ECLI:CZ:US:2022:2.US.3148.22.1
sp. zn. II. ÚS 3148/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky CLEAN MANAGEMENT a.s., se sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022, č. j. 23 Cdo 1937/2021-501, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021, č. j. 29 Co 352/2020-393, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. května 2020, č. j. 25 C 238/2019-340, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 stížností napadeným rozsudkem ve výroku I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále též jen "ERÚ") ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. OSS-05468/2018-ERU, č. j. 05468-21/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 20. 8. 2019, č. j. 05468-31/2018-ERU, tak, že se a) určuje, že žalobkyni vznikl, trvá a vůči žalované jí od 16. 11. 2017 náleží nárok na podporu elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje vyrábějícího elektřinu ze slunečního záření ve fotovoltaické výrobně elektřiny FVE Havřice 1,89 MWP, provozované na základě licence na výrobu elektřiny č. 111017536 (dále též jen "FVE Havřice"), ve formě ročního zeleného bonusu, a to ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ účinným pro příslušný kalendářní rok pro zdroj vyrábějící elektřinu využitím slunečního záření uvedený do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 s instalovaným výkonem nad 30 kW, konkrétně pro rok 2017 ve výši 13 366 Kč/MWh a pro rok 2018 ve výši 13 525 Kč/MWh, b) účastnice OTE, a. s. je povinna provést registraci FVE Havřice v systému operátora trhu tak, že ve vztahu k této výrobně bude v systému operátora trhu zaregistrována podpora elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje vyrábějícího elektřinu ze slunečního záření ve formě ročního zeleného bonusu ve výši stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ účinným pro příslušný kalendářní rok pro zdroj vyrábějící elektřinu využitím slunečního záření s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedený do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, c) účastnice OTE, a. s. je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 442 953,54 Kč (jako podporu vypočtenou výše uvedeným způsobem), spolu s 8,50% úrokem z prodlení p. a. od 7. 5. 2018 do zaplacení, a ve výroku II uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici OTE, a. s. (žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici OTE, a. s. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby při zjištěné absenci dobré víry stěžovatelky ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 jednak na právním závěru, že rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 bylo správním soudem zrušeno s účinky ex tunc, a nezávisle na něm též na závěru, že stěžovatelka nemůže ve smyslu §6 odst. 2 věta druhá zákona č. 89/20012 Sb., občanský zákoník, těžit z protiprávního stavu, nad kterým má kontrolu. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl rozsáhlým usnesením (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejně dostupná, proto na ně Ústavní soud ve stručnosti odkazuje).
4. Stěžovatelka ve své rozsáhlé ústavní stížnosti, která vysvětluje předchozí řízení před obecnými soudy, shrnula, že nosným důvodem zrušení licence byl závěr správních soudů, že stěžovatelka nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost. Nedostatek dobré víry stěžovatelky byl správními soudy spojován výhradně s revizní zprávou z roku 2010, jež měla nepravdivě osvědčovat bezpečnost dokončené výrobny, která ale měla být dle zjištění správních soudů dokončena až v roce 2011 instalací panelů na pozemku 1085/2. Stěžovatelka se snažila závěr správních soudů o nedostatku dobré víry zvrátit ústavní stížností, ta však byla Ústavním soudem odmítnuta jako nepřípustná. Tento postup Ústavního soudu vyústil v to, že stěžovatelka v obnoveném řízení o udělení licence již neměla možnost ovlivnit podmínky podpory elektřiny, protože novou licenci nelze udělit se zpětnou účinností a tím zachovat nárok na podporu elektřiny ve výši jako v případě zrušené licence. Obecné soudy rozhodující o žalobě převzaly závěr správních soudů o nedostatku dobré víry stěžovatelky ze zrušení licence, aniž by se řádně vypořádaly s důkazy předloženými stěžovatekou, které nosný důvod zrušení licence zpochybňovaly. K jejich vypořádání mělo dojít, protože v řízení o zrušení licence vypořádány nebyly, ač měly. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. V situaci, kdy stěžovatelka dokládala, že byla v dobré víře ve správnost a zákonnost licence, resp. kdy jí předložené důkazy vyvracely závěr správních soudů, že v dobré víře nebyla, měla být poskytnuta ochrana jejímu legitimnímu očekávání, že získá nárok na podporu elektřiny stanovenou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. Tento nárok nelze s ohledem na výše uvedené odepřít s odůvodněním, že licence byla zrušena a na výrobnu proto nelze hledět jako na výrobnu uvedenou do provozu v roce 2010. Takový závěr by byl výsledkem nepřijatelné formalistického výkladu práva, které nerespektuje legitimní očekávání stěžovatele (materiální hledisko), a v důsledku představuje též porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný, jinak procesně bezvadný návrh byl podán oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena, a ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ přísluší ostatním soudům. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
9. Stěžovatelka se rámci svého podnikání zabývá výrobou elektřiny ze slunečního záření prostřednictvím fotovoltaické elektrárny FVE Havřice. Rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci 21. 12. 2010 a k prvnímu paralelnímu připojení zařízení k distribuční soustavě došlo dne 20. 12. 2010. Vedlejší účastník vykonává činnost operátora trhu a hradí výrobcům elektřiny zelený bonus. Na základě žaloby Nejvyššího státního zástupce Krajský soud v Brně rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 pro nezákonnost zrušil rozsudkem č. j. 62 A 112/2013-321. O udělení licence bylo opětně rozhodováno a licence byla udělena 6. 11. 2017. Po celou dobu řízení stěžovatelka tvrdí, že i za popsané situace FVE Havřice byla uvedena do provozu již dne 21. 12. 2010, a že má proto nárok na podporu elektřiny stanovenou cenovým rozhodnutím ERÚ pro zdroje uvedené do provozu 2010. Žalovaný vedlejší účastník však odmítá stěžovatelce vyplácet takto určenou podporu s odůvodněním, že FVE Havřice byla uvedena do provozu až dne 16. 11. 2017.
10. V obecné rovině platí, že pokud soud v řízení dle části páté o. s. ř. dospěje po provedeném řízení a doplnění dokazování k závěru, že předchozí pravomocné rozhodnutí správního orgánu ve věcech soukromého práva není správné a že o věci má být rozhodnuto jinak, rozhodne ve věci rozsudkem, kterým nahradí dotčené (chybné) správní rozhodnutí. Takovým rozhodnutím civilní soud vymezí práva a povinnosti účastníků řízení odchylně od rozhodnutí správního orgánu (§250j o. s. ř.). K takové situaci ovšem v nyní projednávané věci, týkající se posouzení nároku na podporu elektřiny, nedošlo. Pokud soud v řízení podle části páté o. s. ř. naopak dospěje k tomu, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně, žalobu zamítne (§250i o. s. ř.).
11. Z provedeného dokazování obecnými soudy přitom vyplývá, že pravomocným rozhodnutím soudu ve správním soudnictví bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ ze dne 15. 12. 2010 o udělení licence k výrobě elektřiny ve FVE Havřice. Stěžovatelka podle něj nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost takového později zrušeného rozhodnutí o udělení licence, proto se nyní nemůže dovolávat presumpce správnosti zmíněného aktu veřejné správy, přičemž licence k výrobě elektřiny v předmětné elektrárně byla stěžovatelce udělena až rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, které nabylo právní moci dne 16. 11. 2017. Proto byla výrobna dle výsledku řízení před obecnými soudy řádně uvedena do provozu až v listopadu 2017. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že ve správním řízení o udělení licence byl zastírán údaj o skutečném počtu a výkonu solárních panelů. Poukázaly přitom na konkrétní listiny, a v tomto rozsahu se tak závěry obecných soudů stran aplikace §6 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku nejeví nerozumnými.
12. Nejvyšší soud se přitom vypořádal i s namítanou judikaturou. Podle argumentace Nejvyššího soudu stěžovatelčina situace odpovídá třetí z modelových situací popsaných Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (srov. zejména jeho body 56 až 60), v níž při zrušení rozhodnutí o udělení licence zpravidla není důvod, proč chránit osobu oprávněnou ze zrušeného rozhodnutí. Jinými slovy, není důvod pro to, aby stěžovatelka čerpala jakékoliv výhody spojené se zrušenou licencí, přičemž Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Ani Ústavní soud neshledal nepřípustné odchýlení od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17. Ani ostatní stěžovatelkou nadnesené námitky opodstatněnost stížnosti nezakládají. Svědčí spíše o trvající polemice stěžovatelky se závěry obecných soudů. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3410/18. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
13. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu