ECLI:CZ:US:2022:1.US.245.22.1
sp. zn. I. ÚS 245/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 71/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021 č. j. 11 Tdo 1044/2021-3154, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2021 č. j. 3 To 38/2021-3110 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021 č. j. 46 T 13/2020-3056, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel brojí primárně proti tomu, že trestní soudy posoudily stíhaný skutek i podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy uvedené v §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, která předpokládá spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byl členem takové organizované skupiny, resp. jednal ve spojení s ní, či že by si byl existence takové organizované skupiny vědom. Tvrdí, že při realizaci dodávek léčiv se setkával pouze se svědkem Š. a při předávání se svědkyní S. tedy se dvěma lidmi, kteří nemohou tvořit organizovanou skupinu. Uvádí, že ani ve spojení s nimi nemohli představovat organizovanou skupinu, neboť jejich vzájemná spolupráce postrádala nezbytnou míru sofistikovanosti, koordinace a užšího spojení jednotlivých osob. Zdůrazňuje, že se necítil být členem žádné skupiny ani jím být nechtěl. Ze skutečnosti, že svědkyně S. je polské národnosti, podle něj nelze dovodit, že mohl vědět o trestné činnosti a působení případné organizované skupiny v cizím státě, tudíž v případě jeho trestné činnosti absentuje jakýkoli mezinárodní prvek, ať již z hlediska úmyslu, vůle či fakticky.
Stěžovatel dále namítá, že by výpověď svědka Š. měla být hodnocena jako nevěrohodná. Tvrdí, že kromě této výpovědi nebyly provedeny žádné důkazy potvrzující jeho podíl na výrobě pervitinu. Vyjadřuje přesvědčení, že uvedená svědecká výpověď v těch částech, ve kterých není potvrzena jinými důkazy, nemůže být jediným podkladem pro výrok o jeho vině. Porušení svého práva na obhajobu dovozuje z toho, že ze strany soudu prvního stupně ani ze strany soudu odvolacího nebyly provedeny veškeré důkazy, které navrhoval.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o stěžejní námitku stěžovatele týkající se právní kvalifikace stíhaného skutku podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tedy jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, Ústavní soud konstatuje, že se s ní podrobným a racionálním způsobem vypořádal Nejvyšší soud na č. l. 11-14 svého usnesení. Zároveň je třeba podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti na tuto argumentaci nijak nereaguje.
Ústavní soud proto jen ve stručnosti shrnuje, že z provedeného dokazování vyplynula existence organizované skupiny, kterou tvořil stěžovatel společně se svědkyní S. a svědkem Š. a dalšími neustanovenými osobami. Tato skupina se vyznačovala vyšší mírou plánovitosti své činnosti, která zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho závažnost. Tato činnost byla podrobně popsána zejména na č. l. 39-43 rozsudku Krajského soudu v Brně. Na č. l. 45-46 téhož rozsudku bylo vysvětleno, že uvedená skupina působila ve stejném složení dlouhodobě a organizovaně, kdy svědkyně S. opatřovala v Polsku léčiva a přepravovala je v domluvených množstvích do České republiky, domluvu zprostředkovával svědek Š. a stěžovatel léčiva po uhrazení kupní ceny přebíral a vyráběl z nich pervitin, jehož část předával opět svědkyni S. a svědkovi Š. Všem členům této skupiny byly zřejmé jejich úlohy, což respektovali, případně přímo vyžadovali. Z této argumentace, v níž Ústavní soud neshledává žádný logický exces, rovněž vyplývá, že stěžovatel znal všechny podstatné okolnosti týkající se činnosti ostatních členů skupiny, tedy okolnosti podstatné pro její posouzení coby organizované skupiny, a neexistovala důvodná pochybnost o jeho úmyslném působení v jejím rámci.
Pokud jde o jeho povědomí o skutečnosti, že uvedená organizovaná skupina působí ve více státech, Nejvyšší soud na č. l. 11-12 svého usnesení přiléhavě poukázal zejména na stěžovatelovu znalost o tom, že jím odebíraná léčiva nejsou na území České republiky volně k dostání, jakož i na to, že poté, kdy v důsledku zahájení trestního stíhání přišel o svůj zdroj z Polska, pokusil se zajistit náhradní zdroj léčiv v Bosně a Hercegovině. Dále věděl, že svědkyně S. mluví polsky, používá automobil s polskou registrační značkou, a za léčiva jí platil mj. v eurech. Uvedené skutečnosti (které stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje) vytváří dostatečný podklad pro závěr, že věděl o přeshraničním charakteru organizované skupiny, v jejímž rámci působil, a byl s ním minimálně srozuměn.
Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud též námitku stěžovatele týkající se způsobu, jakým trestní soudy hodnotily výpověď svědka Š. Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 9-10 usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kde byly přehledně shrnuty výsledky provedeného dokazování, včetně hodnocení výpovědi uvedeného svědka, a to v kontextu ostatních důkazů. Odvolací soud zde poukázal především na skutečnost, že vina stěžovatele byla prokázána nejen výpovědí svědka Š., ale i dalšími důkazy, ať již šlo o výpověď svědkyně S., o protokoly o sledování osob, včetně přiložené fotodokumentace a pořízených videozáznamů, o záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu či další důkazy. Ústavní soud neshledal ve způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy (včetně výpovědi svědka Š.) žádné flagrantní pochybení, které by mohlo odůvodňovat jeho kasační zásah.
Ústavní soud konečně musí odmítnout též námitku stěžovatele směřující proti tomu, že trestní soudy neprovedly jím navrhované důkazy, zejména pak výslech svědka Š. Opět lze odkázat na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci (srov. č. l. 7-8), kde vyložil důvody neprovedení výslechu svědka Š. Poukázal primárně na to, že protiprávní jednání stěžovatele bylo jednoznačně prokázáno a jeho obhajoba vyvrácena, tudíž by výpověď svědka Š. nemohla přivodit změnu výsledku dokazování. Navržené doplnění dokazování tedy bylo odmítnuto pro jeho nadbytečnost, což podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje legitimní důvod pro takový postup (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Opět je nutno dodat, že stěžovatel k této argumentaci neuvádí žádné konkrétní námitky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu