ECLI:CZ:US:2022:2.US.1840.22.1
sp. zn. II. ÚS 1840/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hromka, zastoupeného Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem, sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2109/2021-101 ze dne 27. 4. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatel a společnost PED Academy Group, s. r. o. dne 18. 3. 2019 uzavřeli smlouvu o zajištění vzdělávání, na základě které mělo být synovi stěžovatele poskytnuto úplné základní vzdělání na základní škole X. Stěžovatel ve smlouvě mimo jiné prohlásil, že jeho dítě bude počínaje školním rokem 2019/2020 žákem uvedené základní školy, a zavázal se za první školní rok zaplatit odměnu 72 000 Kč. Součástí platebních podmínek bylo ujednání o závdavku. Závdavek ve výši 15 000 Kč byl splatný ve lhůtě 10 dnů od podpisu smlouvy s tím, že pokud dítě stěžovatele nebude zapsáno ve školním roce 2019/2020 jako žák základní školy X, bude tento závdavek vrácen zákonnému zástupci. Pokud dítě po přijetí na školu nenastoupí, závdavek vrácen nebude. Smlouva byla uzavřena na dobu pěti let s možností výpovědi ze strany stěžovatele. Stěžovatel závdavek uhradil, později však protistranu informoval, že upřednostnil jinou školu, a jeho dítě proto na základní školu X nenastoupí. Zároveň vznesl požadavek na vrácení uhrazené částky, kterou považoval za zálohu. Tomuto požadavku protistrana nevyhověla a částku odmítla vrátit.
Obvodní soud pro Prahu 6 v rozsudku ze dne 15. 12. 2020 č. j. 10 C 306/2020-43, spornou částku posoudil jako zálohu, kterou je žalovaná společnost povinna vrátit stěžovateli. Proti rozsudku žalovaná podala odvolání. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 3. 2021 č. j. 15 Co 57/2021-72, částku posoudil jako závdavek, který si žalovaná může ponechat. Stěžovatel následně podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem na základě §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto jako nepřípustné a to v usnesení ze dne 27. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 2109/2021-101, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
Stěžovatel se domnívá, že jeho dovolání bylo přípustné, neboť šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Napadeným rozhodnutím dle jeho názoru byly dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy. Stěžovatel dále tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny základních lidských práv a svobod a práva na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc dle čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy a čl. 2 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu se stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že předmětem řízení před nalézacím soudem byla povinnost zaplatit částku ve výši 15 000 Kč, kterou je nutno ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20, I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12). Pochybení tohoto charakteru zde ovšem Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Dle stěžovatele šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, neměl se proto uplatnit limit dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu shledává ústavně konformním. Dovolací soud v něm objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení stěžovatelem uváděných práv. Stěžovateli lze dát za pravdu, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je stručné. Jeho rozsah však odpovídá rozsahu, v kterém se otázce přípustnosti stěžovatel věnoval ve svém dovolání. Stěžovatel byl o nepřípustnosti dovolání poučen již odvolacím soudem, navzdory této skutečnosti se však v dovolání omezil na strohé konstatování, že jde o spotřebitelský spor. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s odůvodněním napadeného usnesení, přičemž uvádí, že žalovaná společnost je standardní obchodní korporací, která nemá status školy. Dovolání však tuto argumentaci neobsahovalo. Stěžovatel v něm naopak tvrdil, že pravou podstatou smlouvy bylo poskytování základního vzdělání za úplatu na státní základní škole. V kontextu výše uvedeného nelze odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu hodnotit jako svévolné nebo nelogické. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí nespatřuje extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti, kvůli kterému by ústavní stížnost bylo možné navzdory bagatelní povaze věci považovat za opodstatněnou.
Ve světle řečeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu