov. bod 22 nálezu ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 (N 55/60 SbNU 677) či bod 44 nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21].
6. Kromě toho, stěžovatel svoje závěry o srovnání částky přiznané obecnými soudy a částky, kterou by přiznal ESLP, staví na rozdílném posouzení jednotlivých kritérií pro navýšení či snížení základní částky, než ke kterému dospěly obecné soudy v jeho věci. Sám přitom svoji argumentaci tímto směrem nerozvíjí a Ústavní soud nemá důvod uvedené závěry obecných soudů jakkoli revidovat. Přiznaná tzv. základní částka pak není vzhledem k rozhodovací praxi ESLP nepřiměřená, na což ostatně (věcně) reaguje již Nejvyšším soudem (v napadeném usnesení) odkazovaná judikatura. Tzv. základní částka ve věci stěžovatele představuje při výpočtu podle kurzu, se kterým stěžovatel operuje, přibližně 65 % toho, co by mohl přiznat ESLP.
7. Jde-li konečně o tvrzení diskriminačních důsledků výpočtu tzv. základní částky, je nutné uvést, že sám velký senát ESLP se v rozsudku Apicella proti Itálii vyslovil v tom smyslu, že respektuje prostor pro uvážení jednotlivých smluvních států při určení zadostiučinění, a to v závislosti na právním systému, tradicích a životní úrovni jednotlivých států (srov. zejména §78). Jak se podává se shora uvedeného, česká soudní praxe exces nepředstavuje. Nelze stěžovateli ani přisvědčit, že kritériem pro určení výše zadostučinění je národnost, státní příslušnost či bydliště. Z uvedených důvodů zde proto ani soudní praxe diskriminační být nemůže. Rozdílná praxe smluvních států je odůvodněná.
8. Závěrem je třeba konstatovat, že napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Skutečnost, že po posouzení věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem vyhovění ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu