ECLI:CZ:US:2022:3.US.1043.22.1
sp. zn. III. ÚS 1043/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti VRŠANSKÝ a spol., v. o. s., sídlem Kollárova 1879/11, Teplice, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. ledna 2022 č. j. 84 Co 238/2021-78, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a M. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se jako insolvenční správkyně dlužníka J. K. žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 75 697 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že k rukám vedlejší účastnice řízení bylo z majetkové podstaty dlužníka hrazeno stěžovatelkou výživné na nezletilou dceru vedlejší účastnice řízení a dlužníka, a to údajně nad rámec povinnosti stanovené rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2016 č. j. 8 Nc 204/2014-70. V průběhu řízení vyšlo najevo, že aktivně legitimovanou osobou k podání žaloby by neměla být stěžovatelka, nýbrž přímo dlužník [srov. §229 odst. 3 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Dlužník však po splnění oddlužení nedal souhlas ke svému vstupu do řízení, pročež stěžovatelka následně vzala svoji žalobu zpět.
3. Okresní soud usnesením ze dne 14. 9. 2021 č. j. 84 Co 238/2021-78 řízení zastavil (výrok I.) a stěžovatelce uložil podle §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů částku 17 760 Kč (výrok II.), když k zastavení řízení nedošlo pro chování vedlejší účastnice řízení, nýbrž je procesně zavinila stěžovatelka.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 1. 2022 č. j. 84 Co 238/2021-78 změnil výrok II. usnesení okresního soudu pouze potud, že výše náhrady nákladů činí 15 690 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.); žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že stěžovatelka žalobou podanou jménem dlužníka překročila dispoziční oprávnění uvedená v §229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona. V řízení tak vystupovala vlastním jménem a na svůj účet, čemuž odpovídá i povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých v důsledku zastavení řízení z důvodu zavinění na straně stěžovatelky (§146 odst. 2 věta první o. s. ř). Dále zdůraznil, že povinnost k náhradě nákladů řízení nemůže jít k tíži majetkové podstaty, resp. dlužníka, a rovněž nebylo možno uvažovat o použití §150 o. s. ř. a vedlejší účastnici řízení odepřít právo na náhradu nákladů řízení, které jí náleží. Krajský soud drobně korigoval pouze výši nákladů řízení, když vyjádření vedlejší účastnice řízení ze dne 3. 6. 2021 považoval za úkon, za který náleží odměna toliko v poloviční výši.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s názorem, že podává-li žalobu jako insolvenční správkyně, ačkoliv není k jejímu podání aktivně legitimována, musí nést náklady soudního řízení osobně a nikoliv jako představitelka majetkové podstaty. Takový názor považuje za neudržitelný, neboť zcela ignoruje postavení insolvenčního správce jako subjektu insolvenčního řízení. Takový přístup bez opory v zákoně zasahuje do jejího vlastnického práva. Daný případ připodobňuje k situaci, kdy by advokátovi, jako zástupci účastníka řízení, byla v případě podání žaloby, aniž by byl tento klient aktivně legitimován, uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ostatních účastníků řízení. Stěžovatelka poukazuje na privilegované postavení insolvenčního správce, jemuž svědčí nákladová imunita a je osvobozen od placení soudních poplatků. Krajský soud tak podle stěžovatelky dotvořil právo tam, kde pro to nebyl prostor.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. V prvé řadě je třeba uvést, že napadené rozhodnutí se týká peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Jde-li o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na její osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svých majetkových pozicích.
9. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se totiž týká nákladů řízení, k nimž se však Ústavní soud staví rezervovaně. Ústavní soud vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18(N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje zmíněnými "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14 ).
10. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, žádné takové pochybení, natož v požadované intenzitě, Ústavní soud neshledává.
11. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v situaci, kdy řízení zahájené na základě jí podané žaloby bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, a to pro její procesní zavinění (§146 odst. 2 první věta o. s. ř.). Důvodem pro zpětvzetí žaloby byl přitom nedostatek její aktivní legitimace k podání žaloby, což vyplynulo z průběhu řízení. Stěžovatelka se nicméně dovolává svého privilegovaného postavení, jakožto insolvenční správkyně. Ústavní soud její názor nesdílí. V této souvislosti je třeba především uvést, že Ústavní soud nevyloučil možnost požadovat po insolvenčním správci náhradu nákladů řízení v situacích, kdy došlo k zastavení řízení a při rozhodování o náhradě nákladů řízení se aplikoval §146 odst. 2 první věta o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 23. 2. 2021 sp zn. I. ÚS 397/21). Naopak vychází z premisy, že povinnost insolvenčního správce vystupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí zahrnuje také předcházení zbytečným (snadno vyhnutelným) incidenčním sporům, které v důsledku hladkému chodu a dosažení cílů insolvenčního řízení nepomáhají, ale naopak nedůvodně zatěžují insolvenční soudy a mohou jít i na úkor majetkové podstaty (srov. nález ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 645/20). I když se citovaný nález týká incidenčních sporů, lze stejným způsobem jeho nosné úvahy vztáhnout i na spory jiné, v nichž vystupuje insolvenční správce.
12. Krajský soud dostatečným způsobem zhodnotil, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení řízení a komu tak má být uložena povinnost k náhradě nákladů podle §146 odst. 2 o. s. ř. Podala-li stěžovatelka žalobu, k jejímuž podání nebyla oprávněna, nelze krajskému soudu vytknout, že dospěl k závěru, podle něhož nebyla žaloba vzata zpět pro chování vedlejší účastnice řízení, pročež je třeba uložit stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 první věta o. s. ř. Opačný postup, tj. shledání zavinění na straně vedlejší účastnice řízení a aplikace §146 odst. 2 druhá věta o. s. ř., by byl vůči ní krajně nespravedlivý. Nehledě na to, že stěžovatelka byla již při podání žaloby zastoupena advokátem, který jako profesionál mohl vyhodnotit riziko spojené s podáním žaloby. Odvolávání se na privilegované postavení stěžovatelky, jako insolvenční správkyně, nemá v tomto případě místo, pročež ani nepřicházela v úvahu případná aplikace §150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu