ECLI:CZ:US:2022:1.US.380.22.1
sp. zn. I. ÚS 380/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Hostivice - Chýně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 70 Co 391/2021-167 v části výroku, ve kterém bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. října 2021 č. j. 41 C 46/2018-158 o odmítnutí žaloby o přiznání 12 000 Kč, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré město, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), v části výroku, ve kterém bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 10. 2021 č. j. 41 C 46/2018-158, jde-li o odmítnutí žaloby o přiznání náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vůči vedlejší účastnici jako druhé žalované v částce 12 000 Kč. Stěžovatel tvrdí, že napadenou částí rozhodnutí byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že uvedeným usnesením obvodní soud odmítl podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi jako prvním žalovaném zaplacení částky 85 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy a částky 1 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové újmy, a po vedlejší účastnici zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy a částky 900 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se domáhal zaplacení výše uvedených částek s tím, že dne 4. 2. 2016 podal žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, jíž požádal: 1) o poskytnutí šesti v žalobě označených sdělení, jimiž bylo postoupeno odvolání z Úřadu městské části Praha 6 na Magistrát hlavního města Prahy, a kromě toho 2) o sdělení, jaké pokuty byly uloženy Magistrátu hlavního města Prahy obvodním soudem od roku 2011 včetně, v rozsahu: datum rozhodnutí, spisová značka, výše pokuty, druh pochybení, datum úhrady a výsledek vymáhání pokuty po konkrétním úředníkovi, který pokutu zavinil, s tím, že řízení o této jeho žádosti skončilo rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 31. 7. 2017 č. j. MV-32226-18/ODK-2017, trvalo tedy 543 dnů, ačkoli zákonná lhůta činí 15 dnů. Odmítnutí žaloby bylo odůvodněno tím, že v řízení o ní nelze pokračovat, když - jak na to upozornil městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 3. 2021 č. j. 70 Co 49/2021-143 - stěžovatel uplatnil nároky na náhradu nemajetkové a majetkové újmy vůči každému z vedlejších účastníků jednou částkou dohromady pro každou z nich, ačkoli předmětem jeho žádosti ze dne 4. 2. 2016 bylo sedm požadavků, které je nutno posuzovat jako samostatné, tedy samostatně specifikované musejí být i požadavky na odškodnění. K takové opravě žaloby byl stěžovatel obvodním soudem vyzván, avšak této výzvě nevyhověl, a proto žaloba zůstala nezpůsobilou k projednání.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil, jde-li o odmítnutí žaloby o přiznání náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vůči vedlejšímu účastníkovi v částce 85 000 Kč a vůči vedlejší účastnici v částce 12 000 Kč. V rozsahu požadavků na náhradu nemajetkové újmy vůči vedlejší účastnici za vydání nesprávného rozhodnutí ve výši 3 000 Kč a na náhradu majetkové újmy vůči oběma vedlejším účastníkům (1 500 Kč vůči prvnímu a 900 Kč vůči druhému) usnesení změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba neodmítá. Městský soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že již dříve ve shora uvedeném rozhodnutí upozornil, že spojil-li stěžovatel do "jednoho dotazu" ze dne 4. 2. 2016 sedm požadavků, je nutné tyto požadavky a způsob jejich vyřízení co do včasnosti či naopak průtahů posuzovat samostatně. Sám stěžovatel uvedl v žalobě, že "poslední část požadovaných informací dle žádosti byla doručena 22. 6. 2017", z čehož dovozuje, že vyřízení žádosti trvalo 543 dnů. Byla-li "poslední část" stěžovateli doručena po 543 dnech, nepochybně některá(é) z žádostí byla(y) vyřízena(y) dříve nebo podstatně dříve. Šlo totiž o sedm na sobě nezávislých požadavků. Stěžovatel měl proto žalobu doplnit nejen přesným sdělením, jakých konkrétních řízení se oněch šest sdělení o předložení věci odvolacímu orgánu týkalo, ale také rozdělit svůj žalobní požadavek týkající se újmy na částky požadované za jednotlivá řízení stěžovatelem spojená do jedné písemnosti (celkem sedm požadavků). Je tomu tak proto, že byla-li některá ze žádostí - byť byly soustředěny do jednoho podání, byly ze své podstaty požadavky samostatnými - vyřízena dříve, je třeba na odškodnění za nepřiměřeně dlouhou lhůtu k jejímu vyřízení hledět jinak než u žádosti, která byla vyřízena až k 22. 6. 2017. Právě proto měl stěžovatel doplnit žalobu také tvrzeními, kdy byla konkrétní žádost vyřízena (a tuto skutečnost pak v řízení prokazovat).
4. Městský soud konstatoval, že stěžovatel výzvě nevyhověl, a jde-li o náhradu nemajetkové újmy, kterou měl utrpět v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho žádosti, setrval na žalobním požadavku, jak byl vznesen žalobou (po jejím omezení). Protože žádostí ze 4. 2. 2016 bylo uplatněno sedm požadavků, byť byly spojeny do jediného podání (požadavků svou podstatou samostatných, z nichž každý mohl být vznesen individuálně, a jehož opodstatněnost musela být vyřizována samostatně), není možno projednávat žalobu, nespecifikoval-li stěžovatel, jaký požadavek na odškodnění vznáší ve vztahu ke každému z těchto sedmi požadavků. Proto v této části, tj. jde-li o požadavek na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, kdy se měl vedlejší účastník dopustit prodlev a vedlejší účastnice zanedbání dohledové činnosti, v čemž mělo spočívat jejich zavinění, žalobu jako nezpůsobilou k projednání odmítl. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu neshledal důvod k odmítnutí žaloby, jde-li o požadavek na náhradu majetkové škody (náklady spojené s realizací jednotlivých konkrétních stěžovatelem označených podání) a náhradu nemajetkové újmy, kterou měl stěžovatel utrpět v důsledku nesprávného rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 27. 3. 2017. Na tyto nároky, jak uvedl městský soud, výše vysvětlený důvod neprojednatelnosti žaloby nedopadá, neboť tyto byly skutkově odůvodněny jinak a byly vzneseny ve vazbě na konkrétní úkony a takto také vyčísleny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud ho vyzval k doplnění žaloby nesrozumitelným způsobem, když nebylo zřejmé, jak má doplnit žalobu, aby byla projednatelná. Teprve z odůvodnění usnesení městského soudu je podle stěžovatele možné seznat, že soudy obou stupňů zastávají stanovisko, že byť jde o jediné řízení o jediné žádosti, musí být toto řízení rozděleno do mnoha jednotlivých řízení o každé informaci, která je součástí této jediné žádosti, a k tomu musí být zvlášť specifikován nárok. Odmítnutí žaloby se opírá o tvrzenou vadu žaloby, o které nebyl stěžovatel soudem poučen.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud zastává stanovisko, že žádost o poskytnutí informací je nutné rozdělovat na jednotlivé požadavky a v závislosti na tom pak rozdělit a posuzovat řízení o každém požadavku v rámci jediné žádosti zvlášť jako samostatná řízení. To je ovšem v rozporu se samotným principem odškodňování, kdy je odškodňováno řízení jako celek a je toliko možností, nikoli povinností, případně uplatnit vůči povinným osobám nároky za tu kterou část řízení, jsou-li k tomu splněny předpoklady. Stěžovatel zdůrazňuje, že meritorní žádost o poskytnutí informací obsahovala několik požadavků - konkrétně na obsah rozhodnutí různých orgánů.
7. Stěžovatel dovozuje, že popsaným postupem soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, neboť mu bylo svévolným postupem soudů obou stupňů zabráněno v přístupu k soudu, aby se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, a to bez zbytečných průtahů (čl. 38 Listiny). Současně mu bylo odepřeno právo na odškodnění podle čl. 36 odst. 2 Listiny tím, že byla odmítnuta žaloba, aniž by k tomu byly naplněny zákonné důvody.
8. Stěžovatel uvádí, že proti usnesení městského soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu ve vztahu k odmítnutí žaloby o přiznání náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vůči vedlejšímu účastníkovi v částce 85 000 Kč, podal dovolání, avšak podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není dovolání proti části rozhodnutí městského soudu, v níž byla odmítnuta žaloba ve vztahu k vedlejší účastnici v částce 12 000 Kč přípustné, a proto pozdějším podáním ze dne 8. 2. 2022 omezil ústavní stížnost původně podanou proti usnesení obvodního soudu ze dne 15. 10. 2021 č. j. 41 C 46/2018-158 a napadenému usnesení městského soudu v celém rozsahu jen na část výroku napadeného usnesení městského soudu, ve kterém bylo potvrzeno uvedené usnesení obvodního soudu o odmítnutí žaloby o přiznání náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vůči vedlejší účastnici v částce 12 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Podstatou stěžovatelových námitek je porušení práva na přístup k soudu. Tvrzené porušení dalších ústavních práv pak bylo pouze důsledkem neprojednání žaloby stěžovatele před obecnými soudy. V předmětné věci tak jde o přezkoumání projednatelnosti žaloby podané stěžovatelem, resp. posouzení přiměřenosti nároků obecného soudu na obsahové náležitosti žaloby.
13. Ústavní soud konstatuje, že nelze považovat za přepjatý formalismus, trvají-li obecné soudy na jasném vymezení žalobních nároků i jasném popisu skutkového děje. Soudy nemohou tvrzení a nároky dotvářet či domýšlet a vzápětí o nich rozhodovat. Jinou věcí by byly formální nedostatky, chyby v psaní apod., zde však soudy vytýkají žalobě obsahovou neúplnost a nejasnost.
14. V předmětné věci Ústavní soud z usnesení obvodního soudu ze dne 3. 6. 2021 č. j. 41 C 46/2018-149 zjistil, že stěžovatel (zastoupený advokátem), byl tímto usnesením seznámen s tím, že jeho žaloba je neprojednatelná, a byl vyzván k tomu, aby podanou žalobu opravil a doplnil. Stěžovatel byl také soudem jasně a srozumitelně poučen o tom, jakým způsobem má být žaloba opravena a doplněna. Stěžovatel byl současně poučen o následcích pro případ, že podání nebude ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno a v řízení pro tento nedostatek nebude možné pokračovat.
15. Stěžovatel se primárně domáhá ochrany práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Článek 36 odst. 1 Listiny stanoví, že "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu je tak logicky vázáno na využití "stanoveného postupu". Postup, jakým se lze svého práva domáhat je upraven procesními předpisy (v nyní posuzovaném případě občanským soudním řádem), včetně základních obsahových náležitostí podání (žaloby). Stěžovateli byla poskytnuta právní pomoc, neboť byl zastoupen advokátem a byl jasně poučen o tom, jaké obsahové náležitosti v žalobě absentují, resp. v čem je žaloba nedostatečná. Koncipovat na základě uvedeného poučení srozumitelnou a projednatelnou žalobu, navíc při zastoupení advokátem, nelze považovat za obtížně splnitelný požadavek. Naopak jasné poučení a výzva k doplnění žaloby soudem je naplňováním práva stěžovatele na přístup k soudu, kdy soud sice nemůže aktivitu účastníka suplovat, ale měl by ho o potřebě této procesní aktivity poučit a k jejímu naplnění jej vyzvat. Doplnění žaloby však obsahové nedostatky neodstranilo a obvodní soud proto žalobu odmítl jako neprojednatelnou.
16. Z pohledu ústavní záruky možnosti hájit svá práva před soudem, je nutno konstatovat, že stěžovateli nebylo bráněno, aby svá práva před soudem hájil, což také s právní pomocí učinil, současně byl po nejasnostech v podání vyzván a jasně poučen o tom, jak má ústavně předvídaný a v procesním předpisu konkretizovaný "stanovený postup" vypadat. Nedostál-li však ani po výzvě a poučení soudem procesním nárokům na obsahové náležitosti podání a stanovený postup tak nedodržel, nelze považovat odmítnutí jeho žaloby za porušení práva na přístup k soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1566/14).
17. Ústavní soud konstatuje, že v kontextu judikatury vykládající obsahové náležitosti žaloby byly požadavky obvodního soudu legitimní a pro právně zastoupeného stěžovatele předvídatelné.
18. Ústavní soud současně poukazuje na to, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadenou částí výroku rozsudku městského soudu, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi které se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), ale rovněž dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
19. Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu, navíc v nyní posuzované věci stěžovatel porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nenamítá.
20. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se předmětnou věcí, pokud jde o napadenou část výroku jeho usnesení, řádně zabýval. Napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Skutečnost, že po posouzení věci dospěl městský soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu