ECLI:CZ:US:2022:2.US.174.22.1
sp. zn. II. ÚS 174/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2021, č. j. 9 To 201/2021-864, jímž se podle §262 trestního řádu nařizuje, aby věc byla u soudu prvního stupně projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označené části rozhodnutí s tvrzením, že jí byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel byl obviněn ze zločinu podvodu, kterého se měl dopustit tím, že měl využít zdravotního stavu své matky, která nebyla schopna rozpoznat protiprávnost jednání vůči své osobě a byla snadněji ovlivnitelná, a neoprávněně se obohatit o její majetek v částce 721 880 Kč. Obžalovanou ve stejné trestní věci je také sestra stěžovatele, která se dle obžaloby neoprávněně obohatila o majetek své matky v celkové částce 1 203 000 Kč. Neoprávněné obohacení mělo proběhnout v období let 2015-2016.
3. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 13 T 90/2017-503, byl stěžovatel částečně obžaloby zproštěn, přičemž za podvodný převod nemovitostí byl odsouzen ke dvěma a půl letům nepodmíněného trestu a pokutě. Odvolací soud, po nařízeném veřejném zasedání, napadené rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 24. 1. 2019, č. j. 9 To 356/2018-582, a nařídil nalézacímu soudu zabývat se skutečnostmi vyplývajícími z výpovědí svědkyň, které mohou mít vliv na subjektivní stránku jednání obžalovaných. Dále se měl vypořádat s námitkami stěžovatele a státního zástupce.
4. Okresní soud doplnil dokazování výslechem svědků a konstatoval, že není dostatek důkazů, které by prokázaly, že obžalovaní naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a dne 2. 9. 2019 vynesl zprošťující rozsudek v plném rozsahu. Odvolací soud usnesením ze dne 9. 1. 2020, č. j. 9 To 468/2019-689, rozhodnutí nalézacího soudu opět zrušil a nařídil doplnění dokazování výslechem svědků, které by mohly přinést další poznatky o zdravotním stavu poškozené, a také žádal doplnit dokazování ohledně lékařské dokumentace.
5. Nalézací soud doplnil dokazování během hlavního líčení dne 24. 6. 2020, kdy vyslechl soudního znalce, opatrovníka poškozené, příslušníka Policie ČR a sousedky poškozené. Následně vynesl opět zprošťující rozsudek s tím, že není dostatek důkazů, které by prokázaly, že obžalovaní naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a převody majetku odpovídají plánům již z doby za života manžela poškozené. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu usnesením ze dne 17. 12. 2020 opět zrušil z důvodu nelogického vyhodnocení výpovědí svědků, kteří uvedli další informace o zdravotním stavu poškozené a o tom, že obžalovaní o špatném stavu poškozené věděli, a nařídil doplnit dokazování o opatrovnický spis poškozené.
6. Okresní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 14. 4. 2021 obžalované zprostil obžaloby z důvodu nedostatku důkazů s tím, že na jedné straně stojí výpovědi lékařek a na druhé straně výpovědi obžalovaných. Soud je přesvědčen, že jím provedené hodnocení důkazů nepostrádá logickou strukturu a lze dospět k opakovaně prezentovaným závěrům o nevině obžalovaných. Odvolací soud dne 30. 9. 2021 opět rozsudek zrušil, vrátil soudu prvního stupně a zároveň v souladu s §262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně opakovaně dodržel pravidlo vázanosti právním názorem a pokyny odvolacího soudu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že dokazování doplnil a snažil se o objektivní zhodnocení provedených důkazů. Ostatně toto uznal i odvolací soud v nyní napadeném usnesení. Zároveň ale uvedl, které skutečnosti byly nalézacím soudem přehlédnuty. Tím podle názoru stěžovatele dává podřízenému soudu jasné pokyny k tomu, jaká skutková zjištění má z jednotlivých důkazů vyvodit. Stěžovatel tvrdí, že uvedené skutečnosti nalézací soud nepřehlédl, ale pouze je hodnotil dle svého přesvědčení, tj. jinak, než mu naznačoval odvolací soud. S každou vznesenou námitkou se přitom nalézací soud pečlivě vypořádal. V posledním rozhodnutí dokonce soud prvního stupně uvedl odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice a na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06. Stěžovatel připomíná, že odvolací soud rozhodoval ve věci celkem čtyřikrát, přitom pouze jednou ve veřejném zasedání. Pokud odvolací soud ve věci neprováděl sám dokazování, měl podle §263 odst. 7 trestního řádu vycházet ze skutkových závěrů prvoinstančního soudu.
8. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že důvody pro řešení problému cestou změny senátu podle §262 trestního řádu nebyly v posuzované věci dány.
9. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost proti totožnému rozhodnutí odvolacího soudu podala i druhá obžalovaná (stěžovatelova sestra) L. S. Řízení o této ústavní stížnosti bylo vedeno pod sp. zn. III. ÚS 214/22 a dne 28. 2. 2022 Ústavní soud vydal usnesení, kterým její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V nyní projednávané věci stěžovatele Ústavní soud nemá důvod se odchylovat od závěrů tam uvedených.
10. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Podle ustálené judikatury patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu [srov. nález ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271), nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), usnesení ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2832/10]. Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1913/07).
11. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc [nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá z již dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.
12. Ústavní soud současně akceptuje, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně. Není za všech okolností nutné trvat na projednání věci jediným zákonným soudcem, pokud by to znamenalo (pravděpodobné) porušení jiných významných principů spravedlivého procesu (zejména nestrannosti a nezávislosti soudce), nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů (§16 a násl. trestního řádu) nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce). Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem podle §25 trestního řádu a dále o postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16; a sp. zn. II. ÚS 2317/11; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010; a sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. 5. 2009). Využití těchto institutů ovšem vždy musí splňovat přísné podmínky proporcionality zásahu do práva na zákonného soudce.
13. V řízení o opravném prostředku může nadřízený soud za podmínek stanovených zákonem (mj. §262 trestního řádu) přikázat věc jinému senátu či samosoudci téhož soudu. Možným důvodem je nerespektování závazného právního názoru ze strany soudu nižší instance, či možnost závažných vad, které indikují, že bez tohoto opatření by nebylo možno skončit řízení zákonným způsobem (tedy bez vad a bez průtahů). Jelikož je výše uvedeným způsobem prolamován princip zákonného soudce (byť ve prospěch jiného legitimního zájmu), platí zde restriktivní přístup, nadřízeným soudem nesmí být právo na zákonného soudce obcházeno (III. ÚS 90/95, I. US 109/11). Neschopnost soudu nižšího stupně skončit věc zákonným způsobem musí být trvalejšího rázu, porušování procesních pravidel musí být opakované - platí nepsané pravidlo třikrát a více, ani to však nelze aplikovat mechanicky (I. ÚS 1922/09, I. ÚS 564/17). (Husseini, F., Bartoň, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 1192).
14. V posuzované věci šlo konkrétně o zjištění rozhodných skutečností a na to navazující právní hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu, zejména zda na základě zjištěného skutkového stavu věci si stěžovatel a jeho sestra v době posuzované trestné činnosti byli vědomi špatného zdravotního stavu své matky. Hlavním důvodem opakovaného zrušení rozsudků nalézacího soudu a aplikace §262 trestního řádu odvolacího soudu byl způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, neboť se důsledně nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí v této trestní věci. V důsledku toho nepovažoval za prokázanou subjektivní stránku jednání obou obžalovaných a dle zásady in dubio pro reo vynesl zprošťující rozsudky. Podle krajského soudu nerespektoval okresní soud jeho předchozí pokyny a nebyl schopen hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu.
15. Na základě srovnání závěrů obou soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že opakované výhrady odvolacího soudu stran hodnocení důkazů byly způsobilé odůvodnit kasaci rozsudků soudu prvního stupně i použití postupu podle §262 trestního řádu. Odvolací soud trval na tom, že soud prvního stupně nevyhodnotil jednotlivé důkazy ve vzájemných souvislostech a v souladu se zásadami formální logiky. Dle názoru Ústavního soudu se odvolací soud svým postupem nedopustil zjevné libovůle a jeho rozhodnutí lze z ústavněprávního hlediska považovat za akceptovatelné. Z rekapitulace věci je též zřejmé, že odvolací soud nejprve třikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně rušil v pořadí počtvrté, nařídil zároveň nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Toto své rozhodnutí odůvodnil neschopností stávajícího senátu splnit svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu.
16. Ústavní soud závěrem opakuje, že odvolací soud v trestním řízení nepřekračuje svou pravomoc, pokud nalézacímu soudu vytýká jeho hodnocení důkazů či přezkoumává jeho skutkové závěry - úlohou odvolacího soudu je také dohlížet, aby nalézací soud prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu; a důvodem pro zrušení rozhodnutí nalézacího soudu je i nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění, nevypořádání se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí či pochybnosti o správnosti jeho skutkových zjištění (§258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu). Odvolací soud však není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně ani sám hodnotit důkazy, které sám neprovedl, ba dokonce v tom smyslu zavazovat nalézací soud. Odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, které skutečnosti vzít v potaz; nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31), bod 40]. Takovými pokyny, směřujícími k určitým závěrům při hodnocení řízení, by samozřejmě nalézací soud nemohl být vázán.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem krajského soudu a napadeným rozhodnutím došlo k neústavnímu zásahu do stěžovatelových práv zaručených čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto usnesením nijak nehodnotí právní úvahy či názory, které v usnesení, proti němuž směřovala ústavní stížnost, vyslovil odvolací soud k věci samé. Takovéto hodnocení Ústavnímu soudu v dané fázi trestního řízení a s ohledem na předmět řízení před Ústavním soudem nenáležel.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu