ECLI:CZ:US:2022:2.US.1161.22.1
sp. zn. II. ÚS 1161/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BBD INVEST, a.s., sídlem Na Pankráci 1337/109, Praha 4, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, sídlem Milevská 2094/3, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022 č. j. 9 Icm 2329/2021, 13 VSOL 19/2022-38 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2021 č. j. 9 ICm 2329/2021-31, KSOS 36 INS 657/2021, za vedlejšího účastenství insolvenční správkyně dlužníka 1. správcovská a konkurzní v.o.s., sídlem Zelené Předměstí, Sladkovského 67, Pardubice, insolvenční správkyně dlužníka Vitaliy Semaniv, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 5. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice se v řízení před Krajským soudem v Ostravě domáhala určení, že pohledávka žalované (stěžovatelky) přihlášená jakožto vykonatelná a nezajištěná v částce 41 730,72 Kč není co do pravosti a výše 11 440,62 Kč v insolvenčním řízení dlužníka po právu. Žalobkyně vzala následně žalobu zpět s tím, že stěžovatelka vzala částečně zpět svou přihlášku pohledávky. Krajský soud z tohoto důvodu řízení zastavil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 12 342 Kč. O podaném odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že nákladový výrok soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka s rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení nesouhlasí, neboť zde došlo k vytvoření absurdní situace, kdy je nucena hradit náhradu nákladů řízení, které převyšují částku, o jakou byl spor vyvolán. Přiznání nákladů řízení považuje stěžovatelka za nespravedlivé, neboť obecné soudy nevzaly v potaz předchozí chování vedlejší účastnice. Napadená rozhodnutí jsou přepjatě formalistická a obecné soudy postupovaly ve věci mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
Ústavní soud dále konstatuje, že výše peněžitého plnění, k jehož úhradě byla stěžovatelka napadeným rozsudkem odvolacího soudu zavázána (ve výroku ve věci samé), představuje částku veskrze bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20, I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný judikaturní přesah v jím řešených otázkách.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu