ECLI:CZ:US:2022:2.US.662.21.1
sp. zn. II. ÚS 662/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Svobodové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2020 č. j. 30 Co 284/2020-112, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a Intrum Czech, s. r. o., se sídlem Prosecká 851/64, Praha 9, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka (povinná) prostřednictvím návrhu na zastavení exekuce brojila v rámci řízení před obecnými soudy proti exekuci vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, Exekutorský úřad Litoměřice, pod sp. zn. 124 EX 22308/11, zahájené na základě usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 1. 2012 č. j. 73 EXE 7103/2011-15. Exekučním titulem zde byl rozhodčí nález za dne 8. 8. 2011 sp. zn. R - P 5272/2011, vydaný Michalem Wiedermannem, rozhodcem, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit právní předchůdkyni oprávněné, společnosti Intrum Czech, s. r. o., částku 264 366,18 Kč s příslušenstvím (dohoda o uznání dluhu č. 4044432106 ze dne 24. 1. 2011 a rozhodčí smlouva z téhož dne).
2. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 7. 8. 2019 č. j. 73 EXE 7103/2011-77 exekuci zastavil (výrok I.), uložil oprávněné povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů ve výši 300 Kč (výrok II.) a dále uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.). V odůvodnění usnesení poukázal na ustálenou judikaturu při posuzování otázky platnosti rozhodčí smlouvy a uzavřel, že v posuzovaném případě byla rozhodčí smlouva (doložka) netransparentní, tedy neplatná pro rozpor se zákonem, a proto i rozhodčí nález nebyl v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. S ohledem na uvedené závěry soud shledal zavinění na zastavení exekučního řízení na straně oprávněné a zavázal ji k náhradě nákladů řízení. Výpočet ve vztahu k nákladům řízení vynaloženým stěžovatelkou přitom odůvodnil odkazem na §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu; povinná podle soudu učinila jeden úkon - podání návrhu na zastavení a odklad exekuce.
3. Proti nákladovému výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že byla v řízení zastoupena advokátem, což soud v nákladovém výroku opomněl zohlednit. Odvolací soud poté napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Uzavřel, že soud prvního stupně učinil své závěry o neplatnosti rozhodčí smlouvy prakticky pouhým odkazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by uvedl podrobněji důvody, jak k tomuto závěru dospěl a v jakých konkrétních okolnostech spatřoval netransparentní výběr rozhodce, který vykonávaný rozhodčí nález vydal. Právě s ohledem na nedostatečné odůvodnění podle soudu schází argumenty pro posouzení všech podstatných hledisek, majících význam pro rozhodování o nákladech řízení při zastavení exekuce, včetně posouzení otázky zavinění; výrok I. usnesení soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl již samostatně právní moci. Za této situace soud uzavřel, že nelze shledat zavinění na zastavení dané exekuce u žádného z účastníků řízení a je vyloučeno, aby náklady nesla oprávněná, byť exekuční soud pominul, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem.
4. Stěžovatelka námitkami uplatňovanými v ústavní stížnosti brojí proti nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení a nedbalosti soudu, který namísto zjednání nápravy (chybný výpočet náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně) ještě více prohloubil pochybení soudu nižší instance. Podle stěžovatelky je nespravedlivé a neudržitelné, pokud se výrokem o nákladech řízení o zastavení exekuce řádně nezabývá ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Stěžovatelce má být nejprve dáno k tíži, že soud prvního stupně své rozhodnutí o zastavení exekuce řádně neodůvodnil, následuje však další pochybení odvolacího soudu, který nesprávně konstatoval, že nemůže posoudit podstatná hlediska pro rozhodnutí o zavinění na zastavení exekuce. V závěru stěžovatelka upozorňuje též na rozpor napadeného usnesení s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; konkrétně tvrdí, že odvolací soud bez náležitého odůvodnění rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (Rc 98/2014), jakož i s nálezy Ústavního soudu.
5. Ústavní soud si vyžádal jako podklad pro své rozhodnutí vyjádření účastníka i vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se k věci nevyjádřil. Vedlejší účastnice pak poukázala na skutečnost, že Ústavním soudem bylo opakovaně judikováno, že spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje takové intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení se může některého účastníka řízení citelně dotknout, z hlediska kritérií spravedlivého procesu však tuto otázku nelze klást na stejnou úroveň jako otázku týkající se procesu vedoucího k rozhodnutí věci samé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. V prvé řadě je třeba uvést, že napadené rozhodnutí se týká peněžité částky v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Jde-li o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na její osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svých majetkových pozicích. Meritorním rozhodnutím (zastavením exekuce) naopak byla zbavena povinnosti zaplatit oprávněné částku několikanásobně vyšší.
8. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se totiž týká nákladů řízení, k nimž se však Ústavní soud staví rezervovaně. Ústavní soud vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje zmíněnými "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity. Zesíleno je uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14 ).
9. Jde-li o nyní posuzovanou věc, žádné takové pochybení, natož v požadované intenzitě, Ústavní soud neshledává. Odvolací soud se neztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně ohledně zavinění zastavení exekuce, neboť podle jeho názoru nebylo shledané zavinění dostatečně podrobně zdůvodněno. I když samotný zastavující výrok I. usnesení soudu prvního stupně přezkoumat nemohl, neboť proti němu nebylo podáno odvolání, zavinění zastavení exekuce ve vztahu k nákladům řízení posoudil v rámci své pravomoci a svůj právní názor v napadeném usnesení také odůvodnil.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu