ECLI:CZ:US:2022:1.US.616.22.1
sp. zn. I. ÚS 616/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem Praha 2, Polská 1716/54, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 6 Tdo 106/2021-4968, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020 č. j. 4 To 68/2019-4655, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2019 č. j. 52 T 13/2017-4359 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019 č. j. 4 To 68/2018-4270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb po 2 000 Kč a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020 č. j. 4 To 68/2019-4655, kterým byl na základě jeho odvolání uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje rovněž zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel také navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019 č. j. 4 To 68/2018-4270, kterým byl ve vztahu ke stěžovateli zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018 č. j. 52 T 13/2017-4144 a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil nové rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl původně rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 9. 2018 č. j. 52 T 13/2017-4144 (dále jen "rozsudek krajského soudu č. 1") zproštěn obžaloby, načež Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 9. 4. 2019 č. j. 4 To 68/2018-4270 (dále jen "rozsudek vrchního soudu č. 1") uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení rozsudkem krajského soudu, který je napaden touto ústavní stížností (dále jen "rozsudek krajského soudu č. 2"), nebylo založeno na nově provedeném dokazování, popř. na novém zhodnocení a odůvodnění dříve provedených důkazů, nýbrž jen v důsledku akceptace rozsudku vrchního soudu č. 1. Tvrdí, že odvolací soud odlišnou interpretací důkazů v podstatě nařídil soudu nalézacímu, jakým způsobem má při novém projednání důkazy hodnotit a k jakým skutkovým zjištěním dospět. Soud prvního stupně pak podle něj po zrušení původního zprošťujícího rozsudku rezignoval na svou úlohu a rozhodl bez řádného hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16 a I. ÚS 3235/15. Rozsudek krajského soudu č. 2 označuje jako tzv. překvapivé rozhodnutí a tvrdí, že změna v hodnocení důkazů a skutkových zjištěních nebyla ze strany nalézacího soudu náležitě zdůvodněna.
Stěžovatel zdůrazňuje, že nalézací soud dospěl k závěru o dvojím možném přístupu k posouzení obsahu a významu provedených důkazů, a přesto aplikoval výhradně odvolacím soudem předestřené hodnocení důkazů a nepřiklonil se k takovému hodnocení důkazů, které by pro stěžovatele bylo nejpříznivější. Odvolací soud pak podle něj uvedené konstatování soudu prvního stupně toliko označil za nešťastné, aniž by se jím blíže zabýval, což považuje za porušení principu in dubio pro reo, resp. zásady presumpce neviny. Vymezuje se zejména proti tomu, jakým způsobem nalézací soud dovodil závěr o jeho úmyslném zavinění. Uvádí, že lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Poukazuje na výpovědi svědků D., Z. a M., jejichž obsah je podle něj v příkrém rozporu se závěrem nalézacího soudu ohledně informací, jež měl mít o výstavbě elektrárny. Z dokazování tak podle něj vyplývá, že tyto informace, jež mu byly podávány, nebyly úplné, anebo byly značně zkreslené, tudíž nebylo možno bez důvodných pochybností učinit závěr o tom, že rozhodnutí Energetického regulačního úřadu bylo vydáno na základě nepravdivých údajů.
Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal řádně s jeho námitkami, a navíc nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "rozsudek vrchního soudu č. 2") neprodleně, ale až v rámci rozhodování o věci samé. V této souvislosti poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3425/16.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000).
Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora uvedených podmínek ve vztahu k napadenému rozsudku vrchního soudu č. 1 neshledal. Stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí, kterým řízení skončeno nebylo, naopak tímto rozhodnutím odvolací soud na základě odvolání státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu č. 1 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V této části tedy jde o návrh, který je podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je ve vztahu k označenému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku vrchního soudu č. 2 a rozsudku krajského soudu č. 2 přípustná, zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud musí předně odmítnout stěžejní námitku stěžovatele, že vrchní soud ve svém rozsudku č. 1 v podstatě nařídil soudu nalézacímu, jakým způsobem má při novém projednání důkazy hodnotit a k jakým skutkovým zjištěním dospět, a nalézací soud následně akceptoval toto rozhodnutí odvolacího soudu, rezignoval na svou úlohu a rozhodl bez řádného hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Obecně platí, že odvolací soud není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Neztotožní-li se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, může k jinému hodnocení provedených důkazů přistoupit jen tehdy, pokud je předtím zopakuje. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, tzn. že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06, I. ÚS 1922/09 či I ÚS 1442/19).
Vrchní soud ve svém rozsudku č. 1 na č. l. 40-44 podrobně rozebral důkazy provedené před soudem prvního stupně a poukázal na některé dílčí výsledky tohoto dokazování, které krajský soud ve svém rozsudku č. 1 v rámci hodnocení důkazů nezohlednil. Vytýkal tedy nalézacímu soudu, že nevyhodnotil všechny provedené důkazy ve svém komplexu. Původní závěr krajského soudu, že obhajoba stěžovatele (a jeho spoluobžalovaného) nebyla vyvrácena, neoznačil za nesprávný, ale toliko za předčasný (srov. č. l. 42 rozsudku vrchního soudu č. 1). Poukázal též na to, že některé závěry krajského soudu byly provedenými důkazy významně zpochybněny (srov. č. l. 43 rozsudku vrchního soudu č. 1). Ústavní soud tedy konstatuje, že vrchní soud ve svém rozsudku č. 1 logicky a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, že nalézací soud při hodnocení důkazů nevyčerpal celý obsah některých z provedených důkazů, přehlédl některé skutečnosti z nich vyplývající a nevyhodnotil všechny okolnosti případu v jejich souhrnu. Vrchní soud tedy svým rozsudkem č. 1 nevybočil z výše uvedených limitů legitimního zásahu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
Z rozsudku krajského soudu č. 2 je podle Ústavního soudu seznatelné, že se tento soud neomezil pouze na automatické akceptování připomínek odvolacího soudu. Na č. l. 59 a násl. svého rozsudku č. 2 podrobně hodnotil provedené důkazy, přičemž zohlednil jak své původní závěry, tak i výhrady odvolacího soudu. Jestliže nalézací soud splnil pokyn odvolacího soudu a přistoupil k řádnému a detailnímu zhodnocení provedených důkazů, nelze mu vytýkat, pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než ve svém prvním rozhodnutí, zvláště když tyto své závěry dostatečně odůvodnil. Nalézací soud zároveň nevycházel z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy, tudíž se nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 299/09).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že trestní soudy v jeho případě nerespektovaly zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo, který z ní vyplývá. Stěžovatel především přikládá přehnaný význam větě, kterou na č. l. 57 svého rozsudku č. 2 uvedl krajský soud, tedy že provedené důkazy v zásadě umožňují pouze dvojí přístup k posouzení jejich obsahu a významu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, který na č. l. 24 svého rozsudku č. 2 vyjádřil vrchní soud, když uvedené vyjádření označil za "nešťastné" a podotkl, že nejde o nastínění jedné z verzí skutkového stavu příznivé pro obžalované. Z kontextu, v němž nalézací soud uvedený obrat použil, totiž vyplývá, že nešlo o konstatování dvou věrohodných verzí skutkového stavu (tedy o situaci, v níž by bylo třeba uplatnit pravidlo in dubio pro reo), nýbrž o dva způsoby hodnocení důkazů. První z těchto způsobů (použitý jako podklad pro rozsudek krajského soudu č. 1) vykazoval výše uvedené nedostatky, což krajský soud akceptoval, tudíž přistoupil ke způsobu druhému (bezchybnému).
Jestliže stěžovatel brojí proti závěru trestních soudů ohledně jeho úmyslného zavinění, odkazuje Ústavní soud primárně na č. l. 59-62 rozsudku krajského soudu č. 2, kde byly přehledně vyloženy důvody, z nichž nalézací soud dovodil svůj závěr o existenci nepřímého úmyslu stěžovatele. Soud zde upozornil např. i na výpovědi svědků Z. a D., na něž upozorňuje i sám stěžovatel a z nichž vyplynulo, že stěžovatel byl informován o technologické dokončenosti pouze části fotovoltaické elektrárny. Nalézací soud zde dále mj. provedl rozbor obsahu nájemní smlouvy, kterou stěžovatel spolupodepisoval a z níž rovněž vyplynulo, že se vztahuje k dílu, jež není dokončeno.
Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Současná trestněprávní praxe se totiž přiklání k názoru, že i tzv. lhostejnost pravá vyznačující se naprostou absencí pachatelova hodnocení ve vztahu k (ne)nastoupení následku může být subsumována pod nepřímý úmysl; tím spíše to pak platí o lhostejnosti nepravé (srov. k tomu např. PROVAZNÍK, J. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 225-226).
Důvod pro kasační zásah Ústavní soud neshledal ani v souvislosti s postupem Nejvyššího soudu, který o návrhu stěžovatele na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí nerozhodl neprodleně poté, co byl tento návrh učiněn, ale až zároveň s rozhodnutím o samotném dovolání. Lze sice připustit, že takový postup není zcela v souladu se závěry vyplývajícími z nálezu sp. zn. III. ÚS 3425/16, na nějž stěžovatel odkazuje, nicméně Ústavní soud připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Pokud by totiž Ústavní soud reagoval na uvedený nedostatek v postupu Nejvyššího soudu zrušením jeho usnesení, ve výsledku by to stěžovateli nepřineslo žádný pozitivní efekt, neboť - jak bylo výše vysvětleno - závěry trestních soudů o vině stěžovatele ze spáchání trestného činu Ústavní soud není oprávněn rozporovat.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci neidentifikoval žádné relevantní vady v postupu trestních soudů, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Trestní soudy své skutkové a právní závěry náležitě a racionálně odůvodnily a Ústavní soud tak nenachází důvod, aby je jakkoli revidoval.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu