ECLI:CZ:US:2022:2.US.106.22.1
sp. zn. II. ÚS 106/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 3 Tdo 839/2021-3927, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2021 č. j. 5 To 73/2020-3827 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. července 2020 č. j. 61 T 3/2014-3702, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (díle jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a rozhodnutí napadených ústavní stížností zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným, že v rozporu s jiným právním předpisem měl úmyslně na prodej potraviny, jejichž požití je nebezpečné lidskému zdraví, čímž porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, a tímto činem způsobil úmrtí čtyř osob, včasnou a odbornou lékařskou péčí nedošlo k úmrtí dalšího poškozeného, avšak došlo k oboustranné trvalé ztrátě zraku, čímž spáchal zvlášť závažný zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) a odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to jej podle §157 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a jeden měsíc, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dále rozhodl o trestu propadnutí věci, o povinnosti stěžovatele k náhradě škody poškozeným a se zbytkem jejich nároku je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu z podnětu stěžovatele a státního zástupce (výrok I) a za splnění podmínek §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinného, že zprostředkoval další distribuci alkoholických nápojů neznámého původu, kvality a nápadně nízké ceny, obsahujících toxický metylalkohol, čímž v rozporu s jiným právním předpisem jinému opatřil úmyslně na prodej potraviny, jejichž požití je nebezpečné lidskému zdraví, takovým činem porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví a smrt nejméně čtyř osob, čímž spáchal zvlášť závažný zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku a odsoudil jej podle §157 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky. Podle §84 a §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem a zkušební dobu dle §85 odst. 1 trestního zákoníku stanovil na pět let. Dále dle §228 odst. 1 trestního řádu stanovil stěžovateli povinnost zaplatit poškozeným majetkovou škodu, kterou trestným činem způsobil, a rozhodl dle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku o trestu propadnutí věcí. Poškození byli se zbytkem jejich nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních dle §229 odst. 2 trestního řádu.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (v pořadí druhým) dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je stanoveno v §265b trestního řádu. Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Na podkladě dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu dle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Stěžovatel nenaplnil uplatněný dovolací důvod a v důsledku toho nezaložil ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny principy obsažené v čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a jeho základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d), čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť trestní stíhání mělo být na základě §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno. Stěžovatel je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu stanovenou §157 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku a nepodílel se na tom, že trestní řízení trvalo více než šest let. Poukázal na to, že trestní řízení neprobíhalo v souladu s trestněprávními předpisy, nebyly provedeny navržené důkazy a soudy se přesvědčivě nevypořádaly s tím, proč je považují za nadbytečné. Orgány činné v trestním řízení neměly ustálenou důkazní situaci, o níž by nebyly důvodné pochybnosti a tyto důkazy tak nemohly tvořit ničím nepřerušený řetězec důkazů, který by odůvodňoval závěr soudu o vině stěžovatele. Zpochybnil závěry soudů a tvrdil, že provedenými důkazy v žádném případě nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním, které mu bylo kladeno za vinu, a následkem, z toho důvodu není ani adhézní výrok dle §228 odst. 1 trestního řádu důvodný. Poukázal na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, protože obecné soudy vycházely při svém rozhodování z důkazů, které nebyly správně provedeny, a v důsledku toho byl nejprve stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce sedmi let a následně byl snižován. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a navrhl, aby rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §29 až 31 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele, totožné jako v uplatněných opravných prostředcích, je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů.
9. Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádal nalézací, odvolací a dovolací soud, a své závěry v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato dále odkazuje.
10. Námitky stěžovatele, že tvrzená protiústavnost napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že trestní stíhání v případě stěžovatele trvalo více než 6 let, tedy nepřiměřeně dlouhou dobu, neshledal Ústavní soud důvodnými, v této souvislosti poukazoval na čl. 41 Úmluvy a požadoval, aby jeho trestní stíhání bylo na základě §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno.
11. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva; přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl státní orgán snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany [srov. nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), bod 16].
12. Ve věci délky trvání trestního řízení stěžovatele Ústavní soud poukazuje na to, že se jednalo o závažnou trestnou činnost, kde soud prováděl rozsáhlé dokazování jednak výslechy stěžovatele a dalšího obviněného i ostatními již pravomocně odsouzenými, znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, potravinářství, toxikologie, výslechy celé řady slyšených svědků, písemnými důkazy, odposlechy telekomunikačního provozu, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách nebytových prostor, protokoly o ohledání místa činu, bytů, kde byli nalezeni zemřelí poškození, dokumentací o rozborech zajištěných tekutin, sdělení úřadů, odborných vyjádření i dalších zajištěných důkazů. Z dokazování vyplynulo, jaký byl původ zdravotně závadného alkoholu, jeho cesta ke koncovým zákazníkům i způsob, jakým se do distribuce zapojil stěžovatel. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je jednoznačné, proč nejsou pochybnosti ohledně jednání stěžovatele, jak je popsáno ve skutkové větě.
13. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodů ustanovení §265i odst. 1, písm. b) trestního řádu, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v trestním řádu. Pokud jde o dokazování a naplnění subjektivní stránky trestného činu, lze odkázat rovněž na logickou argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud shledal, že se nejedná o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souladu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu, rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá. Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, proč nejsou namístě pochybnosti ohledně jednání stěžovatele, jak bylo popsáno ve skutkové větě. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, a napadená rozhodnutí nevykazují tvrzený extrémní rozpor. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily.
14. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55)]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal.
15. Námitku stěžovatele ve věci změny výše uloženého trestu neshledal Ústavní soud důvodnou, protože vrchní soud v důsledku změny právní kvalifikace, kdy byl stěžovatel uznán vinným méně závažným trestným činem a tomu odpovídá i nižší trestní sankce (od 1 roku do 5 let), znovu rozhodoval o uložení trestu. Při úvaze o druhu a výši trestů, kterými bylo třeba stěžovatele postihnout, se řídil hledisky rozhodnými pro ukládání trestu dle §39 trestního zákoníku a přihlédl i k době, která uplynula od spáchání trestného činu a délce trestního řízení, na jejímž prodlužování se stěžovatel nikterak nepodílel. Z výše uvedených důvodů byl stěžovateli uložen trest v polovině zákonné trestní sazby a přihlédl i k přitěžujícím okolnostem, a to spáchání trestného činu na více osobách a ze ziskuchtivosti [§42 písm. b), písm. m) trestního zákoníku]. S ohledem k tomu, že se stěžovatel osvědčil, od posledního odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody v roce 2013 žije řádným životem a nejsou žádné negativní poznatky, byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu.
16. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem. Odkazy na judikaturu neshledal Ústavní soud případnou, když při ukládání trestu byla zohledněna celková doba trvání trestního řízení.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu