ECLI:CZ:US:2022:1.US.2826.22.1
sp. zn. I. ÚS 2826/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Petra Chovance, zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022 č. j. 91 Co 62/2022-261, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že tímto nákladovým výrokem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník č. 1") náhrady nemajetkové újmy ve výši 71 750 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu práce - krajské pobočky Brno v řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 12. 2021 č. j. 41 C 190/2018-216 uložil vedlejšímu účastníkovi č. 1 povinnost zaplatit stěžovateli 71 750 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále uložil vedlejšímu účastníkovi č. 1 a České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastník č. 2") povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 53 143,07 Kč (výrok II.).
K odvolání vedlejších účastníků městský soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 41 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 750 Kč od 27. 5. 2018 do 26. 6. 2018 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 41 000 Kč od 27. 6. 2018 do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.). Městský soud dále rozhodl, že oba vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 56 179 Kč (výrok II.).
Stěžovatel napadá pouze nákladový výrok II. rozsudku městského soudu a namítá, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který při rozhodování o náhradě nákladů řízení shledal jako neúčelná čtyři písemná podání stěžovatele, neboť k jejich učinění nebyl soudem vyzván. Stěžovatel tvrdí, že právo účastníka na vyjádření k věci je dáno Listinou a nikoli rozhodnutím soudu, který účastníkovi "milostivě dovolí", aby se k věci vyjádřil. Stěžovatel poukazuje na odlišný přístup k právu podávat písemná vyjádření ve složité věci a tvrdí, že vedlejší účastníci takové právo mají a stěžovatel nikoli, neboť by to podle soudu bylo neúčelné a tedy si musí náklady nést sám. Stěžovatel dále uvádí, že napadený výrok je v rozporu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka náhrady nákladů řízení, resp. nesouhlas stěžovatele s výší náhrady, která mu byla přiznána. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení, byť nikoliv ve výši, kterou požadoval. Rozhodnutí městského soudu je však z ústavně právního hlediska akceptovatelné, neboť svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně výše náhrady nákladů řízení dostatečně odůvodnil (srov. body 44 až 47 rozsudku). Městský soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle zásady úspěchu ve věci (§224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.) a rozhodl, že stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení ve výši 56 179 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a náhrady za zastoupení advokátem ve výši 54 179 Kč. Tato náhrada sestává z mimosmluvní odměny za 10 účelně vynaložených úkonů právní služby po 3 100 Kč. Jako neúčelné úkony právní služby shledal městský soud písemná podání stěžovatele ze dne 28. 8. 2019, 1. 7. 2020 a 23. 2. 2021, neboť k učinění takových úkonů nebyl stěžovatel vyzván a jejich obsah mohl přednést při následujících jednáních soudu, a podání ze dne 10. 2. 2020, které bylo stěžovatelem učiněno k výzvě soudu, avšak obsahovalo jen označení spisových značek správních soudů a soudních spisů, které měl stěžovatel označit již v žalobě. Závěrům městského soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Městský soud podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině.
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře konstatoval, že "pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2771/11 nebo III. ÚS 2736/14).
Navíc jde o částku bagatelní. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/20, I. ÚS 126/21, I. ÚS 159/22 a II. ÚS 532/22).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu