ECLI:CZ:US:2022:1.US.614.22.1
sp. zn. I. ÚS 614/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Hofmanna, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 390/2021-814 ze dne 2. 12. 2021 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 66/2017-776 ze dne 4. 6. 2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů.
2. V řízení o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), měly obecné soudy porušit čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že při přiznání náhrady nákladů úspěšnému stěžovateli aplikovaly §9 odst. 4 písm. a) namísto §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Soudy tak zkrátily stěžovatele podle jeho přesvědčení v jeho legitimním očekávání, že rozhodnutí o nákladech řízení bude zřejmým a logickým vyústěním výsledku soudního řízení, a v důsledku i na základních právech zaručených zmíněnými ustanoveními Listiny.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Netřeba opakovat mnohokrát vyřčená východiska omezeného ústavněprávního přezkumu rozhodování o nákladech řízení, která jsou ostatně stěžovateli známa, jak plyne z obsahu ústavní stížnosti.
5. Rovněž konkrétně uvedenou problematikou měl již Ústavní soud příležitost se zabývat [srov. bod 32 nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015 (N 81/77 SbNU 177), navazující usnesení sp. zn. IV. ÚS 1963/15 ze dne 22. 9. 2015, dále usnesení sp. zn. III. ÚS 726/17 ze dne 11. 4. 2017, či dokonce nález sp. zn. IV. ÚS 3277/18 ze dne 6. 6. 2019 (N 107/94 SbNU 305), kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti České republiky proti aplikaci §8 odst. 1 namísto §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí]. Stejně jako ve zmiňovaných případech nespatřuje Ústavní soud ani nyní v aplikaci sporovaného ustanovení v aktuálních podmínkách platné právní úpravy prvky neústavnosti či porušení základních práv stěžovatele.
6. Povaha nároku uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb. jako osobnostního práva sporná není [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115), popř. i nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79)]. Dále není sporu, že platná právní úprava [jako i ta dřívější - viz §6 odst. 1 vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška")] obsahuje pro náklady řízení, jehož předmětem je ochrana osobnostních práv, zvláštní úpravu.
7. Dospěl-li by rozhodující senát Ústavního soudu k závěru, že obecné nastavení pravidel upravených vyhláškou je rozporné s ústavním pořádkem či zákonem, byl by v souladu s §64 odst. 2 písm. c) zákona o Ústavním soudu nucen zahájit řízení o kontrole dané normy a předložit plénu návrh na jeho zrušení; k takovému závěru ovšem nedospěl. Úprava těchto pravidel je zákonem svěřena moci výkonné; sama o sobě bez konkrétní aplikace podle rozhodujícího senátu nevykazuje znaky neústavnosti či nezákonnosti. Aplikace podzákonného předpisu v konkrétním případě je pak na uvážení obecného soudu - dospěje-li při tom k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že aplikace vyhlášky povede k nezákonným (či dokonce neústavním) důsledkům, není povinen ji aplikovat a je legitimní, nahradí-li absentující (či neaplikovatelnou) podzákonnou úpravu vlastní úvahou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681), a contrario nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019 (N 65/93 SbNU 301) či usnesení sp. zn. II. ÚS 1520/17 ze dne 14. 5. 2019].
8. V souzené věci ovšem nic neústavní aplikaci advokátního tarifu nenapovídá. Námitky stěžovatele se nesou pouze v obecné rovině, aniž by na konkrétních skutkových okolnostech demonstroval, v čem spočívá intenzita tvrzeného zásahu způsobeného přiznáním náhrady nákladů v uvedené výši, která by vedla k porušení jednotlivých ustanovení Listiny. Neúměrnost přiznané náhrady ve vztahu ke skutečně vynaloženým nákladům naznačuje stěžovatel rovněž jen v obecné rovině, jaké konkrétní částky na své právní zastoupení vynaložil, neuvádí. Tvrzením o "extrémní nespravedlnosti" se proto není možné blíže zabývat.
9. Naopak lze uzavřít, že v případě stěžovatele nemohlo být ohroženo právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Právo na přístup k soudu poskytuje účastníku řízení garance na "vstupu" soudního řízení - vyžaduje se vůbec existence nezávislého a nestranného orgánu, u něhož může jednotlivec uplatnit ochranu svých práv, a dále podmínky stanovené pro přístup k němu nesmí toto uplatnění znemožňovat. Po projednání žaloby a meritorním skončení soudního řízení (ku prospěchu stěžovatele) je zjevné, že žádná z uvedených garancí stěžovateli odepřena nebyla.
10. Jde-li o právo na právní pomoc, je třeba stěžovateli přisvědčit, že Ústavní soud je ve své praxi spojuje s právem advokáta na odpovídající odměnu ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny, jehož nenaplnění je potenciálně způsobilé vést i k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. bod 12 nálezu sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016 (N 174/82 SbNU 693)]. Z toho důvodu také řadou postupných rozhodnutí nakonec například zrušil kompletní §9 odst. 5 advokátního tarifu [za všechny srov. finální nález sp. zn. Pl. ÚS 17/21 ze dne 19. 10. 2021 (443/2021 Sb.)]; učinil tak ovšem za kvalitativně odlišné situace. Byť lze mít výhrady k nevyhovujícímu nastavení paušální výše tarifní hodnoty 50 000 Kč, která zůstala nezměněna od roku 2006 [viz vyhláška č. 276/2006 Sb. kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a stěží může odpovídat ekonomické situaci roku 2022 (sic!), stále nejde o tak zjevný nesoulad ve vztahu k odvedené práci advokáta jako v případě výkonu funkce ustanoveného opatrovníka, u něhož byla zrušeným §9 odst. 5 advokátního tarifu tarifní hodnota sporu oceněna částkou 1 000 Kč. Prostor pro zásah Ústavního soudu proto v dané chvíli neotevírá ani čl. 37 odst. 2 Listiny.
11. Není přitom významné, že podle §8 odst. 1 advokátního tarifu by stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení v částce o dvě třetiny vyšší, neboť na případ stěžovatele dopadá podle ustálené rozhodovací praxe §9 odst. 4 písm. a), nikoli §8 odst. 1 advokátního tarifu. Spíše než o vztah výjimky a pravidla jde o vztah ustanovení speciálního ke generálnímu, je-li §8 odst. 1 uvozen slovy "není-li stanoveno jinak". Ústavnímu soudu není znám důvod, proč normotvůrce skupinu osobnostních práv vydělil z množiny jiných nároků na zaplacení peněžitého plnění. Judikatorně je dovozeno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v dalším odstavci), že je-li výše přiměřeného zadostiučinění v penězích dána volné úvaze soudu (srov. §136 občanského soudního řádu), není na počátku řízení možné určovat tarifní hodnotu sporu. Takové odůvodnění je racionální, v obecné rovině proto úprava jako taková ani její aplikace není napadnutelná z toho důvodu, že podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu by úspěšný účastník obdržel na náhradě nákladů více.
12. Vzhledem ke skutečnosti, že ve vztahu k nárokům plynoucím ze zákona č. 82/1998 Sb. je zmíněná soudní praxe ustálena od roku 2014 (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014), neobstojí v řízení zahájeném v roce 2017 ani stěžovatelův argument legitimního očekávání jiné výše náhrady nákladů řízení. Jak dále plyne z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 ze dne 29. 4. 2021, posunula se soudní praxe nedávno i v rozhodování o nákladech řízení ve věcech nemajetkové újmy na zdraví (podobně již usnesení sp. zn. III. ÚS 21/19 ze dne 7. 2. 2019 nebo dále usnesení sp. zn. IV. ÚS 203/22 ze dne 1. 3. 2022); neplatí již proto ani argument o rozdílnosti v přístupu k ochraně jednotlivých osobnostních práv.
13. Co se týče principu rovnosti zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, je řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. specifické tím, že ač je projednáváno v civilním řízení sporném, jde o nárok veřejnoprávní, plynoucí přímo z Listiny (srov. čl. 36 odst. 3 a blíže k tomu nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), bod 19). Se zmíněným specifikem se pojí praktické důsledky jako je speciální, pro jednotlivce příznivá úprava soudního poplatku (srov. bod 8a Sazebníku k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), nebo i skutečnost, že v tomto typu řízení se žalobce nemusí obávat neúspěchu v podobě nesení nákladů protistrany. Ani tento argument proto neústavnosti určení tarifní hodnoty sporu v paušální výši podle Ústavního soudu nesvědčí, neboť nesdílí přesvědčení stěžovatele, že je princip rovnosti zbraní (účastníků) vychýlen směrem v jeho neprospěch.
14. Tím není řečeno, že by Ústavní soud neměl k aktuálním podmínkám platné právní úpravy výhrady. Jak opakovaně vyjádřil v nálezové judikatuře [v návaznosti na původní apel nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), kterým byla zrušena přísudková vyhláška, jej dále zopakoval také ve zmiňovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (bod 33) a sp. zn. II. ÚS 2632/18 nebo i v bodě 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016 (N 89/81 SbNU 471)], advokátní tarif podle svého účelu neměl a nemá sloužit jako předpis, podle něhož se vypočítává náhrada nákladů soudního řízení. Ustanovení §374a písm. c) občanského soudního řádu určuje jasně, že Ministerstvo spravedlnosti pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení stanoví vyhláškou paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka právním zástupcem. Skutečnost, že Ústavní soud podpůrné využití advokátního tarifu jako vodítka (tolik potřebného z hlediska principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování) při dlouhotrvající nečinnosti normotvůrce - Ministerstva spravedlnosti - zpravidla neshledává neústavním (k výjimkám viz zejména výše zmíněné nálezy sp. zn. IV. ÚS 529/16 a IV. ÚS 3559/15), neznamená, že je daný stav v pořádku.
15. Jakkoli Ústavní soud shledává nečinnost Ministerstva spravedlnosti v tomto směru jako alarmující, není v jeho pravomoci je k činnosti přimět; cestou není systematické zasahování do rozhodovací praxe obecných soudů v případech, které znaky neústavnosti nenaplňují. Nezbývá proto než znovu apelovat na Ministerstvo spravedlnosti, v jehož gesci se řešení nastolené otázky nachází, aby naplnilo příkaz zákonodárce zakotvený v
§374a písm. c) občanského soudního řádu a přijalo novou úpravu paušálních sazeb výše odměny za zastupování účastníka právním zástupcem a v mezičase přinejmenším novelizovalo advokátní tarif v části paušálního nastavení tarifní hodnoty sporu tak, aby odpovídalo současným ekonomickým podmínkám, které se od roku 2006 (a zejména v posledních letech) nepochybně změnily.
16. Navzdory výhradám k neutěšenému stavu platné právní úpravy Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konkrétně ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu