ECLI:CZ:US:2019:1.US.1442.19.1
sp. zn. I. ÚS 1442/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019 č. j. 6 Tdo 1617/2018-41, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 9 To 94/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. 2 T 77/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým byl společně se dvěma dalšími spoluobžalovanými uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze jako soud odvolací nepřiměřeně a nad rámec svých pravomocí zasahoval do rozhodovací úlohy soudu nalézacího, když zrušil několik meritorních rozhodnutí soudu prvního stupně a dvakrát přikázal, aby ve věci rozhodoval nový senát. Tím podle něj zasahoval do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, resp. přejímal úlohu soudu prvního stupně a podsouval nalézacímu soudu přijetí neprokázaného skutkového stavu a spekulace. Opakovanou výměnu senátu soudu prvního stupně, kterou Městský soud v Praze nařídil, hodnotí jako odnětí zákonnému soudci. Má za to, že skutkový děj zjištěný soudem prvního stupně nebyl spolehlivě a bez pochybností prokázán, a to i s ohledem na několikanásobná opakovaná dokazování, která se odvíjela odlišně. Poukazuje především na rozpornost jednotlivých výpovědí poškozeného a vyjadřuje pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi. Výpovědi poškozeného a svědka J. jsou podle jeho názoru osamoceny a nemají oporu v dalším provedeném dokazování. Tvrdí, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a že společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla takové intenzity, aby se mohlo jednat o trestný čin.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, seznámil se s vyžádaným trestním spisem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud především nemůže přisvědčit hlavní námitce stěžovatele, podle které měl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nepřípustným způsobem zasahovat do úlohy nalézacího soudu spočívající v hodnocení důkazů a odejmout stěžovatele zákonnému soudci opakovaným příkazem, aby ve věci rozhodl jiný senát Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud").
Nejprve je třeba rekapitulovat, že napadený rozsudek obvodního soudu představuje již páté rozhodnutí tohoto soudu ve věci samé. Nejprve věc podle §222 odst. 2 trestního řádu usnesením postoupil Úřadu městské části Praha 8 s tím, že daný skutek není trestným činem, následně (po zrušení usnesení rozhodnutím městského soudu) znovu rozhodl podle §222 odst. 2 trestního řádu a věc postoupil tentokrát řediteli Vězeňské služby České republiky. Městský soud i toto usnesení zrušil, načež obvodní soud svým třetím rozhodnutím opět věc podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupil řediteli Vězeňské služby České republiky. Městský soud usnesením ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 330/2014 zrušil i toto třetí usnesení obvodního soudu a podle §262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Obvodní soud napočtvrté vynesl zprošťující rozsudek, který však městský soud zrušil usnesením ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 42/2016, přičemž opět podle §262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Popáté tedy již obvodní soud rozhodl napadeným rozsudkem.
Obecně platí, že odvolací soud není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Neztotožní-li se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, může k jinému hodnocení provedených důkazů přistoupit jen tehdy, pokud je předtím zopakuje. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, tzn. že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06 či I. ÚS 1922/09).
Ústavní soud konstatuje, že městský soud ve svém třetím rozhodnutí ve věci (tj. v usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 330/2014) nedával nalézacímu soudu žádné pokyny, jak hodnotit jednotlivé důkazy, nýbrž mu vytýkal právě zejména opakované nedodržení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Poukázal na to, že obvodní soud opomíjel zásadní skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, totiž že stěžovatel a další obžalovaní zavlekli poškozeného do zadních prostor podniku, v němž se nacházeli, kde s nimi poškozený zůstal sám, přičemž jej násilím donutili se svléknout a vydat věci a peníze, které měl u sebe. Odvolací soud přitom poukázal na konkrétní důkazy, z nichž tato skutečnost vyplynula, mezi nimiž byly i výpovědi samotných obžalovaných z přípravného řízení. Městský soud dále upozornil na nelogické odůvodnění závěru obvodního soudu, že násilí proti poškozenému nebylo tak intenzivní, jak je popisuje (blíže viz č. l. 6 usnesení městského soudu ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 330/2014).
Podobně i ve čtvrtém rozhodnutí ve věci, tj. v usnesení ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 42/2016, městský soud neukládal nalézacímu soudu, jak má hodnotit důkazy a jak má rozhodovat, ale konstatoval opětovné nerespektování zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Poukázal zejména na to, že nalézací soud v novém složení senátu nekonfrontoval důkazy znovu provedené s těmi, které byly provedeny v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně v původním složení senátu, přičemž některé důkazy byly ze strany nalézacího soudu i vyloženě překrucovány (blíže viz č. l. 8-9 usnesení městského soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 42/2016).
V obsahu citovaných usnesení městského soudu tedy Ústavní soud nespatřuje ukládání pokynů nalézacímu soudu, jak má hodnotit provedené důkazy či jak má rozhodnout v otázce viny stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Šlo toliko o zcela opodstatněný pokyn k tomu, aby nalézací soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů a povinnost náležité odůvodnit své rozhodnutí, tedy aby toto své rozhodnutí adekvátním způsobem argumentačně podložil a vyhověl tak požadavkům vyplývajícím z §125 trestního řádu.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že městský soud jej opakovaným příkazem, aby věc projednal a rozhodl senát v jiném složení, odňal zákonnému soudci, Ústavní soud nejprve připomíná, že postup podle §262 trestního řádu, kterým je věc odnímána a přidělována jinému senátu, je nutno chápat jako postup rozhodně výjimečný. Pro tento nikoliv běžný postup, který zákon umožňuje, musí existovat závažné důvody, zejména pak jde o vyloučení pochybností o nestrannosti soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň musí být jeho aplikace řádně odůvodněna, neboť tento nedostatek by mohl být kvalifikován jako nepřípustná svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95). Takové vady však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Městský soud již při svém prvním rozhodnutí, kterým přikázal, aby věc projednal a rozhodl senát v jiném složení (tj. ve zmiňovaném usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 330/2014), si byl vědom toho, že postup podle §262 trestního řádu je koncipován jako výjimečný, a odůvodnil rozhodnutí zejména tím, že nalézací soud opakovaně rezignoval na hodnocení důkazů způsobem, který mu předepisuje trestní řád. Městský soud zde dále konstatoval, že obvodní soud nesplnil ani jeho pokyn obsažený v dřívějším usnesení městského soudu ze dne 19. 3. 2014, aby se zabýval také tím, zda jednání obžalovaných nenaplňuje skutkovou podstatu jiného než žalovaného trestného činu, např. trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku nebo omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku. Zdůrazňoval přitom, že stěžejním prvkem v dané věci je násilné jednání obžalovaných vůči poškozenému, a nikoli skutečnost, že se obžalovaní domnívali, že poškozený odcizil peněženku.
Ve druhém případě, kdy rozhodl podle §262 trestního řádu (tj. v usnesení ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 42/2016), pak městský soud zdůraznil, že soud prvního stupně, navzdory výtkám obsaženým v předešlých třech rozhodnutích městského soudu, byl přesvědčen, že meritem věci je zadržení poškozeného při krádeži peněženky, a nikoli násilné jednání obžalovaných. Městský soud v Praze rovněž správně připomněl, že, navzdory předchozím rozhodnutím, obvodní soud paradoxně rozhodl nikoli tak, že stíhaný skutek sice není trestným činem, ale může být přestupkem, ale že tento skutek nevykazuje znaky žádného deliktu, tudíž obžalované rozsudkem zprostil. Městský soud rovněž nalézacímu soudu vytkl opakované nedodržení zásady volného hodnocení důkazů (viz výše).
Ústavní soud má za to, že za daných okolností městský soud v obou případech (tj. jak v usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 330/2014, tak v usnesení ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 42/2016) rozhodl podle §262 trestního řádu zcela opodstatněně. Stěžejní důvod pro tento závěr spočívá především v tom, že výše popsané vady se v postupu nalézacího soudu vyskytovaly opakovaně, navzdory předchozím výtkám ze strany městského soudu. Je třeba připomenout, že k příkazu, aby věc projednal soud v jiném složení, přistoupil městský soud až poté, co obvodní soud třikrát, resp. čtyřikrát opakoval v podstatě totožné chyby. Za daných okolností tak již městskému soudu v podstatě nezbyla jiná možnost, jak zajistit zachování zákonnosti (zejména v podobě respektování zásady volného hodnocení důkazů), než postupovat právě podle §262 trestního řádu. Opomenout samozřejmě nelze ani skutečnost, že kvůli vadnému postupu obvodního soudu se trestní řízení již neúměrně protahovalo a hrozila tak kolize se zásadou rychlosti řízení (srov. §2 odst. 4 věta druhá trestního řádu).
Jako relevantní Ústavní soud nevyhodnotil ani námitky týkající se údajně neprůkazných výsledků provedeného dokazování, zejména pak nevěrohodné výpovědi poškozeného. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že tyto námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud v tomto směru odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 14), v němž bylo přehledně shrnuto, že stěžovatel, jakož i jeho spoluobžalovaní, byli usvědčeni nejen výpovědí poškozeného, ale i výpovědí dalších svědků, kamerovými záznamy a především i svými vlastními výpověďmi. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že již nalézací soud se patřičně vypořádal s otázkou věrohodnosti svědeckých výpovědí. Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby tyto závěry rozporoval.
Jestliže stěžovatel dále uvádí, že společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla takové intenzity, aby se mohlo jednat o trestný čin, Ústavní soud připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16).
Stěžovatel své tvrzení o chybějící společenské škodlivosti opírá zejména o to, že jednal v dobré víře, aby zamezil protiprávnímu jednání poškozeného spočívajícímu v odcizení dámské peněženky. Ústavní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit, neboť jednání, za něž byl stěžovatel a jeho spoluobžalovaní odsouzeni, naprosto překračuje přípustné meze zákroku směřujícího k zamezení protiprávního jednání jiné osoby. Stěžovatel byl odsouzen za to, že (zkráceně vyjádřeno) společně s dalšími dvěma spoluobžalovanými poškozeného násilím dovedl na nakládací rampu, stěžovatel mu dal dva až tři údery pěstí, následně jej všichni tři napadali ranami pěstí zejména do oblasti hlavy, donutili jej vysvléknout se do trenýrek, načež jej stěžovatel varoval, aby se do daného podniku nevracel, jinak ho zabije. Již z tohoto popisu je zřejmé, že nelze mít žádné pochybnosti o škodlivosti takového jednání, které zahrnovalo prvky násilí, ponižování i vyhrožování, a to v míře naprosto neadekvátní domnělému protiprávnímu jednání poškozeného.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu