ECLI:CZ:US:2022:2.US.501.22.1
sp. zn. II. ÚS 501/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Nicol Thalerovou, LL.M., advokátkou, sídlem Mánesova 24/3, České Budějovice, za vedlejšího účastenství K. K., proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 12. 2021 č. j. 5 C 406/2020-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice se na stěžovateli v řízení před okresním soudem domáhala zaplacení náhrady za nemateriální újmu na zdraví způsobenou napadením vedlejší účastnice ze strany stěžovatele. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově bylo o návrhu vedlejší účastnice na zaplacení částky 9 572 Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 4 210,35 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Co do částky 5 361,65 Kč s příslušenstvím byla žaloba vedlejší účastnice zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Stěžovatel se závěry okresního soudu nesouhlasí, neboť ve věci nebylo provedeno řádné dokazování a přestupkové řízení vedené proti němu v dané věci bylo pravomocně zastaveno, neboť odpovědnost stěžovatele za údajný přestupek zanikla. Okresní soud tak nepřihlédl k závěrům trestního a posléze správního řízení. Bez dalšího tak vyšel z toho, že újma vedlejší účastnici byla způsobena v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele. Soud se řádně nevypořádal ani se vznesenou námitkou promlčení.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyšel při projednávání návrhu především z toho, že se ve věci jedná o částku bagatelní. Ve své praxi dal Ústavní soud opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20, I. ÚS 2026/20 aj.), že v těchto případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům (potažmo jiným orgánům veřejné moci) umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. To se ostatně kupř. v oblasti civilního procesu odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum takových rozhodnutí pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Obdobně je však třeba nahlížet na bagatelní rozměr věci i v jiných oblastech práva.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu