ECLI:CZ:US:2022:1.US.2517.22.1
sp. zn. I. ÚS 2517/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Malůše, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2022 č. j. 38 Co 91/2022-50, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Lukáše Trachty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 2 000 Kč s příslušenstvím bylo usnesením Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 4. 2022 č. j. 5 C 233/2021-31 řízení zastaveno (pod výrokem I.) a současně bylo rozhodnuto, že žalobci se vůči žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení (pod výrokem II.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví specifikovaným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku II. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po přezkoumání věci shledal, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť k zaplacení dlužné částky ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím nedošlo z toho důvodu, že ač se vedlejší účastník ještě před podáním žaloby snažil dluh vůči stěžovateli opakovaně mimosoudně uhradit, stěžovatel si poštovní poukázky nevyzvedl. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že by bylo tvrdostí vůči vedlejšímu účastníku uložit mu za daných okolností povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli. Dodal, že výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a skutečnosti, že stěžovatel neměl v odvolacím řízení úspěch, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by úspěšnému vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení vznikly.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud zjevným excesem svévolně porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, když mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že v dané věci nenastaly důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 občanského soudního řádu, neboť není pravdou, že vedlejší účastník se snažil ještě před podáním žaloby svůj dluh uhradit. Poštovní poukázky odeslal vedlejší účastník podle stěžovatele nesmyslně a účelově, kdy mu bylo známo, že stěžovatel se v té době nacházel v zahraničí. Dlužnou částku vedlejší účastník uhradil až po vydání elektronického platebního rozkazu, i když měl dávno předtím k dispozici veškeré potřebné platební údaje pro uhrazení požadované částky. Stěžovatel je přesvědčen, že náklady spojené s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu a zpětvzetím žaloby vynaložil účelně. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení u Ústavního soudu ve výši 8 228 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti tomu, že mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
9. Podle rozhodovací činnosti Ústavního soudu samotná pře o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 1739/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Na druhou stranu Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, byl-li by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
10. Shora uvedená pochybení ovšem Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Jak je z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem zabýval a shledal, že vedlejší účastník se ještě před podáním žaloby prokazatelně snažil dluh vůči stěžovateli opakovaně mimosoudně uhradit, avšak stěžovatel si poštovní poukázky nevyzvedl. Z uvedeného důvodu považoval krajský soud za nepřiměřené, aby byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli. Úvahy krajského soudu jsou podle Ústavního soudu přesvědčivé, jasné a logické a jeho závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Svůj postup řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu