ECLI:CZ:US:2022:3.US.1358.22.1
sp. zn. III. ÚS 1358/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 5 Tdo 1137/2021-12219, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 3 To 1/2020, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2019, č. j. 1 T 8/2015-11001, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejících rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení se podává, že jím Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele (a dalších obviněných) zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve vztahu ke stěžovateli, a to v celém výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 trestního řádu ohledně stěžovatele zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích ohledně stěžovatele zůstal rozsudek Vrchního soudu v Praze nezměněn. Podle §265l odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc ohledně stěžovatele v části výroku o trestu znovu projednal a rozhodl.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
5. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatel nemůže před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví.
6. Uvedeným usnesením se totiž zrušilo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o trestu, což znamená, že řízení před soudy bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení uplatnit všechny eventuální námitky a teprve nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1682/17, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze pouze ve výroku o trestu a v ostatních výrocích zůstal tento rozsudek nezměněn. Tato okolnost nicméně nic nemění na shora uvedených závěrech ohledně subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Pokud by totiž Ústavní soud již nyní přezkoumával ústavnost některých výroků obecných soudů (o vině stěžovatele, nikoliv o trestu), vznikla by nutně situace paralelního řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem v téže věci, což právě zmíněnému principu subsidiarity odporuje. Budiž proto připomenuto ještě jednou: řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu teprve poté, co je řízení v dané věci již pravomocně skončeno, a to jako celek, a stěžovateli již skutečně nezbývá jiný prostředek k ochraně jeho práv, než je právě ústavní stížnost. Taková situace však v nyní posuzované věci zatím nenastala.
8. Teprve poté, co řízení před obecnými soudy skončí pravomocným rozhodnutím a stěžovatel nebude disponovat žádným řádným nebo mimořádným opravným prostředkem, bude proto moci podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, a to jak ohledně výroku o vině, tak také o uloženém trestu.
9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj