ECLI:CZ:US:2022:1.US.3120.22.1
sp. zn. I. ÚS 3120/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. T. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 2. 9. 2022 č. j. 36 Co 328/2021-1098, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o změně výživného.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 č. j. 0 P 261/2018-80, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 2. 2022 č. j. 0 P 261/2018-997, zvýšil výživné stěžovatele (otce) na nezletilou dceru z částky 8 000 Kč měsíčně na částku 9 000 Kč měsíčně a rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok II.). Výrokem III. v příslušných částech změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017 č. j. 19 Co 143/2017-706 a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) Soud prvního stupně dále zamítl návrh matky, aby stěžovatel platil úroky ze splátek výživného, u nichž již došlo k prodlení a i v případě, že otec do budoucna výživné řádně a včas nezaplatí (výrok V.).
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. a změnil jej ve výroku II. tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2022 nevznikl.
Stěžovatel nesouhlasí s výší stanoveného výživného. Namítá především, že od celkové částky stanoveného výživného na nezletilou dceru nebyl stěžovateli odečten tzv. "Kindergeld", tj. zálohové výživné pro děti stanovené v SRN. Stěžovatel uvádí, že částka odpovídající 1/2 příspěvku Kindergeld se v SRN automaticky odečítá z přeplatku na dani z příjmu rodiče, který nemá dítě v péči, a tedy v tomto rozsahu jde o peníze z příjmu stěžovatele. Soudy by podle stěžovatele měly částku tvořící Kindergeld zohlednit i při posuzování poměrů matky. Stěžovatel odkazuje na čl. 14 Haagského protokolu o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím z roku 2007. Tvrdí dále, že nejednotnost posuzování a zohledňování dávek Kindergeldu českými soudy vede k nepřijatelnému narušování právní jistoty a zakládá nerovnost mezi občany. Stěžovatel proto žádá Ústavní soud, aby tuto otázkou posoudil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika o povaze a zohlednění dávky Kindergeld. Nejprve ověřil, že v řízení bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly podrobně zjištěny majetkové a sociální poměry matky nezletilé i stěžovatele. Odvolací soud při výpočtu výživného vycházel ze zákonných kritérií, stanovených v §913 obč. zák., přičemž se podpůrně opíral o tzv. dílovou metodu, podle níž by výživné na nezletilou, která je na II. stupni základní školy, mělo činit 10 000 Kč měsíčně. Tuto částku soud snížil na 9 000 Kč s ohledem na specifika přezkoumávané věci, kterými jsou vyšší životní náklady otce žijícího v SRN a jeho vyšší náklady na styk s dcerou, jakož i stávající vysoké úspory nezletilé naspořené matkou z dávek Kindergeldu.
Odvolací soud se podrobně vyjádřil i k zohlednění dávek Kindergeldu, resp. k námitce stěžovatele, že při určení výživného by měly být v rozsahu jedné poloviny zohledněny konkrétní platby Kindergeldu. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že v judikatuře vyšších soudů neexistuje konkrétní vodítko, je třeba při posuzování této otázky vycházet z českého právního řádu, neboť v daném případě má nezletilá obvyklé bydliště na území ČR. V poměrech českého právního řádu není možné, aby dávky Kindergeldu (219 EUR měsíčně) byly přímo odečteny od výše výživného, které je stěžovatel povinen platit. Na rozdíl od německé právní úpravy, kde platí tzv. Düsseldorfské tabulky, které s platbami Kindergeldu při určení výše vyživovací povinnosti výslovně počítají. Odvolací soud tak nepřisvědčil odvolací námitce stěžovatele týkající se odečtení 1/2 dávky Kindergeldu z vyměřeného výživného. Současně konstatoval, že stěžovatel může prokázané úhrady uplatnit v rámci exekučního řízení jako plnění na výživném.
Ústavní soud konstatuje, že přijatým závěrům ve vztahu k určení výše výživného nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Odvolací soud své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Stěžovatel namítl i nejednotnost posuzování povahy Kindergeldu českými soudy. Na tuto skutečnost ostatně poukazuje i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu však není sjednocování judikatury, popř. výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakkoli lze dát stěžovateli v obecné rovině za pravdu, že situace, kdy existují vedle sebe rozdílná, či dokonce vzájemně si protiřečící rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, není z pohledu právní jistoty účastníka řízení žádoucí. Přesto však Ústavní soud, nejde-li o otázku ústavně zaručených práv, nemůže zasáhnout a podávat závazný výklad podústavního práva.
To, že obecné soudy dospěly v nyní posuzované věci k jinému závěru, než v jiných u nich projednávaných obdobných případech, se z pohledu účastníka řízení může jevit jako nepřijatelné, avšak neznačí to nutně, že soudy rozhodly v té či oné věci nesprávně nebo dokonce protiústavně. Ostatně Ústavní soud musí respektovat nezávislost soudů při jejich rozhodování. Není posláním Ústavního soudu, aby plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury soudů v případech, kdy Nejvyšší soud, popř. soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou plnit danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2264/22).
Ústavní soud uzavírá, že z ústavněprávního hlediska nemá obecným soudům co vytknout a nevzniká tak prostor, aby do jejich rozhodovací činnosti jakkoli zasahoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu