ECLI:CZ:US:2022:2.US.2061.22.1
sp. zn. II. ÚS 2061/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 12 C 13/2022-56 ze dne 14. 6. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 2 073 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. K té mělo dojít tím, že žalovaná, matka společného nezletilého dítěte, měla jeho protiprávním nepředáním stěžovateli způsobit marné vynaložení cestovních nákladů z jeho strany. Konkrétně se jednalo o jízdu uskutečněnou dne 3. 9. 2021 z L. do L. a zpět. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Orlicí řízení o žalobě co do částky 869 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím zastavil, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že okresní soud pochybil, když po prvním jednání věc odročil, aby předvolal a vyslechl ošetřujícího lékaře ohledně okolnosti, zda byl nezletilý schopen převozu či nikoliv, neboť lékařem vystavené potvrzení tuto skutečnost nespecifikovalo. Při druhém jednání ve věci však soud lékaře nevyslýchal, ani jej nepředvolal. Stěžovatel soudu vytkl, že najednou výslech, kvůli kterému odročoval jednání na další termín, vůbec nepotřeboval a rozhodl zcela proti ustálené judikatuře, dle níž zmaří-li rezidentní rodič bez objektivních okolností předání dítěte druhému rodiči, má druhý rodič nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů vynaložených za účelem převzetí dítěte. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše peněžitého plnění, jež byla stěžovateli napadeným rozsudkem okresního soudu odepřena, představuje bagatelní částku. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20, I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek jak v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, tak i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku okresního soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný judikaturní přesah v jím řešené otázce.
Ústavní soud nesdílí pohled stěžovatele, že rozhodnutí nalézacího soudu nevyslechnout ošetřujícího lékaře nezletilého způsobilo protiústavnost jeho rozsudku. Okresní soud srozumitelně vyložil, že byl-li nezletilý odeslán pro silné nachlazení (doprovázené horečkou a dráždivým kašlem) ze školy do domácího prostředí, následně vyšetřen lékařem, jenž doporučil klidový režim, pak ze strany žalované matky, která se řídila tímto doporučením, nedošlo k porušení povinnosti. Žalovaná přitom stěžovatele o daném zdravotním stavu jejich syna zavčas zpravila tak, aby cestu konat nemusel. Stěžejní úvahu soudu, dle které klidový domácí režim sám o sobě vylučuje cesty přesahující 100 km do a z místa bydliště stěžovatele, nepovažuje Ústavní soud s ohledem na povahu onemocnění za nepřiměřenou či jinak zásadně nespravedlivou. Je zřejmé, že soud mohl za této situace k uvedenému závěru dospět i bez bližšího vyjádření lékaře.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu