ECLI:CZ:US:2022:1.US.2444.22.1
sp. zn. I. ÚS 2444/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LitFin SPV 7 s. r. o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 15 Co 228/2022-247 a usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 10. května 2022 č. j. 067 EX 17968/20-193, za účasti Městského soudu v Praze a JUDr. Juraje Podkonického Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, a obchodní společnosti VOLNÝ, a. s., sídlem Pobřežní 249/46, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. Juraj Podkonický (dále jen "soudní exekutor" nebo jen "exekutor"), uložil stěžovatelce, jako vedlejší účastnici řízení vedeného před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč za to, že mu na jeho opakovanou žádost neposkytla součinnost sdělením informací týkajících se povinné - obchodní společnosti VOLNÝ, a. s. (druhé vedlejší účastnice řízení), a její případné spolupráce s ní či vzájemných závazků, které požadoval, event. předložení dokladů této věci se týkajících. Soudní exekutor v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl důvody, proč takové dotazy činil, a popsal, jakým způsobem na jeho výzvu a posléze opakovanou výzvu stěžovatelka reagovala [nejprve odmítla poskytnout součinnost s tím, že jí exekutor nepředložil usnesení o nařízení exekuce, a poté, co byla exekutorem poučena, že od 1. 1. 2013 není exekuce nařizována usnesením a s ohledem na změnu §34 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekutor nemá povinnost prokazovat své oprávnění vést exekuci usnesením o jejím nařízení, opět odmítla součinnost poskytnout s tím, že nepatří mezi osoby uvedené v §33 odst. 1 exekučního řádu]. Soudní exekutor proto stěžovatelce s odkazem na §33 a §34 exekučního řádu, uložil pořádkovou pokutu.
3. Proti rozhodnutí soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením městského soudu bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno. Městský soud poukázal na to, že i kdyby stěžovatelka nebyla osobou uvedenou v §33 exekučního řádu, povinnost sdělit exekutorovi skutečnosti, na které jím byla dotázána, které mají význam pro exekuční řízení, pro ni vyplývá z §128 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který je ve vztahu k exekučnímu řádu předpisem subsidiárním (§52 exekučního řádu). Z dikce odůvodnění odvolání je zřejmé, že výzvu exekutora ignorovala svévolně, přestože jí v této věci exekutor poskytl podrobné poučení. Městský soud uvedl, že odvolací argument, že stěžovatelka exekutorovi součinnost poskytla, když mu na obě výzvy odpověděla, nemůže obstát, bylo-li obsahem obou jejích sdělení jednoznačné odmítnutí součinnosti z formálních důvodů, které navíc nebyly opodstatněné. K námitce stěžovatelky, že nepatří mezi osoby uvedené v §33 odst. 1 exekučního řádu, městský soud zdůraznil, že tato skutečnost ji ve smyslu §52 exekučního řádu ve spojení s §128 o. s. ř., nezprošťovala povinnosti poskytnout exekutorovi součinnost sdělením údajů, které s ohledem na průběh exekuce považuje exekutor za potřebné zjistit. Tím spíše pak ne, odkázal-li exekutor v žádosti o součinnost vedle §33 - §34 exekučního řádu, také na §128 a §129 o. s. ř. Postupu exekutora, který uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu, městský soud vytkl, že k uložení pokuty přistoupil s odkazem na §34 exekučního řádu, když stěžovatelka nebyla osobou, která by měla povinnost součinnosti podle §33 exekučního řádu. Protože byla dotázána na informace důležité pro exekuci, aniž byla osobou podřaditelnou pod výčet subjektů povinných k součinnosti podle §33 exekučního řádu, svědčila jí pouze obecná povinnost spolupráce podle §128 o. s. ř. Pořádková pokuta jí proto může být uložena podle §53 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že není povinna exekutorovi poskytnout součinnost, neboť nepatří mezi povinné osoby uvedené v §33 odst. 4 exekučního řádu, přičemž povinnost součinnosti jí exekutor nemůže uložit ani na základě přiměřené aplikace §128 o. s. ř. Výčet povinných osob uvedený v §33 exekučního řádu podle stěžovatelky nelze rozšiřovat prostřednictvím přiměřené aplikace §128 a §129 o. s. ř., neboť §128 a §129 o. s. ř., nelze přiměřeně použít na exekuční řízení. Uvedený závěr podle stěžovatelky potvrzuje i nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13 (N 164/74 SbNU 409), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Městský soud tak nesprávně dovodil povinnost stěžovatelky poskytnout soudnímu exekutorovi součinnost na základě §52 exekučního řádu ve spojení s §128 o. s. ř.
5. Stěžovatelka namítá, že exekutor neodůvodnil, jakým způsobem by jím požadované informace mohly vést ke zjištění majetku povinné, a tedy k naplnění účelu vedeného exekučního řízení. Žádosti exekutora tedy byly "žádostmi o sdělení jakýchkoliv informací o majetku povinné a její správě, které se konkrétní exekuce přímo nedotýkají", a byly tedy nepřípustné ve smyslu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3859/13. Soudní exekutor proto vůči stěžovatelce postupoval nezákonným a šikanózním způsobem.
6. Byla-li by stěžovatelka osobou povinnou poskytnout součinnost, pak by tuto součinnost poskytla. Stěžovatelka není účastníkem žádného právního vztahu s povinnou, požadované informace a dokumentaci k dispozici neměla, a nemohla je tedy exekutorovi poskytnout, neměla jí tedy být vyměřena pořádková pokuta. Protože exekutor stěžovatelku nepoučil, a nedal jí tak prostor pro výslovné sdělení této skutečnosti, nijak tuto skutečnost nezohlednil ve svém usnesení a stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu. Tuto skutečnost nezohlednil ani městský soud v napadeném usnesení, kterým usnesení exekutora potvrdil.
7. Stěžovatelka připouští, že soudnímu exekutorovi výslovně nesdělila, že není účastníkem právního vztahu s povinnou také proto, že to považovala za zbytečné, když exekutor nedbal takového výslovného sdělení od obchodní společnosti LitFin Capital a. s., a zaslal jí totožné žádosti. Na základě výslovného sdělení o absenci právního vztahu této obchodní společnosti s povinnou městský soud změnil usnesení exekutora o uložení pořádkové pokuty tak, že se pokuta neukládá. Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby ve shodných případech jedné obchodní společnosti pořádková pokuta udělena byla a druhé ne, pouze v závislosti na tom, zda soudního exekutora výslovně informuje o tom, že požadované informace a dokumentaci nemá k dispozici.
8. Závěr městského soudu, že exekutor mohl stěžovatelce uložit pokutu podle §53 o. s. ř., je podle stěžovatelky nesprávný, neboť podle §53 o. s. ř., lze uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení. Ačkoli stěžovatelka nebyla k součinnosti povinna, na žádosti exekutora odpověděla a v souladu se zákonem poukázala na nedostatky těchto žádostí, především na to, že k součinnosti není povinna. Stěžovatelka tedy postup exekučního řízení hrubě neztěžovala. Z toho je zřejmé, že nejsou splněny podmínky pro uložení pořádkové pokuty stěžovatelce ani podle §53 odst. 1 o. s. ř.
9. Stěžovatelka dovozuje, že tím, že jí byla uložena pořádková pokuta (přestože není osobou povinnou poskytnout součinnost exekutorovi a přestože exekutorovi součinnost poskytla), je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a představuje porušení výše uvedených práv stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.), je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, a proto náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu [srov. nálezy ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75) a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07 (N 42/48 SbNU 495)].
14. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, se zřetelem k tomu, že při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. To však Ústavní soud v předmětné věci nezjistil.
15. Ústavní soud současně poukazuje na to, že specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá v bagatelních věcech, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, kdy ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty ve výši 5 000 Kč. Je-li předmětem přezkumu Ústavního soudu rozhodnutí o částce tzv. bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení odepřen přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)] nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Obecným soudem provedené meritorní posouzení bagatelní věci Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe, či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
16. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že o výše popsanou extrémní situaci nejde. Soudní exekutor stěžovatelku opakovaně požádal o poskytnutí součinnosti podle §33 až §34 exekučního řádu ve spojení s §128 a §129 o. s. ř., žádostmi o sdělení informací týkajících se obchodní společností VOLNÝ, a. s., jako povinné, a její případné spolupráce s ní či vzájemných závazků, event. předložení dokladů této věci se týkajících, které byly dostatečně konkretizovány, a to včetně přesného označení exekuce, v jejímž rámci je součinnost vyžadována, a opakovaně ji poučil o možnosti uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí součinnosti. Odpověď, kterou stěžovatelka exekutorovi poskytla, nelze považovat za poskytnutí součinnosti, neboť stěžovatelka soudnímu exekutorovi na jeho dotaz informaci, že s obchodní společností VOLNÝ, a. s., není v žádném právním vztahu, a proto nedisponuje žádnými dokumenty, nesdělila. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka soudnímu exekutorovi součinnost odepřela, nelze postupu soudního exekutora, který stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu za neposkytnutí požadovaných údajů, z hlediska ústavnosti ničeho vytknout. Je sice třeba připustit, že uložení pokuty s odkazem na §34 exekučního řádu nebylo namístě, když stěžovatelka nebyla osobou, která by měla povinnost součinnosti podle §33 exekučního řádu, avšak skutečnost, že stěžovatelka nepatří mezi osoby označené v §33 odst. 1 exekučního řádu, ji ve smyslu §52 exekučního řádu ve spojení s §128 o. s. ř., nezprošťovala povinnosti poskytnout exekutorovi součinnost sdělením údajů, které s ohledem na průběh exekuce považuje exekutor za potřebné zjistit. Soudní exekutor v žádosti o součinnost přitom odkázal nejen na §33 až 34 exekučního řádu, ale také na §128 a §129 o. s. ř.
17. Závěr městského soudu, že ačkoli stěžovatelka nebyla povinnou osobou ve smyslu §33 exekučního řádu, měla obecnou povinnost součinnosti podle §128 o. s. ř., nelze považovat za nepřezkoumatelný ani svévolný. Byť stěžovatelka správně poukazuje na názor části doktríny, podle kterého se §128 o. s. ř., nepoužije, řídí-li se sdělování skutečností zvláštní úpravou v §33 exekučního řádu (HROMADA, M. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, §128, bod 1, s. 638), lze upozornit i na opačný názor části doktríny, podle níž může obecnou sdělovací povinnost podle §128 o. s. ř., uplatnit i soudní exekutor (HOZMAN, D. In: SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, §33, bod 38; či JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. §1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 422). Ústavní soud zde s ohledem na bagatelní charakter projednávané věci správnost takových výkladů věcně nehodnotí, pouze předmětným rozporem ukazuje, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za svévolné či excesivní (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2439/22).
18. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3859/13 neshledal Ústavní soud případným, neboť uvedený nález se vztahuje k výkladu §33 odst. 4 exekučního řádu, který, jak výše uvedeno, neměl být v předmětné věci soudním exekutorem použit. V uvedeném nálezu šlo o posouzení otázky, zda je soudní exekutor oprávněn v rámci povinné součinnosti třetích osob zakotvené v §33 odst. 4 exekučního řádu, požadovat od stěžovatele v postavení advokáta sdělení informace týkající se běžné advokátní činnosti vykonávané ve vztahu k povinnému, coby klientu stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud vyslovil, že povinnost součinnosti třetích osob může být uložena pouze ve vazbě na konkrétní exekuční řízení, za účelem co nejefektivnějšího vymožení vykonatelné pohledávky. Žádosti o sdělení jakýchkoliv informací o majetku povinného a jeho správě, které se konkrétní exekuce přímo nedotýkají, Ústavní soud striktně odmítl. Po advokátovi nelze požadovat souhrnné informace o veškerých majetkových sporech jeho klienta, coby povinného v exekučním řízení.
19. Stěžovatelce proto nelze přisvědčit, že by rozhodnutí soudního exekutora či městského soudu bylo v přímém rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3859/13, na který stěžovatelka poukazuje, se Ústavní soud předmětnou otázkou použitelnosti sdělovací povinnosti podle §128 o. s. ř., soudním exekutorem vůči všem osobám v obecné rovině nezabýval, když řešil specifickou otázku, zda je soudní exekutor oprávněn v rámci povinné součinnosti třetích osob požadovat od advokáta prolomení povinnosti mlčenlivosti a sdělení informace týkající se běžné advokátní činnosti.
20. Namítá-li stěžovatelka, že je nepřípustné, aby jí pořádková pokuta byla na rozdíl od jiných propojených subjektů uložena proto, že soudnímu exekutorovi výslovně nesdělila, že žádný právní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí neexistuje, lze pouze uvést, že účelem žádosti soudního exekutora bylo získat právě takové materiální sdělení. Odmítla-li stěžovatelka žádosti toliko z formálních důvodů, nelze na uložení pořádkové pokuty shledat nic nepřípustného. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí městského soudu vydaná v obdobných věcech, proto neshledal Ústavní soud případným, když v uvedených věcech dotazovaná obchodní společnost na výzvu soudního exekutora k poskytnutí součinnosti mu poskytla požadovanou informaci, když uvedla, že s povinnou obchodní společností není v žádném vztahu, zatímco v předmětné věci stěžovatelka tuto skutečnost soudnímu exekutorovi nesdělila, pouze soudnímu exekutorovi součinnost z formálních důvodů odmítla poskytnout.
21. Ústavní soud shrnuje, že soudní exekutor v žádostech odkázal (i) na §128 a §129 o. s. ř., a stěžovatelku poučil o možnosti uložit pořádkovou pokutu v případě neposkytnutí součinnosti. Nelze tedy dovodit, že by napadená rozhodnutí byla pro stěžovatelku překvapivá.
22. V rozhodnutích soudního exekutora a městského soudu, která vycházejí ze zjištění, že stěžovatelka neposkytla soudnímu exekutorovi součinnost řádně, a proto bylo uložení pořádkové pokuty soudním exekutorem namístě, Ústavní soud kvalifikovaný exces či vybočení z pravidel ústavnosti nezjistil. Napadená rozhodnutí soudního exekutora a městského soudu jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tedy v posuzované věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jež by šly nad rámec limitů ochrany jednotlivce. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
23. Ústavní stížnost obsahuje výlučně polemiku s procesním postupem soudního exekutora a městského soudu a neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka fakticky žádá od Ústavního soudu, aby plnil roli další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu jako orgánu kontroly ústavnosti nepřísluší. Uložení pořádkové pokuty je důsledkem aplikace podústavního (procesního) práva. Napadená rozhodnutí soudního exekutora a městského soudu obsahují podrobné odůvodnění správnosti postupu soudního exekutora při uložení pořádkové pokuty.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu