ECLI:CZ:US:2022:2.US.169.22.1
sp. zn. II. ÚS 169/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. 11. 2021 č. j. 22 Co 231/2020-3418, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26. 6. 2020 č. j. 0 P 59/2018-2288 byl upraven styk otce (stěžovatele) s nezletilými dcerami. V rámci odvolacího řízení změnil Krajský soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 10. 2020 č. j. 22 Co 231/2020-2511 rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že části jeho výroku nepřiznal předběžnou vykonatelnost. Důvodem měla být přitom ta skutečnost, že část výroků nebyla vykonatelná.
Následně vydal krajský soud předběžné opatření ze dne 22. 10. 2020 č. j. 22 Co 231/2020-2528 a ze dne 18. 11. 2020 č. j. 22 Co 231/2020-2565, kterými byl zatímně upraven styk otce s dětmi tak, že otec je oprávněn stýkat se v období listopadu a prosince 2020 a v lednu 2021 s dětmi v ústavu HoSt ČR, vždy přibližně jednou za dva týdny v pondělí, a to za přítomnosti pracovnic ústavu, a dále je oprávněn se s nimi stýkat telefonicky každý čtvrtek a každé pondělí, v němž neproběhne asistovaný styk. Vzhledem k tomu, že další styk s nezletilými nebyl odvolacím soudem dále nijak upraven, nemá stěžovatel možnost se se svými dětmi od ledna 2021 vídat.
Z toho důvodu se stěžovatel domáhal u odvolacího soudu vydání dalšího předběžného opatření, jímž by byl styk otce s nezletilými do konce odvolacího řízení upraven. Stěžovatel navrhoval svěření nezletilých do své péče, a to každý sudý víkend. Styk otce s nezletilými měl být předběžným opatřením upraven i v době letních a jarních prázdnin a vánočních svátků. Současně se stěžovatel domáhal nařízení telefonického kontaktu s nezletilými. Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že matka dlouhodobě zamezuje otci ve styku s nezletilými a staví nezletilé proti otci. O tomto jednání má stěžovatel důkazy, které však obecné soudy odmítají provést. U krajského soudu probíhá od podzimu 2020 odvolací řízení, ve věci se nic neděje a dochází k průtahům. Stěžovatel nemá možnost se před odvolacím soudem domoci jakéhokoliv kontaktu s nezletilými. Návrhů na vydání předběžného opatření podal stěžovatel již několik, ovšem všechny byly zamítnuty. Důvodem pak má být ta skutečnost, že ve věci nedošlo k žádné změně poměrů, že obě dcery otce odmítají a že tvrzená manipulace dětí matkou z řízení nevyplývá. K tomu stěžovatel uvádí, že důkazy k prokázání tvrzených skutečností nebyly krajským soudem provedeny (nahrávky či výslech svědků). Tím, že odvolací soud nepřiznal stěžovateli žádný kontakt s dětmi, měl zasáhnout do jeho práv garantovaných čl. 10 a čl. 32 Listiny.
III.
Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není možné považovat za součást soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu tedy oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, že v rámci běžícího odvolacího řízení nebylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření, jímž by byl upraven jeho styk s nezletilými dcerami. K uvedenému lze konstatovat, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10 ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ze strany krajského soudu dochází k průtahům v odvolacím řízení a z toho důvodu se neúspěšně domáhal úpravy styku s nezletilými alespoň formou předběžného opatření. V případě, kdy odvolací řízení běží od podzimu 2020, lze pro tento postup stěžovatele jistě najít pochopení, nicméně na druhou stranu nelze nevidět pochybnost krajského soudu o tom, jaký je vlastně vztah nezletilých dcer ke stěžovateli. Z napadeného usnesení se podává, že odmítání otce nezletilými "nabylo poměrně radikální formy" (srov. odst. 11). I v případě, že by toto odmítání otce nezletilými bylo způsobeno výchovou matky, jak tvrdí stěžovatel, nic to nemění na skutečnosti, že obecný soud musí sledovat především nejlepší zájem dítěte. To znamená, že za tohoto stavu věci je na místě, aby odvolací soud zjistil, jaký je vztah nezletilých k otci a co je případně příčinou jejich odmítání. Bez vyjasnění této otázky nemůže soud rozhodnout, a to ani o předběžném opatření, neboť není postaveno najisto, zda by takto upraveným stykem neohrozil právě nejlepší zájem dítěte. Teprve po vypracování znaleckého posudku bude na obecném soudu, aby stanovil takové podmínky styku stěžovatele s nezletilými, jež povedou k plnohodnotnému naplnění rodičovského vztahu.
Ústavní soud si v souvislosti s projednávaným případem vyžádal vyjádření krajského soudu, z něhož se mimo jiné podává, že první jednání v rámci odvolacího řízení bylo nařízeno již dne 18. 11. 2020, a to na 10. 12. 2020 a trvalo cca 3,5 hodiny. Vzhledem ke zdravotním problémům stěžovatele bylo jednání odročeno na neurčito. Dne 11. 1. 2021 bylo další jednání nařízeno na 5. 2. 2021, přičemž toto jednání bylo odročeno na žádost zástupkyně matky. V nepříznivé epidemiologické situaci bylo další řízení nařízeno na 29. 4. 2021 a trvalo cca 4,5 hodiny. Po provedení následného cca šestihodinového výslechu znalce, vznesení námitek k jeho závěrům od obou rodičů a stížnosti stěžovatele na osobu znalce, přistoupil krajský soud k nařízení revizního znaleckého posudku. S ohledem na blíže rozvedené problémy se zajištěním znalce došlo k jeho pověření až usnesením ze dne 8. 11. 2021. V mezidobí stěžovatel opakovaně podával návrhy na nařízení předběžného opatření, jimiž si chtěl vymoci styk s nezletilými.
Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že doba trvání odvolacího řízení je delší, než je v obdobných případech obvyklé. Na druhou stranu nelze přehlížet, že se jedná o řízení relativně složité, o čemž svědčí i nařízení rodinné terapie, které se však stěžovatel nezúčastnil. Je přitom především na rodičích, aby se snažili o takové uspořádání svých vzájemných vztahů, jež by nebylo pro jejich dětí neodůvodněnou zátěží. Na příslušný krajský soud lze sice apelovat, aby věc vyřídil bez zbytečného odkladu, nicméně z jeho postupu ve věci je zřejmé, že si je problematičnosti vzniklé situace dobře vědom.
Ze shora uvedených důvodů je Ústavní soud toho názoru, že vzhledem k okolnostem případu lze ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu považovat za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu