ECLI:CZ:US:2022:1.US.343.22.1
sp. zn. I. ÚS 343/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze o výsledku provedeného výkonu dohledu ze dne 7. prosince 2021 č. j. 3 KZN 927/2020-35, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 12. srpna 2021 sp. zn. 2 ZN 1061/2020 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 4. oddělení obecné kriminality, ze dne 12. července 2021 č. j. KRPA-426237-98/TČ-2019-001174-6-TYB, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 4. oddělení obecné kriminality, sídlem Bartolomějská 312/6, Praha 1 - Staré Město, detašované pracoviště Pelléova 1050/21, Praha 6 - Bubeneč, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 4. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), bylo podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odloženo podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit P. Y. zkráceně tím, že v době od 24. 6. 2018 do 15. 1. 2021 na adrese X, získal bez vloupání přístup ke zde uloženým osobním věcem stěžovatelky, které neoprávněně přesunul na blíže nezjištěné místo, stěžovatelce zamezil k těmto osobním věcem přístup, ani na opakované výzvy je nevydal a neposkytl jí informace o současném umístění těchto věcí, které jsou ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, jelikož jde o její osobní věci a věci, které dostala darem, čímž jí způsobil větší škodu na majetku.
3. Policejní orgán svoje rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že vlastnická práva stěžovatelky jsou založena pouze na jejím tvrzení a doložených fotografiích, což považoval s ohledem na další zjištěné skutečnosti za nedostatečné. Z vysvětlení prověřovaného P. Y. vyplynulo, že stěžovatelka si zapůjčovala šperky od jeho matky i jeho sestry, často se s nimi fotila a mohlo tak dojít na pořízených fotografiích k zachycení zapůjčených šperků. Policejní orgán konstatoval, že fotografie není v daném případě řádným podkladem k vlastnictví věci, ale dokladem držby věci v určitý čas na určitém místě, kdy nelze stanovit, zda v daném případě jde o držbu dočasnou či trvalou. Stěžovatelka nedoložila žádný certifikát či jiný doklad potvrzující řádné vlastnictví spolu s jednoznačnou a přesnou identifikací věcí. Rovněž policejní orgán zdůraznil, že na bezpečnostní schránku, ve které jsou uloženy šperky, bylo vydáno Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") platné předběžné opatření, v důsledku čehož nemůže vstupovat do civilního řízení. S ohledem na důkazní nouzi proto danou věc odložil.
4. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Přisvědčilo názoru stěžovatelky, že o darování se zpravidla nesepisují smlouvy nebo nevystavují faktury. Zdůraznilo však, že to zakládá právní postavení obdarovaného ve vztahu k daru přinejmenším jako nejisté a nespolehlivé. Podle jeho názoru se v dané fázi trestního řízení nebylo možno spokojit s názorem stěžovatelky, že o vlastnickém právu dostatečně svědčí fotografie, na nichž je stěžovatelka zachycena v okamžicích užívání šperků. Stěžovatelka neposkytla podrobný popis šperků (u některých položek je velmi obecný, eventuelně zcela chybí). Nesdělila informace o takových jedinečných markantech, které by komparované šperky jednoznačně ztotožnily. Z těchto důvodů nebylo možné provést spolehlivou individualizovanou identifikaci šperků, resp. na základě obecných popisů údajně odcizených šperků tyto propojit se šperky nacházejícími se v bezpečnostní schránce. Obvodní státní zastupitelství připomnělo, že šperky deponované v bezpečnostní schránce jsou stále pod ochranou obvodního soudu, který dosud zakazuje přístup do této schránky jeho správci i jiným oprávněným osobám bez svolení soudu. Obvodní státní zastupitelství se ztotožnilo s názorem policejního orgánu, že ve věci není dáno podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť se nepodařilo prokázat, že by jakákoliv osoba jednala s úmyslem odejmout šperky z dispozice stěžovatelky (právní či faktické), a nepodařilo se prokázat ani to, že stěžovatelka je oprávněným vlastníkem předmětných šperků.
5. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") coby dohledové státní zastupitelství nad činností obvodního státního zastupitelství po posouzení věci shledalo postup obvodního státního zastupitelství za správný a zákonný. V napadeném vyrozumění konstatovalo, že policejní orgán ve věci vyslechl všechny do úvahy přicházející svědky a obstaral veškeré potřebné listinné důkazy. Provedeným dokazováním se nepodařilo prokázat, zda si stěžovatelka nějaké šperky vzala, příp. jaké konkrétní šperky jí nebyly předány (nebyl sepsán žádný předávací protokol). Stěžovatelka prokazovala vlastnictví šperků pouze fotografiemi, na kterých je s různými šperky zachycena, ale nebylo vyloučeno, že mohlo jít o šperky zapůjčené. Uvádí-li, že si některé šperky měla zakoupit sama, nedoložila k zachyceným šperkům žádné příslušné doklady o koupi. Její popis šperků byl obecný, nepřesný. K obavám stěžovatelky, že by šperky, o kterých je přesvědčena, že se nachází v bezpečnostní schránce v bance, jí mohly být odcizeny, městské státní zastupitelství uvedlo, že ve věci probíhá dědické řízení a bez souhlasu soudu, který dědictví projednává, nemůže být žádnou osobou nakládáno s věcmi, které se v dané bezpečnostní schránce nachází. Dodalo, že případné vlastnictví k údajně zadržovaným šperkům a eventuálně jejich následné vydání bude muset stěžovatelka řešit cestou občanskoprávní poté, co bude ukončeno řízení o pozůstalosti po zemřelém H. M. W. a bezpečnostní schránka zpřístupněna oprávněným dědicům. Tento postup nelze činit prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ze svého pohledu popisuje skutkový děj, poukazuje na dosavadní průběh řízení u policejního orgánu, obvodního státního zastupitelství i městského státního zastupitelství a dále uvádí, že příslušné orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti vést efektivní vyšetřování nutné k řádnému objasnění skutkového stavu věci, čímž jí vznikla majetková škoda v hodnotě přesahující milion korun českých. Je přesvědčena, že tak došlo k zásahu do jejího práva na ochranu majetku. Nesouhlasí s tím, že uplatnění jejích nároků v občanskoprávním řízení by mělo být důvodem k odložení vyšetřování trestného činu krádeže s odkazem na civilní proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, ani orgánů činných v trestním řízení vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. K posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
10. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z napadených usnesení policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství a vyrozumění městského státního zastupitelství, coby dohledového orgánu, se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit P. Y. Policejní orgán ve věci vyslechl všechny do úvahy přicházející svědky a obstaral veškeré potřebné listinné důkazy, avšak tvrzení stěžovatelky nebyla provedeným dokazováním prokázána, a proto nebyly dány podle napadených usnesení i uvedeného vyrozumění důvody k zahájení trestního stíhání.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud uzavírá, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu