ECLI:CZ:US:2022:2.US.943.21.1
sp. zn. II. ÚS 943/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 14 Cmo 377/2020-134 a proti usnesení Městského soudu v Praze usnesení ze dne 20. listopadu 2020, č. j. 2 Nc 1307/2020-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 14 Cmo 377/2020-134 a usnesení Městského soudu v Praze usnesení ze dne 20. 11. 2020, č. j. 2 Nc 1307/2020-48, ve věci vydání předběžného opatření, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nenakládat s nemovitostmi v jeho vlastnictví. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byly porušeny principy obsažené v článku 1 odst. 1 a článku 4 Ústavy, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a zákonného soudce zaručené v článku 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií, přičemž nejprve bylo mezi účastníky rozhodnuto o vydání předběžného opatření nepříslušným (obvodním) soudem.
3. Navrhovatelka (vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti) se obrátila na Obvodní soud pro Prahu 6 s návrhem na vydání předběžného opatření, který zdůvodnila tím, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 43 T 7/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 4 To 9/2018, byl žalovaný (stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti) spolu s K. K. odsouzen za spáchání podvodu, jehož se oba odsouzení dopustili právě na vedlejší účastnici. Oběma odsouzeným byla uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náhradu škody ve výši 70 841 423 Kč a náklady řízení vynaložené na uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení. Se zbytkem nároku byla navrhovatelka odkázána na civilní řízení. (Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019, bylo dovolání stěžovatele podle §265b odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, proti jmenovaným rozhodnutím byla stěžovatelem podána ústavní stížnost, avšak řízení o ní bylo usnesením ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1785/20 zastaveno pro zpětvzetí).
4. Trestná činnost odsouzených spočívala v tom, že dne 25. 7. 2003 uzavřeli s vedlejší účastnicí smlouvy o koupi akcií společnosti A s tím, že jakožto noví vlastníci majoritního podílu a vrcholní manažeři společnosti A vyvedou tuto společnost ze špatné hospodářské situace, společnost následně prodají a doplatí vedlejší účastnici kupní cenu podle jedné ze dvou předem sjednaných variant. Následně odsouzení prodali veškeré jimi vlastněné akcie společnosti B za cenu 2 mil. USD, ačkoli oba věděli, že se jedná pouze o "nastrčený" subjekt, který nedisponuje finančními prostředky na odkup obchodních podílů ve společnosti A, neboť finanční prostředky ve výši 1,95 mil. USD byly za účelem pokrytí sjednané kupní ceny převedeny samotnými odsouzenými z účtů společnosti A na účet společnosti B. Tímto ve svém souhrnu porušili smlouvu o prodeji akcií, protože umožnili, aby se nastrčená společnost (jejíž vlastník byl rovněž odsouzen za trestný čin podvodu), zmocnila jejich obchodního podílu za minimální cenu, ačkoli si museli být vědomi skutečné hodnoty akcií, a tedy i záměrného podhodnocení. Celková výše škody činí nejméně 164 915 218 Kč s příslušenstvím. Odsouzeným rovněž v souladu se smlouvami o koupi akcií vznikla povinnost uhradit vedlejší účastnici smluvní pokutu každý ve výši 5 mil. USD s příslušenstvím. Usnesením ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 43 T 7/2016, rozhodl Městský soud v Praze také o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 964 752 Kč a 24 000 EUR.
5. Po právní moci trestního rozsudku podala vedlejší účastnice, v souladu se sjednanými rozhodčími doložkami, proti stěžovateli a druhému odsouzenému u Mezinárodní obchodní komory v Paříži (dále jen "MOK") žádost o zahájení rozhodčího řízení ohledně nároku na náhradu dosud neuhrazené škody.
6. Vedlejší účastnice ve svém návrhu blíže specifikovala důvody pro nařízení předběžného opatření obecnými soudy, resp. svou obavu o řádný výkon usnesení o náhradě nákladů řízení a o výkon budoucího rozhodčího nálezu, neboť zajištění nemovitých věcí stěžovatele, nacházejících se na LV č. X1, X2 a X3, k němuž došlo v rámci trestního řízení, bylo v tehdejší procesní fázi usnesením Městského soudu v Praze zrušeno, přičemž o stížnosti navrhovatelky v době probíhajícího řízení před soudem dosud nebylo rozhodnuto. Vedlejší účastnici však kromě předmětných nemovitostí není znám žádný majetek stěžovatele, který by bylo možné postihnout exekucí, přičemž hodnota nemovitostí ani nepostačuje k uspokojení celého nároku vedlejší účastnice. Obava vedlejší účastnice byla dále odůvodněna plánovaným a důkladně promyšleným způsobem páchání trestné činnosti stěžovatele. Nekalé praktiky odsouzených, spočívající mj. ve využívání jiných obchodních společností k zakrývání původu finančních prostředků a schopnosti přesvědčit jiné osoby, aby se do jejich plánu zapojily, svědčí o vysoké nebezpečnosti těchto osob, a je zde proto dána důvodná obava, že se stěžovatel pokusí zmařit uspokojení navrhovatelky odstraněním nemovitých věcí z dosahu výkonu rozhodnutí. Na závěr upozornila na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nelze cizí rozhodčí nálezy, vykonatelné dle tzv. Newyorské úmluvy, vykonat prostřednictvím exekutora, nýbrž pouze pomocí soudu, přičemž vzhledem ke komplikovanosti soudního výkonu rozhodnutí lze očekávat, že stěžovatel v případě nevyhovění návrhu získá potřebný čas ke zcizení svého majetku.
7. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2020, č. j. 28 Nc 5002/2020-12, bylo nařízeno předběžné opatření podle §74 a 76 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Obvodní soud konstatoval, že vedlejší účastnicí předloženými důkazy bylo prokázáno, že hrozí nebezpečí, že odsouzení by mohli s nemovitými věcmi nakládat, přičemž existuje obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Návrhu vedlejší účastnice tedy bylo v plném rozsahu vyhověno. Obvodní soud výrokem I. uložil žalovanému stěžovateli, aby nenakládal s konkrétními nemovitostmi (bytem), tj. aby vlastnické právo k uvedeným nemovitostem nepřevedl na jiného, aby uvedené nemovitosti nezajistil k uspokojení pohledávky jiné osoby než vedlejší účastnice a aby k nemovitostem nezřídil žádné právo, které by vylučovalo nebo omezovalo výkon rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí, a to do právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 7/2016 o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a do právní moci rozhodčího nálezu vydaného ve věci rozhodčího řízení mezi vedlejší účastnicí na jedné straně a stěžovatelem a druhým odsouzeným na straně druhé, vedeného u MOK pod sp. zn. 24487/MHM. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., kdy vedlejší účastnice byla ve věci plně úspěšná.
8. Stěžovatel proti rozhodnutí obvodního soudu brojil odvoláním, přičemž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 10. 2020 č. j. 25 Co 287/2020-40 tak, že se usnesení soudu prvního stupně zrušuje a věc se postupuje Městskému soudu v Praze. Když se totiž ex offo zabýval věcnou příslušností, shledal, že není dána příslušnost obvodního soudu. Do specializované agendy krajských soudů spadají spory vyplývající z účasti společníka v obchodní korporaci [§9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Ačkoli občanský soudní řád účinný od 1. 1. 2014 již mezi věci posuzované v prvním stupni krajskými soudy výslovně neřadí spory mezi společníky, jde-li o vztahy ze smluv o převodu podílu společníka, Nejvyšší soud dovodil, že k rozhodování těchto sporů jsou i nadále věcně příslušné krajské soudy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015).
II. Napadená rozhodnutí
9. Městský soud v Praze posléze v záhlaví specifikovaným rozhodnutím de facto převzal původní výrok obvodního soudu, neb vedlejší účastnice podle něj všechny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu osvědčila. Uložil tedy stěžovateli, aby nenakládal s konkrétními nemovitostmi (bytem), a to do právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 7/2016, o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, a taktéž do právní moci rozhodčího nálezu vydaného ve věci rozhodčího řízení mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem, vedeného u MOK pod sp. zn. 24487/MHM. Konstatoval, že pravomoc českých soudů je dána dle čl. 1 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen "Nařízení Brusel I bis"), dle kterého se vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu. Žalovaný stěžovatel má bydliště na území České republiky, byla by tedy dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Současně lze vydat předběžné opatření civilními soudy i za situace, kdy věc sama bude projednávána soudy rozhodčími, neb návrh na nařízení předběžného opatření podléhá zvláštnímu režimu. Dle čl. 35 nařízení Brusel I bis lze předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu navrhnout u soudů tohoto členského státu i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.
10. Vrchní soud v Praze však k odvolání stěžovatele nařízení předběžného opatření z části potvrdil, z části změnil (zamítl). Potvrdil opatření v rozsahu omezení nakládání s nemovitostmi do právní moci rozhodčího nálezu v řízení vedenému MOK pod sp. zn. 24487/MHM. Naopak zamítl návrh na omezení nakládání do právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 7/2016, o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody.
11. Podle vrchního soudu je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Výluka rozhodčího řízení zakotvená v čl. 1 odst. 2 písm. d) Nařízení Brusel I bis*) (k jehož časové působnosti viz článek 66 bod 1) se nevztahuje na řízení o předběžných a zajišťovacích opatřeních podle článku 35, podle něj předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu (viz rozhodnutí ESD ve věci Van Uden Maritime BV, podnikající jako Van Uden Africa Line proti Kommanditgesellschaft in Firma Deco-Line a další, C-391/95).
12. Předpoklady pro nařízení předběžného opatření ve vztahu k navrhovatelkou tvrzenému usnesení o nákladech trestního řízení však již nebyly dle vrchního soudu naplněny. Je tomu tak proto, že v době rozhodování soudu prvního stupně (a shodně i v okamžiku rozhodování odvolacího soudu), byly předmětné nemovitosti blokovány dle §79f odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a to včetně nároků poškozené vedlejší účastnice na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároků v trestním řízení. Odlišná situace je však ve vztahu k řízení vedeném u MOK. Ve vztahu k němu měl vrchní soud za to, že podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny byly, z posouzení prvostupňového soudu se ztotožnil a v tomto rozsahu výrok o nařízení předběžného opatření potvrdil.
III. Ústavní stížnost
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně namítá, že není dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Alternativně rovněž tvrdí, že i kdyby dána byla, nebyly dány zákonné podmínky nutné pro nařízení opatření.
14. Stěžovatel upozorňuje, že vedlejší účastnice se paralelně domáhala nařízení předběžného opatření před tribunálem MOK, ten jí však nevyhověl. Dle názoru stěžovatele tak nastala poněkud absurdní situace, kdy o téže věci rozhodoval mezinárodní rozhodčí tribunál, jenž má veškeré informace a dokumenty ohledně řízení, které sám vede, a návrh vedlejší účastnice zamítnul, a rovněž o ní rozhodovaly obecné soudy v České republice bez těchto informací a bez kompletního spisového materiálu, a návrhu vedlejší účastnice vyhověly. Podle stěžovatele především není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí ve věci předběžného opatření, a to s odkazem na čl. 1 odst. 2 písm. d) Nařízení Brusel I bis a znění čl. 35 téhož nařízení.
15. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá, že i kdyby byla v této věci byla dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky, což není, nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Ustanovení §74 spolu s §76 občanského soudního řádu upravující nařízení předběžného opatření stanoví, že toto lze nařídit toliko pokud je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, což odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 473/05 ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 3037/11 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, či II. ÚS 1656/19 ze dne 4. 6. 2019). Vedlejší účastnice, jako navrhovatelka, ovšem v nadepsaném řízení nedoložila ničeho a svou tvrzenou obavu tak ničím nepodložila.
16. Ústavní soud si spolu se soudním spisem z procesní opatrnosti vyžádal rovněž vyjádření účastníků a vedlejší účastnice. Jak městský soud, tak soud vrchní nicméně bez dalšího odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vedlejší účastnice svého procesního práva na vyjádření rovněž nevyužila.
IV. Posouzení Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 12. odůvodnění]. Důvod tohoto přístupu spočívá ve faktu, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upravena pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.
19. V řízení před obecními soudy navrhovala vedlejší účastnice nařízení předběžného opatření, mezi účastníky je však nesporné, že ve věci samé budou spory rozhodovány v rámci rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem. Příslušné rozhodčí řízení se vede podle rakouského procesního práva ve Vídni podle pravidel MOK se sídlem v Paříži, přičemž vychází z hmotného práva České republiky. Stěžovatel a vedlejší účastnice spolu totiž dne 25. 7. 2003 uzavřeli smlouvu o prodeji akcií, přičemž smluvní strany si sjednaly v čl. 6.10 Smlouvy rozhodčí doložku s tím, že veškerá práva a povinnosti stran smlouvy se řídí právním řádem České republiky. Všechny spory mezi smluvními stranami vzniklé v souvislosti se smlouvou, včetně jakýchkoli otázek týkající se její existence, vzniku, platnosti a práv z ní vyplývajících, budou s konečnou platností rozhodnuty v rozhodčím řízení podle Rozhodčích pravidel MOK (dále jako "Pravidla ICC") se sídlem v Paříži, s místem rozhodčího řízení ve Vídni. [Bez rozhodčí doložky by jinak (s ohledem na povahu věci) byly příslušné české soudy, a to dle čl. 1 bodu 1 Nařízení Brusel I bis]. K projednání věci samé tedy není dána pravomoc českých soudů, neboť věc samu je oprávněn posoudit výlučně účastníky zvolený rozhodčí soud.
20. V nyní projednávané věci ale není předmětem řízení věc sama, nýbrž návrh na vydání předběžného opatření. Přestože je ve věci samé dána výlučná pravomoc rozhodčího tribunálu, ve věci "předběžných opatření" se v nyní projednávané věci uplatní pravomoc paralelní, tj. souběžná pravomoc rozhodčího tribunálu a národních soudů rozhodovat o vydání předběžných opatření. Zmíněná paralelní pravomoc představuje výjimku z obecného pravidla exklusivity rozhodčího řízení bez vměšování ze strany soudních orgánů, přičemž tato výjimka je ospravedlněna specifickou povahou předběžného opatření, zejména bezodkladností jeho nařízení.
21. V obecné rovině mohou být předběžná opatření v mezinárodním rozhodčím řízení nařízena buď ze strany rozhodčího tribunálu, nebo ze strany soudu, přičemž může být dána výlučná pravomoc pouze jednoho z nich, či situace paralelní pravomoci obou (k projednávané věci viz čl. 28 odst. 2 a obdobně i 29 odst. 7 pravidel ICC). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že paralelní pravomoc předpokládá právě čl. 28 odst. 2 Pravidel ICC, dle kterého "před předložením spisu rozhodčímu senátu a za určitých okolností i poté mohou strany požádat kterýkoliv soudní orgán nadaný příslušnou pravomocí o nařízení předběžného nebo ochranného opatření. Žádost strany o nařízení takového opatření, nebo o výkon jakýchkoliv takových opatření nařízených rozhodčím senátem, podaná u soudního orgánu, nebude považována za porušení rozhodčí smlouvy ani za vzdání se práv z ní vyplývajících a nebude mít vliv na odpovídající pravomoc rozhodčího senátu."
22. Jestliže v nyní projednávané věci nařídil předběžné opatření (český) soud, nejedná se o situaci, jež by nebyla předpokládána Pravidly ICC či byla vyloučená naším národním právním řádem, a to ani v situaci nyní projednávané věci, kdy rozhodčí tribunál důvodnost návrhu, byť i totožného znění, paralelně odepřel (zde srov. rozdílnou úpravu čl. 593 odst. 4 bod 3 rakouského Zivilprozessordnung - dle této národní úpravy požádá-li jednou strana sporu o opatření u soudu, rozhodčí tribunál nesmí vydat předběžné opatření v téže věci, a to bez ohledu na to, zda byla předchozí žádost úspěšná či nikoliv; avšak je přípustné nejdřív žádat o opatření u tribunálu a v případě zamítavého výsledku o totéž zažádat u soudu). [Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v řízení o vydání předběžného opatření v rozhodčím řízení bez mezinárodního prvku jsou podle §22 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") ze zákona příslušné obecné soudy postupem dle §74 a násl. o. s. ř. event. §102 o. s. ř. (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3156/08 ze dne 22. 1. 2009). Nestanoví-li pravidla rozhodčího soudu výslovně možnost vydat předběžné opatření (srov. ust. §13 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky), samotný zákon tuto pravomoc rozhodcům nesvěřuje].
23. Zcela klíčovou námitkou stěžovatele je nesprávný výklad unijního práva obecnými soudy, neb Nařízení Brusel I bis dle něj vylučuje vydání opatření soudem členského státu za situace, kdy věc samou projednávají rozhodci. Stěžovatel v této souvislosti citoval jednak výluku Nařízení Brusel I bis na rozhodčí řízení zakotvenou v čl. 1 odst. 2 písm. d) tohoto nařízení, v jejímž světle podle něj nelze dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů k vydání opatření ani dle čl. 35 Nařízení Brusel I bis. Posledně citované ustanovení zní: "předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto členského státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného členského státu". Stěžovatel při vlastní interpretaci tohoto ustanovení akcentuje, že ve skutečnosti není dána meritorní příslušnost žádného členského státu, pročež se hypotéza čl. 35 (věty poslední) Nařízení Brusel I bis v jeho situaci logicky neuplatní.
24. Ústavní soud se proto zabýval výkladem nařízení v kontextu judikatury SDEU. Z porovnání znění současného čl. 35 Nařízení Brusel I bis s přechozími unijními předpisy tento soud zjistil, že jeho znění zcela koresponduje se zněním někdejšího čl. 31 Nařízení Brusel I a čl. 24 Bruselské úmluvy. Rovněž podle doktríny je tak judikatura SDEU interpretující tato předcházející ustanovení (tj. čl. 31 Nařízení Brusel I a čl. 24 Bruselské úmluvy) v zásadě použitelná i pro současný čl. 35 Nařízení Brusel I bis [k tomu viz DRLIČKOVÁ, K. Předběžná nebo zajišťovací opatření. In Valdhans, Jiří; Drličková, Klára a kol. Rozhodování Soudního dvora EU ve věcech uznání a výkonu cizího soudního rozhodnutí (Analýza rozhodnutí dle Nařízení Brusel I bis). Brno: Masarykova univerzita, 2015. s. 57-79. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia. ISBN 978-80-210-7784-3, s. 57].
25. Výkladem čl. 24 Bruselské úmluvy se v minulosti zabýval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. 11. 1998 Van Uden Maritime BV, trading as Van Uden Africa Line vs. Kommanditgesellschaft in Firma Deco-Line and Another, věc C-391/95. V jeho právní větě je stanoveno, že "tam, kde se návrh na vydání předběžného opatření týká věci spadající do věcné působnosti Úmluvy z 27. září 1968, tato Úmluva se použije a její čl. 24 může založit příslušnost soudu, kde byl návrh podán, i když řízení ve věci samé již bylo nebo může být zahájeno, a to i před rozhodci." Jedná se o obdobný případ nyní projednávané věci. Stěžejní argument stěžovatele, že jazykovým výkladem čl. 35 Nařízení Brusel I bis [ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. d) téhož nařízení] nemůže být nikdy dána pravomoc českého soudu nařídit předběžné opatření za situace, kdy je ve věci samé příslušný rozhodčí soud (a nikoliv soud "jiného státu" ve smyslu čl. 35), tak judikatura Soudního dvora vyvrací. Ústavní soud v této souvislosti rovněž akcentuje postavení čl. 35 Nařízení Brusel I bis ve vztahu k ostatním pravidlům příslušnosti dle nařízení. Kromě pravidel o příslušnosti obsažených v čl. 4 až 26 totiž počítá Nařízení Brusel I bis s dalším pravidlem o příslušnosti pro předběžná a zajišťovací opatření dle čl. 35, které (rovnocenně) doplňuje pravidla obsažená v čl. 4 až 26 (viz PETREGÁS SENDER, Marta. Article 31. In MAGNUS, Ulrich; MANKOWSKI, Peter. Brussels I Regulation. Second Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 611).
26. Ústavní soud závěrem podotýká následující. Jestliže stěžovatel v části stížnosti akcentoval absenci potřeby "zatímní" úpravy ve smyslu dle §74 odst. 1 o. s. ř., k tomu lze odkázat na ustanovení §22 zákona o rozhodčím řízení, které je ve vztahu k citovanému ustanovení o. s. ř. lex specialis, jež zužuje obecnou úpravu v o. s. ř. pouze na případ, kdy by mohl být ohrožen výkon rozhodčího nálezu (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 4 Cmo 306/2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 3156/08 ze dne 22. 1. 2009). Z dikce výše uvedeného ustanovení vyplývá, že předběžným opatřením nelze zatímně upravovat poměry účastníků a nařízení předběžného opatření lze vydat toliko, je-li ohrožen výkon rozhodčího nálezu.
27. K samotnému posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření Ústavní soud dodává, že nevykazuje znaky libovůle ani přílišného formalismu a plně obstojí optikou ústavnosti náležitého odůvodnění [nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. I podle Ústavního soudu je okolností, která může vzbuzovat obavy ze zmaření výkonu rozhodnutí, rovněž osoba povinného, který byl pro jednání související s předmětem sporu pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
_____________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2022