ECLI:CZ:US:2022:2.US.1336.22.1
sp. zn. II. ÚS 1336/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. C. K a 2) nezletilého V. K., zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. března 2022, č. j. 0 Nc 18004/2022-17 a 51 P a Nc 60/2022, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2022, č. j. 68 Co 153/2022-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů, kterými bylo dne 31. 3. 2022 nařízeno předběžného opatření, jímž byl stěžovatel 2) [nezletilý syn stěžovatelky 1)] umístěn do specifikovaného zařízení Fond ohrožených dětí Klokánek. Tvrdí, že těmito rozhodnutími soudy porušily práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
I. Předchozí průběh řízení
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Úřad městské části Praha 6, odbor sociálních věci, jako orgán sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 návrh na vydání speciálního předběžného opatření podle §452 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), kterému soud vyhověl a nařídil výše uvedené předběžné opatření (výrok I). Délku jeho trvání určil na tři měsíce (výrok II). Návrhy stěžovatelky 1) a otce nezletilého S. K., aby mohli stěžovatele každý z nich kontaktovat telefonicky i osobní návštěvou ve vymezených časech za asistence personálu zařízení, soud zamítl (výrok III). Ve věci nezletilého stěžovatele 2) byly v době rozhodování soudu pravomocně upraveny poměry rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 8. 2021 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021. Těmito rozhodnutími byl zamítnut návrh matky na svěření dětí (stěžovatele 2 a jeho dvou mladších sourozenců) do její výlučné péče, pravomocné tak zůstává rozhodnutí Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu ze dne 3. 12. 2018, který rozhodl o svěření nezletilého spolu se sourozenci do střídavé péče rodičů v týdenních intervalech a uložil oběma rodičům vzájemně přispívat na výživu nezletilých.
3. Soud prvního stupně nyní k návrhu OSPOD dovodil, že nezletilý stěžovatel 2) se ocitl ve stavu, kdy je ohrožen jeho normální vývoj, zdravotní stav a život. Situace v jeho rodině je natolik problematická a závažná, že zapříčinila trojí útěk nezletilého z domova. Ačkoli byl stěžovatel 2) a jeho dva mladší sourozenci svěřeni do střídavé péče rodičů, stěžovatel 2) setrvale zastává stanovisko, že k otci nechce, a pokud bude nucen u něj být, že natrvalo uteče. Nezletilý stěžovatel 2) tvrdí, že chce být u stěžovatelky 1) a jestliže mu nebude vyhověno, chce být raději umístěn do nějakého zařízení. Soud dospěl k závěru, že není možné, aby si nezletilý své přání vynucoval útěky, které ho ohrožují na zdraví i na životě a zdravém vývoji. Jeho chování by mělo být řešeno za využití odborné pomoci. V době rozhodování soudu byl nezletilý v takovém stavu, že nutit jej být s otcem by vedlo k dalšímu útěku, což je v rozporu s jeho zájmy. I prostředí stěžovatelky 1) však soud v danou chvíli shledal jako závadové, neboť nezletilého v nechuti být s otcem podporuje a umocňuje jeho pocit, že jej nikdo neposlouchá. Soud se proto rozhodl umístit nezletilého do neutrálního prostředí, ve kterém si odpočine od napjaté situace, v jejímž důsledku se chová úzkostně a depresivně, a využije i péče terapeutky a psychiatra. I takové umístění ostatně nezletilý označil za možné.
4. K odvolání stěžovatelky 1) odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Umístění nezletilého stěžovatele 2) do zařízení Klokánek považuje stěžovatelka 1) za zcela nepřiměřený a neadekvátní zásah do svých práv a práv nezletilého. Pro umístění syna do tohoto zařízení dle názoru stěžovatelky 1) nebyly splněny zákonné podmínky a předpoklady a pro takový postup ani nebyl dán důvod, když existuje péčeschopný a ochotný rodič (stěžovatelka 1), jehož péči nezletilý konstantně preferuje. V daném případě tedy soud nesplnil jasně formulované přání dítěte. Stěžovatelka 1) z odůvodnění rozhodnutí dovozuje, že soud nezletilého umístil do zařízení, protože ve svých 11 letech setrvale zastává názor, že chce být s ní. Nezletilý totiž opakovaně před různými institucemi (škola, OSPOD, soud) uvádí, že mu střídavá péče nevyhovuje. Nikdo však jeho názor nebere v potaz, nechce jej vyslyšet. Naopak je mu stále opakováno, že "střídavá péče je pro všechny tři děti přínosná a je v jejich zájmu". Z těchto důvodů stěžovatel 2) přikročil k radikálnímu způsobu získání pozornosti pro svůj názor na střídavou péči, utekl ze školy a napsal spolužákům dopisy, že nechce k otci a že jej nebaví žít. Soud neměl v odůvodnění použít argument, že umístění nezletilého do zařízení je vlastně v pořádku, když i tuto možnost nezletilý ve svém vyjádření připustil jako druhou variantu k pobytu u matky. V ústavní stížnosti je tato formulace označena za alibistickou a absurdní. Umístění do zařízení tak vůči stěžovateli 2) vyznívá jako trest za nerespektování autority v podobě rozhodnutí soudu.
6. Stěžovatelé kritizují práci OSPOD a namítají, že ačkoliv rozdělení rodiny má být vždy chápáno až jako krajní možnost, soud rovnou přistoupil k umístění dítěte do zařízení, aniž by se sám či prostřednictvím OSPOD pokusil o důslednější práci s rodinou a využití méně drastických a vhodnějších podpůrných opatření, např. v podobě terapie. Rozporují údaj v návrhu OSPOD, že se jednalo již o třetí útěk nezletilého s tím, že v prvních dvou případech se jednalo o pouhou nepřítomnost nezletilého v místě, kde si jej měl otec vyzvednout, kdy o něj měli rodiče samozřejmě strach, ale nebylo přistoupeno k celostátnímu pátrání policie jako ve třetím případě. Za nepodložený považují stěžovatelé i údaj o manipulaci nezletilého ze strany stěžovatelky 1).
7. Před umístěním do zařízení Klokánek nebyl s nezletilým proveden žádný pohovor. Ze zprávy MUDr. Mrkvičky ze dne 4. 4. 2022, u něhož se nezletilý podrobil psychiatrickému vyšetření, vyplývá, že pracovnice OSPOD přišla za nezletilým do jeho školy a měla jen nezletilému sdělit, že chce radši do Klokánku než k tátovi, tak že to tak udělají. Takový postup nelze považovat za řádné zjištění svobodného názoru nezletilého. Stěžovatelé se vyjadřují i k postupu soudu po vydání napadených usnesení. Délku umístění v zařízení považují za nepřiměřenou.
8. Stěžovatel 2) podává ústavní stížnost i z důvodu porušení ústavně zaručených práv na vzdělání, neboť umístěním do zařízení mu byla znemožněna účast na přijímacích zkouškách na gymnázium v Č.
9. Stěžovatelé požádali o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu její naléhavosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) a sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016 (N 161/82 SbNU 527), bod 12].
11. Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1710/16 ze dne 9. 8. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2872/16 ze dne 6. 9. 2016), jako tomu je i v nyní projednávaném případě, jejich ústavní konformitu je nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421) či nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a zásadní změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny, jako tomu je právě u nařízení o umístění do zařízení Klokánek. Toto nařízení proto nepochybně představuje velmi závažný zásah do práva na rodinný život zaručeného v článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí - právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle článku 32 odst. 4 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
12. Základním cílem čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, je sice primárně ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci (právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života), nicméně tato ochrana se nevyčerpává pouze plněním povinnosti veřejné moci zdržet se takových zásahů, ale tento spíše negativní závazek je doplněn i o pozitivní závazky, jež jsou pevně spjaty s účinným respektováním soukromého či rodinného života. Ochrana dítěte, která leží primárně na rodičích, je proto s ohledem na mezinárodněprávní a ústavněprávní rámec svěřena též státu. V roli prvního ochranného a záchranného činitele zde má vystupovat OSPOD, jehož opatření a postupy v rámci sociálně právní ochrany dětí má mít především preventivní účel, s cílem zabránit krizové situaci, která může v rámci péče o nezletilé dítě nastat.
13. Jak vyplývá z obecných principů shrnutých např. ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14, odnětí dítěte z péče rodičů musí být považováno jednak za krajní řešení, k němuž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná, jednak za dočasné opatření, které má být ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí. K tomu ostatně směřuje i zákonná úprava z. ř. s. Předběžné opatření tam upravené je primárně určeno k ochraně života nebo nepříznivého vývoje dítěte.
14. V rámci testu ústavnosti napadených usnesení nemá Ústavní soud v projednávané věci důvod zpochybnit zákonnost a legitimitu zásahu do práv stěžovatelů na rodinný život, neboť je zřejmé, že nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad.
15. S ohledem na argumenty stěžovatelů je zřejmé, že základní otázka spočívá v tom, zda zvolený postup soudů, který vyústil v rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, respektoval podmínky nezbytnosti zásahu do práv stěžovatelů na rodinný život, zda napadená rozhodnutí nebyla projevem svévole a sledovala nejlepší zájem dítěte.
16. Jak již bylo výše uvedeno, posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření dle ustanovení §452 z. ř. s. je věcí obecného soudu. V projednávané věci tak obecné soudy učinily ústavně konformním způsobem, napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a důvody vedoucí k nařízení předběžného opatření - vážné narušení normálního vývoje nezletilého a ohrožení jeho zdraví či života ve smyslu §452 odst. 1 z. ř. s. - jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a nejsou v příkrém nesouladu se skutečnostmi známými v době rozhodování. Již ze samotné povahy řízení vyplývá, že vzhledem ke striktním lhůtám nemohou obecné soudy provádět dokazování; soudy nicméně vycházely z tvrzení účastníků a obsahu spisu. Z něj soud dovodil, že nezletilý se vyhrocené vztahy v rodině rozhodl řešit tzv. na vlastní pěst a navzdory stanoveným pravidlům pro střídání pobytů u rodičů hazardoval se svým bezpečím i zdravím. Takový postoj k soudem nastaveným a jemu známým pravidlům přitom nezletilý nezaujal poprvé, byť v předchozích dvou případech s menší intenzitou, kdy o svém počínání v těchto dvou případech zřejmě informoval stěžovatelku 1). O svém posledním předem plánovaném útěku nezletilý nikomu z dospělých neřekl a sám odjel mimo P. namísto školního vyučování. Spolužákům napsal dopisy, v nichž měl uvést, že nechce k otci a že jej nebaví žít (jak se výslovně uvádí v ústavní stížnosti). Škola ihned informovala policii a ta po nezletilém vyhlásila celostátní pátrání.
17. Vzhledem k dlouhodobým neutěšeným vztahům rodičů soud vyhodnotil dosavadní výchovná prostředí s ohledem na stav, v jakém se nezletilý v době rozhodování soudu ocitl, jako pro něj aktuálně nevyhovující a zvolil dočasné umístnění v prostředí neutrálním mimo rodinné vazby. Učinil tak i proto, aby vytvořil prostor pro péči terapeutky a psychiatra bez zasahování dalších osob a pro dokončení školní docházky v tomto školním roce ve stávajícím školském zařízení (viz bod 10 usnesení odvolacího soudu). Takové opatření se jeví jako respektující právo nezletilého na vzdělání, když namísto pobytu ve škole v době bezprostředně před nařízením opatření zvolil útěk. Neúčast nezletilého na přijímacích zkouškách na gymnázium navíc v regionu, do nějž byl nezletilý zřejmě bez souhlasu otce přesunut stěžovatelkou 1) a otec se soudně domáhá změny místa trvalého pobytu na původní adresu v P., v daných souvislostech nepředstavuje zásah do jeho práv na vzdělání. Ochranu zdravého normálního duševního i fyzického vývoje nezletilého je nutné upřednostnit.
18. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy adekvátně uzavřely, že v řízení byly osvědčeny okolnosti svědčící o potřebě nařízení okamžité zatímní úpravy poměrů nezletilého, a učinily tak procesně korektně a ve vztahu k daným okolnostem i na přiměřenou lhůtu. Jak již bylo výše naznačeno, v ústavněprávní rovině je relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. "svévole" soudu, projevující se kupř. v nepřiměřenosti předběžného opatření, délce jeho trvání nad nezbytně nutnou dobu či absenci zdůvodnění nezbytnosti jeho prodloužení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14), což však v posuzované věci konstatovat nelze.
19. K námitce stěžovatelů, že nezletilý nebyl v soudním řízení slyšen, Ústavní soud považuje za vhodné obecně předeslat, že ve své rozhodovací praxi opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí), neboť názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Konečné hodnocení zájmů nezletilého vždy přísluší opatrovnickému soudu, který však musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli, musí přihlížet úměrně k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti a i k povaze věci, o niž se jedná, jakož i dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí a prostředí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07 ze dne 1. 11. 2007 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008).
20. V posuzované věci obvodní soud nebyl před vydáním předběžného opatření s nezletilým v přímém kontaktu, to však neznamená, že by o jeho poměrech a přáních nebyl informován. OSPOD monitoroval situaci v rodině, nezletilý opakovaně vyslovil svůj názor, což se ostatně uvádí i v ústavní stížnosti. Byl ve styku s odborníky (psychiatr, pediatr, terapeutka), o jejichž výstupech byl soud informován.
21. Za dané situace lze uzavřít, že obvodní soud před vydáním napadeného rozhodnutí znal aktuální názor nezletilého tlumočený OSPOD, jeho zájem však hodnotil s ohledem na jeho osobní poměry; z okolností je evidentní, že nezletilý byl v době rozhodování soudu pod velkým tlakem a nevěděl, jak se má se složitou rodinnou situací vyrovnat. Ústavní soud konstatuje, že povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého soudem před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně. Nezletilý nemusí nutně sdělovat svůj názor přímo soudu, byť přímé zjištění jeho názoru tam, kde je to možné, se preferuje, samo o sobě však není vyloučeno, aby soud zjistil názor nezletilého prostřednictvím OSPOD, jak se také v posuzované věci stalo (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2394/16 ze dne 14. 10. 2016, bod 18). Postup obvodního soudu proto Ústavní soud považoval za přiměřený okolnostem daného případu. Skutečnost, že závěrem své argumentace soud uvedl, že možnost umístění do "nějakého zařízení" ostatně uváděl sám nezletilý jako možnou druhou variantu, Ústavní soud v daných souvislostech nepovažuje za absurdní či alibistickou. Soud nevyhodnotil jako v tu chvíli vyhovující možnost ponechat nezletilého v péči ani jedné z dosud pečujících osob a za nejvhodnější pro něj považoval dočasné umístění v zařízení Klokánek. Není důvod ignorovat fakt, že tuto možnost uváděl i sám jedenáctiletý nezletilý. Uvedeným cílem nařízení předběžného opatření je dočasné umístění nezletilého do neutrálního prostředí, ve kterém si bude moci "odpočinout" od napjaté rodinné situace bez vlivu okolí. Je reálně představitelné, že neúnosnost a bezvýchodnost situace existujících napjatých vztahů mezi rodiči dosáhla v očích nezletilého takového stupně, že si dočasné umístění do zařízení ústavního typu nezletilý trpící úzkostně depresivními stavy skutečně jako jednu z možných cest ke zklidnění přál.
22. Nařízení dočasného předběžného opatření vydaného ve stavu ohrožení normálního vývoje za účelem ochrany zdraví a života nezletilého není trestem pro něj ani pro jeho rodiče. Má vytvořit prostor pro působení terapeutky a psychiatra bez rušivých vlivů a ve svém důsledku ke zklidnění situace. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 3573/18, který se týká ukládání pokut rodiči, který nerespektoval vykonatelné rozhodnutí o styku s druhým rodičem dítěte, je vzhledem ke zcela odlišným okolnostem v posuzované věci nepřípadný.
23. Závěrem Ústavní soud dodává, že předmět ústavní stížnosti je vymezen jejím petitem. K námitkám ohledně dalšího postupu soudu po vydání napadených usnesení se nebude vyjadřovat.
24. Namítají-li stěžovatelé, že soudy nezvolily vhodný postup k zajištění rychlého návratu nezletilého do jeho zájmům vyhovujícího rodinného prostředí, tak si v této souvislosti Ústavní soud dovoluje oba rodiče upozornit, že k takovému stavu musí v prvé řadě přispět především oni sami změnou vlastních postojů, vzájemně respektujícím přístupem a skutečnou snahou nalézt v otázkách péče o nezletilého aspoň minimální shodu, když je více než zřejmé, že jejich dosavadní způsob řešení problematické rodinné situace rozhodně v nejlepším zájmu nezletilého není.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní stížnost byla posouzena v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu