ECLI:CZ:US:2022:1.US.2319.22.1
sp. zn. I. ÚS 2319/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jiřího Kadlčíka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2022 č. j. 40 Co 89/2022-46 a soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 29. 12. 2021 č. j. 203 Ex 19788/14-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení svého práva podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení SMART Financial s.r.o., jako oprávněné (dále jen "oprávněná") proti stěžovateli jako povinnému o zaplacení částky 9 726,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty a o odvolání stěžovatele proti výroku II. rozhodnutí soudního exekutora o náhradě nákladů mezi účastníky.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že soudní exekutor usnesením pod bodem I. zastavil exekuci nařízenou podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 2887/2009; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), oprávněnému neuložil povinnost k náhradě nákladů exekuce (výrok III.) a nárok na náhradu nákladů exekuce nepřiznal rovněž soudnímu exekutorovi (výrok IV.). Soudní exekutor vyhověl návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, s nímž vyslovila souhlas oprávněná. Exekučním titulem byl rozhodčí nález ze dne 24. 6. 2009 č. j. 2887/2009, když usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ke dni 7. 1. 2010. Při rozhodování o nákladech exekuce ve smyslu §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) posoudil soudní exekutor procesní zavinění na zastavení exekuce tak, že vzhledem k pasivitě obou účastníků je nutno shledat zavinění na zastavení exekuce na obou stranách jako vyrovnané. Za této situace aplikoval ust. §150 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal. Za důvod zvláštního zřetele hodný označil stěžovatelem nezpochybněný závěr, že si předmětnou částku skutečně od oprávněné půjčil a nesplatil, ale v průběhu rozhodčího i exekučního řízení byl po dlouhou dobu zcela pasivní.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesení soudního exekutora v napadeném výroku II. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že exekuční řízení v předmětné věci bylo zahájeno dne 2. 11. 2009. Stalo se tak k návrhu oprávněné, na jehož základě byla usnesením Okresního soudu v Šumperku 7. 1. 2010 č. j. 22 EXE 4/2010-10 na majetek stěžovatele nařízena exekuce. Právním důvodem exekučního titulu byla pohledávka oprávněné ze smlouvy o úvěru č. 2007-5524 ze dne 6. 6. 2007. Krajský soud dále uvedl, že obecně platí, že východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení je určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce zastavena. Jestliže stěžovatel oprávněné vytýká, že exekuční řízení zahájila na základě nezpůsobilého exekučního titulu, je třeba připomenout, že exekuční řízení bylo zahájeno v listopadu 2009 a v této době oprávněné nemohla být známa pozdější nálezová judikatura Ústavního soudu. Krajský soud zdůraznil, že oprávněná důvodně vycházela z existence vykonatelného exekučního titulu a s ohledem na časové souvislosti nelze vyvozovat ani její procesní zavinění na zastavení exekuce, přičemž poukázal i na pasivitu stěžovatele jak ve splácení dluhu, tak i k délce doby, která uplynula od zahájení exekuce až po podání návrhu na její zastavení v roce 2021. V poměrech předmětné věci krajský soud uzavřel, že procesní zavinění na zastavení exekuce nelze shledat ani na oprávněné ani na stěžovateli. Z tohoto důvodu účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že jejím smyslem je bojovat proti "soudní svévoli", i když si je vědom skutečnosti, že v předmětném řízení jde o bagatelní částku. Podle jeho názoru není relevantní při rozhodování o nákladech na zastavení exekuce, kdy došlo k jejímu nařízení, ale doba kdy byla exekuce zastavena. Je přesvědčen, že procesní zavinění na zastavení exekuce leží na oprávněné, která vědomě předložila jako nezpůsobilý exekuční titul absolutně neplatnou úvěrovou smlouvu s neplatnou rozhodčí doložkou, čímž zavinila zahájení exekučního řízení. Byla to proto oprávněná, které měla podat návrh na zastavení exekuce a nikoli vyčkávat, až tak učiní stěžovatel jako povinný. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že souhlasil se závěrem soudního exekutora o zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky, aniž se však sám zabýval dalšími námitkami stěžovatele o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Tím krajský soud zatížil své rozhodnutí natolik významnou vadou, která činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek řádného odůvodnění. Ačkoli stěžovatelem v řízení uplatněná částka na vynaložené náklady řízení je bagatelní, je současně pro jeho nemajetnost, která byla rovněž důvodem dlouhodobého nesplácení poskytnutého úvěru, pro něj nikoli nevýznamnou. V souvislosti s úvěrovou smlouvou odkazuje stěžovatel na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 a I. ÚS 199/11.
Stěžovatel dále namítá, že procesní zavinění na zastavení řízení nebylo posouzeno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ani se závěry Ústavního soudu. Krajský soud se nevypořádal se závěry, uvedenými v nálezech sp. zn. I. ÚS 1707/17 a IV. ÚS 2728/17. Stěžovatel rovněž namítá nepředvídatelnost soudního rozhodování, jestliže v odvolání poukazoval na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, které měly být nosným podkladem i pro rozhodování v předmětné věci, aniž však tyto závěry vzal krajský soud při svém rozhodování v úvahu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zpochybňuje, resp. napadá především nákladový výrok II. napadeného usnesení soudního exekutora. V petitu ústavní stížnosti pak navrhuje jak zrušení všech výroků usnesení soudního exekutora, tak obou výroků usnesení krajského soudu. Stěžovatel však podal odvolání toliko proti výroku II. usnesení soudního exekutora, proto je část ústavní stížnosti směřující proti výrokům I., III., IV. usnesení soudního exekutora nepřípustná, neboť nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon o k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud úvodem připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak také vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 225/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14 a IV. ÚS 3380/14 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nečinil spornou skutečnost, že s oprávněnou uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž základě se mu dostalo sjednaného plnění, avšak následně se dostal do prodlení se splácením úvěru. Ani poté však stěžovatel neučinil žádné procesní kroky, které by vedly k přezkoumání platnosti předmětné úvěrové smlouvy, včetně rozhodčí doložky (stěžovatel namítá její absolutní neplatnost až v řízení o zastavení exekuce). Stejně zcela pasivní byl stěžovatel, jak ostatně konstatoval i soudní exekutor, v rozhodčím a exekučním řízení. V souladu s usnesením sp. zn. IV. ÚS 2677/18 Ústavní soud shodně konstatuje, že i v předmětné věci je při řešení otázky procesního zavinění na zastavení exekuce třeba vzít v úvahu rovněž časovou souvislost, protože exekuce byla zahájena již v roce 2009 a k jejímu zastavení došlo k návrhu stěžovatele až v roce 2021. Jestliže stěžovatel nyní tvrdí, že k nesplácení úvěru došlo pro jeho tíživou ekonomickou situaci, přičemž vůči oprávněné jde v takovém případě jen o "podnikatelské riziko", nelze rovněž v souvislosti s takovým chápáním plnění platebních povinností ze strany stěžovatele dospět k závěru, že by mu, v duchu zásady procesního zavinění na zastavení řízení, měly být přiznány požadované náklady řízení. Jinak řečeno, nebýt nezodpovědného chování stěžovatele, nebyla by ani exekuce a nevznikly by ve spojení s ní stěžovateli ani náklady na její zastavení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích rovněž akcentuje zásadu vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náleží práva).
Ústavní soud ověřil, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi argumenty stěžovatele, včetně jím uvedené judikatury jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního. Závěry vyplývající z judikatury nelze chápat jako absolutní a neměnné, soudy jsou v konkrétním případě oprávněny přihlédnout ke specifickým okolnostem věci a vyslovit případně odchylný názor, což však musí řádně odůvodnit.
Navíc jde v dané věci o částku bagatelní, která není sama o sobě schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/14 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Orgány veřejné moci svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu