ECLI:CZ:US:2020:3.US.1739.19.1
sp. zn. III. ÚS 1739/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, sídlem Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Vítkova 247/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2019 č. j. 45 Icm 1227/2018, 13 VSOL 97/2019-45 (KSOS 40 INS 1738/2018) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2018 č. j. 45 Icm 1227/2018-22 (KSOS 40 INS 1738/2018), za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Petera Režnického, sídlem Keltská 380, Statenice, insolvenčního správce dlužníka Tibora Görlacha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo provozovat svobodně hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a rovněž bylo zasaženo do jeho práva zakotveného v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Podanou žalobou se stěžovatel (žalobce) domáhal určení pravosti pohledávky v celkové výši 7 865 Kč přihlášené z titulu odměny soudního exekutora (3 630 Kč) a paušální náhrady hotových výdajů (4 235 Kč). Uvedenou pohledávku přihlásil stěžovatel do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Tibora Görlacha s odůvodněním, že byl pověřen k vedení exekuce pro oprávněného hlavní město Praha proti povinnému Tiboru Görlachovi k vymožení pohledávky ve výši 1 500 Kč, přičemž do současné doby nebylo ničeho vymoženo, ani nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, a proto je přihlášena do insolvenčního řízení pohledávka na úhradu zákonem stanovených minimálních nákladů exekuce.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 45 Icm 1227/2018-22 (KSOS 40 INS 1738/2018) zastavil řízení o návrhu na určení, že stěžovatel má za dlužníkem Tiborem Görlachem pohledávku ve výši 4 235 Kč přihlášenou pod č. P3 do insolvenčního řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. KSOS 40 INS 1738/2018 (výrok I.); dále zamítl žalobu na určení, že stěžovatel má za dlužníkem pohledávku ve výši 3 630 Kč přihlášenou pod č. P3 do insolvenčního řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. KSOS 40 INS 1738/2018 (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč (výrok III.). Co do částky 4 235 Kč, tj. ohledně paušální náhrady hotových výdajů spojených s vedením exekuce, bylo řízení zastaveno, neboť na přezkumném jednání byla tato pohledávka insolvenčním správcem uznána. Předmětem podané žaloby tak zůstal pouze nárok na určení pravosti pohledávky co do výše 3 630 Kč představující odměnu stěžovatele.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 26. 2. 2019 č. j. 45 Icm 1227/2018, 13 VSOL 97/2019-45 (KSOS 40 INS 1738/2018) rozhodnutí krajského soudu ve výrocích II. a III. potvrdil. Výrokem II. uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif"), nestanoví žádnou minimální paušální výši odměny za provedení exekuce bez ohledu na to, jaké plnění exekutor vymohl, a to na rozdíl od náhrady hotových výdajů exekutora, když podle §13 odst. 1 exekučního tarifu soudnímu exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč. Vrchní soud nepřisvědčil stěžovateli, že nárok na minimální odměnu za to, že byl pověřen provedením exekuce, aniž by v exekuci cokoliv vymohl, vyplývá z §6 odst. 3 exekučního tarifu. K argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vrchní soud uvedl, že v posuzované věci nejde o totožnou situaci, ze které vycházel při svých závěrech Ústavní soud. V uvedeném nálezu Ústavní soud rozhodoval za stavu, kdy dlužníkovi bylo v insolvenčním řízení přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů a teprve následně došlo k zastavení exekučního řízení. Ve stávající věci však nelze předjímat, jakým způsobem bude insolvenční řízení skončeno, když teprve usnesením ze dne 12. 6. 2018 č. j. KSOS 40 INS 1738/2018-B-4 bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Není vyloučeno, že dojde ke zrušení schváleného oddlužení a zastavení insolvenčního řízení a dlužníkovi nebude přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů. Za takového stavu věci by exekutorovi nic nebránilo v tom, aby v exekučním řízení pokračoval.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že neuplatnily, resp. nerespektovaly, závěry vyplývající ze shora uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14. Namítá, že byl zkrácen na svém právu na odměnu. K tomu uvádí, že podle uvedeného nálezu vzniká nárok na úhradu nákladů exekuce již v okamžiku nařízení exekuce, resp. okamžikem, kdy byl soudní exekutor jejím provedením pověřen. Ústavní soud v důvodech tohoto rozhodnutí současně dovodil, že soudnímu exekutorovi v takovém případě (při pověření k vedení exekuce) vzniká nárok na úhradu nákladů exekuce, v právními předpisy stanovené minimální výši. Následně cituje pasáže z uvedeného nálezu a jejich výkladem dospívá k závěru, že soudy rozhodly v rozporu s ním, když dovodily, že stěžovateli pověřením pohledávka spočívající v jeho odměně podle §87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nevznikla. Je přitom podle stěžovatele bezvýznamné, zda soudní exekutor něco vymohl či nikoliv. Nesouhlasí s argumentací vrchního soudu, že jde oproti nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 o odlišnou situaci. Rovněž poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů v případech rozhodování o náhradě nákladů exekuce v incidenčních sporech. Podle stěžovatele vrchní soud nepřípustně směšuje náhradu nákladů řízení a náhradu nákladů exekuce.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
6. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Podotýká, že věc posuzoval z pohledu §87 exekučního řádu. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zastává názor, že soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce ohledně jeho odměny v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Stěžovatel však přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu své odměny, aniž by do zahájení insolvenčního řízení cokoliv vymohl. Měl-li by mít soudní exekutor nárok na odměnu za to, že byl pověřen provedením exekuce, aniž by cokoliv vymohl, tak exekuční tarif nestanovuje žádnou minimální výši odměny za pověření provedením exekuce. Takový závěr nelze dovodit ani z §6 exekučního tarifu.
7. Stěžovatel v replice k vyjádření vrchního soudu setrvává na svém názoru, že nárok na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi již v okamžiku jeho pověření k provedení exekuce [k tomu nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 2602/16 (N 65/89 SbNU 35)]. Poukazuje na §11 odst. 3 až 5 exekučního tarifu, z nichž nárok na minimální odměnu i v případě, kdy soudní exekutor nic nevymohl, jednoznačně vyplývá.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, která se týká náhrady nákladů exekuce v podobě odměny soudního exekutora ve výši 3 630 Kč.
11. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
12. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
13. Obdobné platí i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, kam spadá i rozhodování o náhradě nákladů exekuce, je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
14. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
15. Ústavní soud neshledává, že by v nyní posuzované věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. Stěžovatel brojí proti názoru obecných soudů, které neuznaly jeho nárok na náhradu nákladů exekuce v podobě jeho odměny, přičemž důvodem pro tento postup byla především skutečnost, že stěžovatel před zahájením insolvenčního řízení na dlužníka Tibora Görlacha nic nevymohl. Krajský soud přitom vyšel z názoru obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. 29 ICdo 56/2015, podle něhož soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce co do jeho odměny v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Se zřetelem na tento závěr je tedy zcela nerozhodná argumentace stěžovatele, že vyvíjel v exekučním řízení aktivitu, když ve smyslu shora uvedeného rozhodným pro přiznání odměny podle exekučního tarifu je pouze vymožení pohledávky nebo její části.
16. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2602/16 Ústavní soud uvedl, že bylo-li zpeněžení majetku soudním exekutorem provedeno ještě před zahájením insolvenčního řízení a veškeré náklady vznikly v době, kdy exekutor nemohl ani předpokládat budoucí insolvenční řízení, pak byl "v legitimním očekávání", že za odvedenou práci obdrží odměnu, a pozdější insolvenční řízení na tom nic nemění. Z těchto závěrů lze tedy a contrario dovodit, že o legitimním očekávání exekutora na odměnu by se dalo uvažovat skutečně pouze v případě, kdy by se mu podařilo vymoci alespoň nějakou část plnění, z něhož by si případně mohl odečíst svoji odměnu. Ve stávající věci však, jak se podává z napadených rozhodnutí, stěžovatel před zahájením insolvenčního řízení nic nevymohl. Za dané situace nelze mít žádné výhrady proti závěru obecných soudů, že mu nárok na odměnu nepřísluší, resp. že jeho přihlášená pohledávka není po právu.
17. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že soudy nerespektovaly závěry podávající se z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14. Ve zmiňovaném nálezu šlo skutečně o jinou situaci, kdy povinný byl po skončení oddlužení osvobozen od placení všech pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahovalo též na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli. V nyní posuzovaném případě, kdy není známo, jak insolvenční řízení dopadne, pak nelze mít proti závěru vrchního soudu, že stěžovatel se eventuálně může domáhat své pohledávky po skončení insolvenčního řízení po dlužníkovi Tiborovi Görlachovi, žádné výhrady.
18. Závěrem nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že riziko, které exekutor nese, spočívající v tom, že nemusí být uspokojeny všechny jeho nároky, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Již v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983, stížnost č. 8919/80) bylo totiž zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, a to i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu