ECLI:CZ:US:2022:1.US.840.22.1
sp. zn. I. ÚS 840/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, sídlem Biskoupky 33, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královohradeckého kraje, územního odboru, oddělení hospodářské kriminality, ve věci vedené pod č. j. KRPH-25389-28/TČ-2020-050281, a proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 3. března 2022 č. j. 1 KZN 314/2022-9, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2022 č. j. 1 ZN 39/2022-5 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královohradeckého kraje, územního odboru, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 3. ledna 2022 č. j. KRPH-25389-28/TČ-2020-050281, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královohradeckého kraje, územního odboru, oddělení hospodářské kriminality, sídlem Mrštíkova 541/19, Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně napadá postup orgánů činných v daném trestním řízení a navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejího práva na řádné vyšetření věci, a aby přikázal orgánům činným v trestním řízení provést účinné vyšetřování potřebné k objasnění věci.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci vedené u policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru, Oddělení hospodářské kriminality v Hradci Králové (dále jen "policejní orgán") pod č. j. KRPH-25389/TČ-2020-050281 bylo usnesením ze dne 19. 8. 2020 podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odloženo podezření ze spáchání trestného činu (přečinu) podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl podle trestního oznámení stěžovatelky dopustit blíže neoznačený pachatel vystupující zřejmě za obchodní společnost T-Mobile Czech Republic, a. s. Spáchání trestného činu mělo spočívat v tom, že ve sporu vedeném mezi stěžovatelkou (coby dlužníkem) a obchodní společností T-Mobile Czech Republic, a. s., o zaplacení dlužné ceny za poskytnuté služby elektronických komunikací v zúčtovacím období od 13. 6. 2008 do 12. 9. 2008 u telefonních stanic číslo X a Y v celkové výši 10 523,50 Kč s příslušenstvím, měla být prvotně ve správním řízení před Českým telekomunikačním úřadem a následně v řízení před civilními i správními soudy předložena listina "dodatek k účastnické smlouvě ze dne 5. 5. 2008" opatřená údajně nikoli pravým podpisem stěžovatelky.
3. Podáním ze dne 12. 10. 2021 nadepsaným "Trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu - návrh na pokračování v prošetřování", iniciovala stěžovatelka u policejního orgánu vedení dalšího prověřování v příslušné věci, kdy se opětovně domáhala toho, aby policejní orgán nařídil provedení znaleckého posouzení pravosti jejího podpisu na shora zmíněné důkazní listině. Policejní orgán v záhlaví specifikovaným vyrozuměním stěžovatelku vyrozuměl, že kvalifikovaným posouzením obsahu jejího podání a provedeným šetřením podle §158 odst. 1 trestního řádu nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 1 trestního řádu.
4. K návrhu stěžovatelky na přezkum vyřízení věci, ve kterém se opětovně domáhala provedení znaleckého posouzení pravosti jejího podpisu na dodatku k účastnické smlouvě, Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "okresní státní zastupitelství") shora označeným vyrozuměním stěžovatelce sdělilo, že po přezkoumání postupu policejního orgánu neshledalo ve věci žádné pochybení.
5. K podnětu stěžovatelky k vykonání dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") v napadeném vyrozumění konstatovalo, že jak policejní orgán, tak okresní státní zastupitelství ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily, proč ve věci nelze spatřovat spáchání trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Po podrobném vylíčení učiněných skutkových zjištění zdůraznilo, že se lze důvodně klonit k závěru, že není-li podpis stěžovatelky na předmětném dodatku k účastnické smlouvě jejím pravým podpisem, mohla s vysokou mírou pravděpodobnosti dodatek podepsat některá z jejích dcer. Za rozhodné však považovalo, že k čerpání služeb elektronických komunikací prokazatelně nemohlo dojít bez vědomí stěžovatelky. Skutková zjištění nenaplňovala podle krajského státního zastupitelství zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku již jenom proto, že ze strany obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., nemohlo dojít k (bezdůvodnému, resp. protiprávnímu) obohacení v souvislosti s uplatněním nároku na zaplacení služeb elektronických komunikací vůči stěžovatelce za stavu, kdy i po datu sjednání předmětného dodatku byla prokazatelně s jejím vědomím k předmětným telefonním číslům poskytována sjednaná plnění v podobě služeb elektronických komunikací. Proto krajské státní zastupitelství, ve shodě s policií i okresním státním zastupitelstvím, nepovažovalo za nutné prokazovat pravost podpisu stěžovatelky na daném dodatku. Za bezpředmětné pak považovalo zabývat se posuzováním toho, zda stěžovatelkou vymezené jednání bylo či nebylo trestné podle trestního zákona z roku 1852 či zda je trestné podle německé či rakouské právní úpravy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a dále namítá, že krajské státní zastupitelství svým vyrozuměním fakticky aprobovalo, že předkládání falšovaných důkazních prostředků ve správním či soudním řízení není v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy. K tomu cituje komentář k §72 a násl. zákona o Ústavním soudu a důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 287/2018, kterým se mění trestní zákoník, ve vztahu k §345 až 347a trestního zákoníku. Má za to, že z hlediska ústavněprávního není rozhodné, že §347a trestního zákoníku nabyl účinnosti až dne 1. 2. 2019, neboť čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy zavazuje Českou republiky řídit se v důvodové zprávě uvedenými mezinárodními závazky bez toho, zda se promítly do podústavní právní úpravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
10. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
11. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených vyrozumění neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z příslušných vyrozumění policejního orgánu, okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu (přečinu) podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Policejní orgán ve věci obstaral veškeré potřebné důkazy, avšak tvrzení stěžovatelky nebyla provedeným dokazováním prokázána, proto nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání. Okresní státní zastupitelství a krajské státní zastupitelství se s jeho závěrem ztotožnila.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci, zjištěno nebylo. Ústavní soud shledal, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
13. K námitce stěžovatelky týkající se trestného činu maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 trestního zákoníku Ústavní soud pro úplnost dodává, že nelze souhlasit s míněním stěžovatelky, že z hlediska posuzované věci není rozhodné, že uvedené ustanovení o trestném činu maření spravedlnosti je účinné až od 1. 2. 2019. Předmětný dodatek k účastnické smlouvě ze dne 5. 5. 2008 byl vyhotoven a užit ve sporu již v době, kdy skutková podstata trestného činu maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 trestního zákoníku ještě nebyla součástí platné a účinné právní úpravy, přičemž podle čl. 40 odst. 6 Listiny a §2 odst. 1 trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže to je pro pachatele příznivější.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu